Naše pořadí hodnot bylo jiné

Vydání: 2014/29 Oslavy s hosty ze tří světadílů, 15.7.2014, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

Ukrajinci byli za víru připraveni obětovat i vlastní život

Řeckokatolický kněz ROSTISLAV STROJVUS (nar. 1974) se z Ukrajiny na Moravu dostal ještě jako bohoslovec. V Arcidiecézní charitě Olomouc dnes působí jako koordinátor humanitární pomoci pro Ukrajinu. Kromě toho se v hanácké metropoli věnuje pastoraci mezi věřícími byzantského obřadu.

Na bohoslužby v olomoucké řeckokatolické farnosti přicházejí lidé z východního Slovenska, Ukrajiny i Čech.Snímek Jindřich Štreit

Kde jsou vaše rodinné kořeny?

Pocházím ze západní Ukrajiny – z města Kolomyja. Vyrůstal jsem v rodině učitelky a policisty. Naše rodina byla řeckokatolická, i když babička z otcovy strany byla římská katolička. Část Ukrajiny, odkud pocházím, je dodnes velice zbožná.

Čím si to vysvětlujete? Vaše církev byla v minulosti přece dost tvrdě pronásledovaná.

Kněží, kteří nás formovali v kněžském semináři, nám často opakovali, že právě díky pronásledování je naše církev dnes silná a bohatá na mučedníky i na lidi, kteří víru poctivě prožívali, a dokonce byli kvůli ní připraveni obětovat to nejcennější – lidský život.

Co vás přivedlo ke kněžství?

V roce 1981 naši rodinu postihla tragická nehoda, při níž zahynul můj tatínek. Já jsem přežil jen zázrakem, což byl pro mě v letech mého dospívání podnět k tomu, že jsem začal ministrovat. A u nás se během Velikonoc tradičně uctívá tak zvaná „plaštěnica“, plátno, do něhož bylo zavinuto Ježíšovo mrtvé tělo. Ministranti u toho plátna drží stráž po celých čtyřiadvacet hodin. My jsme se tam střídali a v kostele jsme i spali. Tehdy jsem poprvé pocítil, že tady – v tom kostele – je můj pravý domov. Mé kamarády i rodinu překvapilo, když jsem jim oznámil, že jsem se rozhodl vstoupit do semináře.

A jak jste se dostal do Olomouce?

Po roční přípravě nám náš biskup Sofron Dmyterko nabídl, jestli bychom nechtěli jít studovat do Olomouce. On sám tu kdysi také studoval, a někteří naši vyučující si ho dokonce pamatovali. Ve srovnání s naším seminářem, který byl teprve v počáteční fázi – bydleli jsme převážně na privátech a scházeli se jen ke společným modlitbám – měl olomoucký seminář svůj pevně stanovený řád a systém.

Byla to pro vás vítaná změna?

Zpočátku jsme moc nechápali, proč by měl být ten řád tak důležitý. Měli jsme jinou zkušenost – vzhledem k tomu, že u nás v podmínkách ilegality šlo často doslova o život, bylo naše pořadí hodnot trochu jiné. Takže si dokážu představit, že i naši představení tady s námi museli občas zažívat dost trpké chvilky.

Řeckokatolická církev mohla na Ukrajině oficiálně působit až od počátku devadesátých let. Scházeli jste se předtím k bohoslužbám, nebo jste chodili, pokud tam žila polská menšina, na římskokatolické mše?

Naše bohoslužby se většinou konaly po bytech.

Co hrozilo kněžím, když státní bezpečnost odhalila, že slouží tajně?

Když jsem vstoupil do semináře, působili v naší ivano-frankovské eparchii tři biskupové – Sofron Dmyterko, Irynej Bilyk a Pavlo Vasylyk. Poslední z nich byl později jmenován biskupem nově zřízené kolomyjsko-černivecké eparchie. A právě on strávil několik let v sibiřském lágru kvůli tomu, že působil v podzemní církvi.

Obyčejné věřící režim tak nepronásledoval?

Lidem, kteří aktivně působili v církvi, režim život samozřejmě všemožně ztěžoval. Moje maminka, když mě někde natočili na protestních akcích, kvůli tomu ve škole trpěla různé ústrky, přišla například o funkci nebo prémie. Přesto jsme to období díky Bohu nějak přečkali. A právě obava, aby se takové období už nikdy neopakovalo, přivedla Ukrajince na Majdan.

Likvidací řeckokatolické církve na počátku letošního ledna arcibiskupovi Svjatoslavu Ševčukovi dokonce pohrozil tehdejší náměstek ministra kultury Tymofij Kochan…

Ano a zdůvodnil to účastí našich kněží na protestních shromážděních. Tehdy jsem si ale vzpomněl na kázání jednoho svého staršího kolegy. Uváděl příklad člověka, který se na něj obrátil s prosbou, že by chtěl přestoupit do naší církve.

A když se ho ten kněz zeptal proč, odpověděl, že řeckokatolická církev je neustále pronásledovaná a že právě to je pro něj důkazem, že je to ta pravá církev. Ministerstvo kultury, které nás tímto dopisem chtělo zastrašit, tedy dosáhlo přesně opačného efektu.

Jak vypadají v současné době vztahy mezi vaší církví a pravoslavnými?

Dnešní napjatá situace na Ukrajině, myslím tím hlavně oběti na lidských životech, sjednotila lidi natolik, že o hranicích a rozdílech mezi konfesemi člověk slyší už jen výjimečně, protože všichni společně – a nemyslím jen pravoslavné, ale i Židy a muslimy – si přejí jedinou věc, a to směřovat k vyspělé demokratické společnosti. Sám jsem byl několikrát svědkem až zázračné proměny v myšlení lidí. Když třeba lidé z východní části přijeli na západ Ukrajiny a uviděli, že ne všechno, co jim tam navykládali, je pravda, že například strach z Pravého sektoru a z nacionalistů nemá reálný podklad…

Když v poslední době navštěvujete Ukrajinu, pozorujete, že by se události z posledních měsíců odrazily na duchovním životě lidí?

Ano, lidé chodí například víc ke zpovědi. Už delší dobu jsou totiž vystaveni značnému psychickému tlaku. Součástí našeho každodenního života se stala smrt, zejména smrt mladých lidí, která je vždy příležitostí k zamyšlení a přehodnocení života. Na Ukrajině je hodně traumat, je tam spousta lidí, kteří potřebují podporu kněze nebo psychologa. Konflikt, který se tam rozhořel, nejspíš nebude krátkodobá záležitost. Důsledky ozbrojených konfliktů často přetrvávají i po několik generací. I to byl důvod, proč jsme nedávno ve Lvově a v Kyjevě školili dvě skupiny ukrajinských psychologů.

Církev by měla dýchat oběma plícemi – západní i východní tradicí křesťanství. Čím by se dnes podle vás mohly obě tyto tradice navzájem obohacovat?

Aspektů je určitě celá řada. Například východní člověk do svého vztahu k Bohu vkládá více srdce, intenzivněji prožívá liturgii, zatímco západní církev je známá přísnější systematikou, smyslem pro řád. V tom se obě tradice mohou velmi dobře doplňovat. Občas mívám totiž dojem, že západní člověk jako by se bál vlastních emocí. Naše bohoslužby tady v Olomouci občas navštíví i věřící západního obřadu a vnímají to jako určité provětrání svého vztahu k Bohu, aby neuvízli v každodenní rutině. Čas od času je dobré zakusit jiný pohled a pocity.

V současné době spolupracujete také s olomouckou charitou. Co vás k tomu přivedlo?

Arcidiecézní charita Olomouc měla už dříve projekty na Ukrajině. Moje spolupráce trvá přibližně od roku 2006. Partneři, kteří přijížděli z Ukrajiny, se na mě občas obrátili, abych je doprovázel při jednáních a abych jim tlumočil. Když jsem byl na Ukrajině v semináři, přicházela humanitární pomoc z Německa a já se často podílel na jejím rozdělování. Měl jsem zároveň různé nápady a myšlenky, jak by to šlo dělat efektivněji. Ale ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že někdy budu v České republice a ocitnu se mezi lidmi, kteří se věnují koordinaci humanitární pomoci na Ukrajině.

Mimo jiné máte teď na starosti projekt podpory domova pro dětské bezdomovce na Ukrajině. Kde se ten nápad zrodil?

Dětské bezdomovectví je obrovský problém, s nímž se potýkají prakticky všechny postsovětské státy. Děti utíkají z často přeplněných státních dětských domovů. Způsob výchovy a zacházení je tam rovněž katastrofální. Děti se tedy raději rozhodují pro samostatný život, kdy si třeba na půdě polorozpadlého baráku nebo v lese vytvoří svůj azyl. Domovy, které my podporujeme, na tuto situaci reagovaly a děti si začaly brát k sobě. Takže jsme nejprve podpořili charitativní organizace financující tyto nestátní dětské domovy, aby se mohly postavit na vlastní nohy. Čili aby dokázaly shromažďovat prostředky přímo na Ukrajině a nebyly závislé na sponzorech ze Západu. Z podobného důvodu jsme otevřeli i různé projekty sociálního podnikání – moštárny, včelařství či zemědělské farmy…

Nakolik je fenomén dětského bezdomovectví na Ukrajině rozšířený?

Když jsme se mu začínali věnovat, různé statistiky uváděly kolem sto dvaceti tisíc dětí. My ovšem k těm z námi podporovaných domovů nepřistupujeme jako k obyčejným chovancům, nýbrž jako k členům vlastní rodiny – sledujeme, jak rostou a jak se vyvíjejí. Proto jsme vytvořili i studijní fond, který by je měl motivovat ke studiu na vysoké škole. Dětem ze sociálně slabších rodin nebo z dětských domovů, které mají zájem o studium, nabízíme stipendia. Ony od malička mluví ukrajinsky, rusky i anglicky, takže i jejich jazyková vybavenost zvyšuje šanci, aby se jednou lépe uplatnily v dospělém životě.

Jsou sociální patologie rozšířeny víc na východě, nebo na západě Ukrajiny?

Vyjde to zhruba nastejno. Na západní Ukrajině pracuje asi víc neziskových organizací, které si těch problémů všímají a dokážou na ně líp reagovat, popřípadě mají kontakty se západními partnery. Na východě tak hustá síť charitativních a neziskových organizací není. Nejspíš i vnímání sociálních problémů je tam trochu jiné. A taky nezapomínejme, že lidé ze západní části Ukrajiny často pracují v zahraničí. Takový člověk si pak rychle osvojí určité standardy, a když se vrátí, snaží se, aby i tyto věci u něj doma fungovaly.

Pokud by události na Ukrajině dál eskalovaly, myslíte, že se zvýší počet imigrantů?

Naopak pevně doufám, že se hodně lidí na Ukrajinu vrátí. Pokud se totiž otevře prostor lidem, kteří na Západě získali vzdělání a zkušenosti, a budou-li mít možnost své zkušenosti doma uplatnit, určitě se budou vracet.

Jak to podle vás na Ukrajině nakonec dopadne?

Na to je těžká odpověď. Na východ země stále přicházejí lidé, jejichž jedinou životní náplní je válka, a navíc nic jiného než válčit nedokážou. Ani ona finanční stránka pro ně jistě není zanedbatelná. Nesmíme se ale spoléhat, že všechno vyřešíme a zvládneme sami – jsme pouze lidé. A i když často máme pocit, že spousta věcí je naprosto neřešitelných, může nečekaný zásah shůry ve zlomku vteřiny událostmi pohnout.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay