Vydání: 2016/11 Tečka za nápravou majetkových křivd, 8.3.2016

Příloha: Perspektivy 11

Dom Samuel Lauras

Žiji ve svém klášteře, poté co jsem byl před patnácti lety přijat ve vaší zemi skutečně bratrským způsobem. Žiji trochu stranou, především kvůli svému kontemplativnímu povolání, kterého si velmi vážím. A pak také proto, že češtinu ovládám jen nedokonale. Žiji zde, modlím se za vás a pozoruji, jak žijete. Vidím různé věci, dobrá i slabá místa. Modlím se, snažím se vést svou komunitu a mlčím. Nemyslím si, že by v církvi bylo vhodné při každé příležitosti říkat svůj názor. Velmi rychle by to totiž mohlo skončit tlacháním a klevetami, neřkuli pomluvami.
Bůh nepřestává povolávat
Byl jsem pevně rozhodnut zůstat u původní podoby vztahů s vámi, když tu – hrůza! – jste mě požádali, abych pro vás vedl duchovní cvičení. A já byl nucen přijmout tuto službu včetně toho, čím se mají všechny vztahy v křesťanském prostředí vyznačovat: snahou o upřímnost (Pán je Pravda) plnou ohleduplnosti a taktu (Bůh je Láska). Někdy míváme sklon zachovávat zdání bratrské lásky, být naoko milí a laskaví, a přitom za zády ty druhé kritizovat. Nebo naopak říkáme to, co si mys-
líme, přímo – tvrdě a příkře. „Lékaři, uzdrav sám sebe,“ praví evangelium. Budu se tedy snažit sám uvádět ve skutek to, co vám kážu: předestřu vám svůj pohled na církev pozitivním způsobem, na němž lze pak stavět. Ostatně čistě negativní pohled by nebyl upřímný. Ovšem zdůrazňovat klady za každou cenu by bylo zase laciným lichocením. V mých tvrzeních bude bezpochyby část pravdy a část omylu. Jinak to ani nejde.
Od adventu 1993 jsem začal – zprvu krátce – pobývat ve vaší zemi. Setkal jsem se s několika křesťanskými komunitami a všechny mě zaujaly svým dynamismem: semináře a noviciáty byly plné mladých lidí, nedělní mše hojně navštěvované a živé. V katolickém povědomí Francouzů je kněz téměř vždy starý muž. Tady tomu bylo jinak. Myslím, že jste si zpočátku neuvědomovali příležitost, která se vám tímto dynamismem naskytla. Cestovali jste. Přišlo několik krizí způsobených především čtyřiceti lety totalitního režimu, jenž citelně oslabil vaše kořeny. Utrpěla tím formace kněží i řeholníků. Ale onen dynamismus je tu stále přítomný. Přesto se domnívám, že budoucnost naší církve bude podstatně záviset na naší schopnosti přizpůsobit naše lidské, intelektuální, psychologické i duchovní vzdělávání mladým lidem přicházejícím do našich institutů. Nejedná se o krizi povolání. Bůh nepřestává povolávat. Jde o krizi těch, kteří formují.
Naše katolická liturgie
Byli jste aspoň zčásti ušetřeni toho, co bylo na pokoncilní liturgické reformě ve Francii přepjaté (banalizace a zanedbávání některých liturgických slavení, systematické vytěsňování vnějších znaků lidové zbožnosti, především mariánské). Když mě pozvete do vašich katedrál, pokud mám příležitost sloužit mši v některé farnosti nebo v jiné řeholní komunitě, téměř vždy se setkávám s důstojnou liturgií. Neusněme ale na vavřínech. Získávají seminaristé dostatečné liturgické vzdělání? Nemám na mysli jen liturgickou vědu, ale především umění slavení liturgie.
Krátké a omezené kontakty s liturgií východních církví mě znovu přesvědčily o vlivu, jaký může mít liturgie na vnitřní život jejích účastníků, dokonce i těch malověrných a nevěřících, kteří s ní přijdou do styku jen občas. V malém ruském městečku Sergej-Posad, u hrobu svatého Sergeje Radoněžského, poustevníka a zakladatele místní lávry, probíhají po celý rok a v každou denní hodinu nepřetržité zpěvy žalmů. Mnich a tři ženy tam zpívají psalmodie v oněch byzantských modech, které okouzlí každého, kdo se s nimi setká. V tamějších kostelech si nikdo nedovolí fotit, nikdo nemluví. Usebranost je tam hmatatelná. Ani hrob svatého Petra v Římě neobestírá takové usebrání. Ani hrob svatého Vojtěcha, Václava a Jana Nepomuckého v Praze. Možná bychom mohli udělat něco pro to, aby turisté, kteří navštěvují naše kostely, zakusili určitý dotek Pána, kterého uctíváme. Jak? Nevím. Vím jen, že to není snadné.
Církev a svět
Kulturní proces posledních padesáti let bychom mohli popsat takto: kolem šedesátých let minulého století se v takzvaně svobodné západní Evropě staly křesťanské hodnoty svoboda, tolerance, lidská důstojnost – jež jsou všechny plodem křesťanské praxe – základem sekulární civilizace, z níž se postupně vytratila církev, po ní Kristus a nakonec i Bůh. Zkušenost nám říká, že tento model už moc nefunguje. Hrozby terorismu, které visí nad Evropou a nad světem, to potvrzují. Politické laicistické kruhy by nejspíš prohlásily: teroristé jsou muslimové; a dále: islám je náboženství, a tudíž každé náboženství je celé srostlé s terorismem. – Záměrně to přeháním. Nebo by tvrdily, že hodnoty svobody a tolerance se příčí náboženským dogmatům a morálce a že pro ochranu naší svobody je žádoucí posilovat světský charakter. Podobné úvahy upozaďují nepopiratelnou pravdu, že totiž člověk bez Boha se stává pouhým zvířetem. Mám dojem, že i v křesťanském prostředí jsou analýzy v tomto bodě rozostřené.
Co je tedy řešením? Kdo může prohlásit, že ho má?! Filozofové tvrdí, že když je problém správně formulován, je už napůl vyřešen. Podle mého názoru tento problém nejlépe pojmenoval pařížský kardinál Vingt-Trois v homilii v katedrále Notre Dame v Paříži den po loňských listopadových atentátech: „Co jsme udělali, že jsme dospěli tak daleko?“ Neřekl: „Co jste udělali?“, ale „Co jsme udělali?“. Když v církvi vyvstane nějaká otázka, jejím podmětem je vždy „my“. My, Kristovi učedníci, my, tělo, jehož hlavou je Kristus.
Společnost, v níž jsme pověřeni hlásat radostnou zvěst – my, mniši, svou modlitbou, vy svým úřadem – se tedy dostala do slepé uličky. Má strach z každého, kdo se prohlašuje za věřícího. Klade do souvislosti náboženství a moc, útlak a terorismus. Má strach z otcovského vztahu a z učitelů, z pevných nauk, které si plete s ideologiemi, a sama se přitom víc než kdy dřív stala zajatkyní svých vlastních ideologií. Vytvořila si znepokojivý obraz o církvi, která považuje otcovství, vzdělávání a autoritu za nosné hodnoty. A právě toto znepokojení živí v západní společnosti antiklerikalismus. Musíme pochopit, že tyto situace představují jinou formu pronásledování, než je ta otevřená, jakou jste tu zažili a která pokračuje v jiných zemích. Je to však pronásledování, které je možná ještě účinnější: vyvolává je sebejistý agnosticismus a pohodlí konzumentů. Chlad pokřesťanské doby nás ochromuje.
Projevit svou identitu
Jak zareagujeme? V první řadě tím, že posílíme svoji identitu; tím, že jasněji potvrdíme, kdo jsme. A také zde budeme lavírovat mezi dvěma pokušeními – pokušením k rigiditě a pokušením ke skrývání. Prvním pokušením je pečovat jen o praktikující křesťany (kteří potřebují naši službu) a zanedbávat misionářský aspekt našeho úřadu. Druhé pokušení je častější: spočívá v tom, že jsme natolik ponořeni do světa, že splyneme s davem. Žijeme ve společnosti, která nám ponechává větší svobodu, přinejmenším zdánlivě. Leží nám i zde na srdci, abychom byli více vidět? Ve Francii se muslimská žena prochází zahalená ulicemi bez nejmenší reakce okolí, ale na řeholníka v hábitu hledí lidé leckdy úkosem. Zakusil jsem to na vlastní kůži. Je to právo, které bychom si měli vybojovat zpět.
Církev živá a misionářská
Může se stát, že kvůli světské kultuře ovládající západní Evropu budou farní společenství čím dál méně početná, že kněží budou vyčerpáni ve snaze zajistit všude minimální duchovní službu, že tato malá společenství přestanou být nositeli živého bratrského života a že se křesťané stáhnou do jakýchsi malých ghett. Jak zajistit křesťanské víře dostatečně průraznou viditelnost, aby mohla odolávat zesvětštělé kultuře, v níž žijeme? Jak rozvíjet misionářský charakter naší církve?
Společnost, v níž žijeme, podporuje kulturu, která nepřeje dosažení dospělosti. Dítě vyrůstá, dospívá, stává se mladým dospělým a konečně svobodným a zralým člověkem v rodině, ve škole a ve svém kulturním prostředí. Jak můžeme ovlivnit společnost, kulturu a život v rodinách, aby z dětí, které se narodí tento a následující roky, nebyli v pětadvaceti opoždění, přecitlivělí a labilní dospívající jedinci? Moje otázka nezní, jak se zúčastnit politické rozpravy o rodině a jak hájit křesťanské rodinné hodnoty (přestože i toto hledisko nám přísluší a může hrát svou roli). Spíš mě zajímá, jak můžeme oslovit konkrétní rodiny, muže a ženy, kteří se milují, aby zůstali věrní této lásce, ať už jsou křesťany či nikoli, a aby uměli reagovat na své děti, na své dospívající potomky, při každodenní výchově? Jen tak z nich totiž mohou vychovat muže a ženy, kteří se drží zpříma, schopné jednoho dne zaujmout své místo ve společnosti a – budou-li křesťané – i v církvi. Jaké místo má zastávat křesťanská víra, křesťanský život, křesťanské společenství, aby muži a ženy zítřka měli srdce obrácené k Bohu a nalezli dostatek osobní a psychologické rovnováhy, a čelili životu tak, který bude vždy nevyhnutelně složitý?
Mimochodem valná většina mladých lidí, kteří přicházejí do našich institutů, ještě nedosáhla zralosti dospělého člověka. Je to jedna z věcí, kterou se vyznačuje současná společnost. Nemohou za to. Buď jim pomůžeme dosáhnout dospělosti během jejich formace, nebo budeme mít v církvi pouze opožděně dospívající mládež. Vím, že Pán přijímá děti s otevřenou náručí. Je však dobré, aby kněží a řeholníci byli dospělí. Jak zahrnout do formace kněží a zasvěcených osob jejich nezralost, za niž nenesou zodpovědnost? Jak nabídnout kněžím, především v prvních patnácti letech úřadu, kdy jsou ještě nejzranitelnější, určitý společný rámec lidského a duchovního života, který by podpořil jejich věrnost?
Bůh miluje zlomená srdce
Matku svatého Dona Bosca přepadla jednou večer malomyslnost nad životem, který vedla se svým synem. Odložila koš s ponožkami k zalátání, které posbírala u postelí, než děti usnuly, a začala hořce naříkat. Její syn ji s láskou a dobrotou vyslechl a potom beze slova pokynul hlavou ke kříži. Ubohá žena zmlkla a pustila se zas do práce. Máme zlomené srdce? Mít zlomené srdce znamená sdílet částečně pohled, jímž Pán Ježíš a Panna Maria spočívají na svých zbloudilých dětech, tedy na nás. My jako kněží stojíme zároveň na straně Spasitelově i na straně hříšníků. Na to nikdy nezapomínejme. Nechme své srdce zlomené. Každý večer je po dni plném práce ukládejme před svatostánkem, kde je přítomen náš velký Bůh. V jedné ruce si ponechme bolest svou i svého lidu, do druhé si vezměme růženec, jenž nás pevně spojuje s církví vítěznou a se svatými v nebi.