Vydání: 2010/21 Letnice, 20.5.2010, Autor: Miloš Szabo

Když jsem na jednom z adventních koncertů slyšel zpívat děti z Kühnova sboru, nebyl jsem ani tak překvapen kvalitou jejich zpěvu, jako spíše tím, jak přirozeně a uctivě se pohybovaly v prostorách kostela, kde se koncert odehrával. Kdyby šlo o církevní sbor, neudivovalo by mě to. Hledal jsem proto motivaci, která je drží v nevídané disciplíně i tehdy, když by už mnoho dětí ztratilo trpělivost. Přirozená víra a úcta ke křesťanským hodnotám je jim vštěpována i skrze jejich vedoucí. Paní ALENU KUNČÍKOVOU jsem našel v plném pracovním nasazení při jednání s uměleckým vedoucím profesorem Jiřím Chválou. Aniž jsem je chtěl poslouchat, nebylo možné neslyšet slova, jako prezidentská kancelář, Václav Havel, korejské velvyslanectví apod. V kanceláři sídla sboru v Základní škole TGM v Praze-Holešovicích se rodí nejen nápady, ale také realizace většiny projektů jednoho z nejslavnějších českých pěveckých sborů.

Do uměleckého prostředí jste se dostala z úplně jiného oboru.

Než jsem začala pracovat ve sboru, věnovala jsem se spoustě různých věcí. V předchozích zaměstnáních jsem se již cítila vyčerpaná a nevyužitá, a tak jsem se rozhodla, že udělám razantní krok. 1. srpna 2008 jsem dostala místo na finančním úřadě jako kontrolorka, ale už 6. srpna jsem šla na konkurz do Kühnova dětského sboru. Dva dny poté mi sdělili, že jsem konkurz vyhrála. Všechno do sebe najednou začalo zapadat.

Co je vaším úkolem v tomto významném pěveckém tělese?

Všechno. Organizačně zajistit veškerou činnost sboru – od jednání s řediteli, prezidentem a předsedou vlády až po zajištění toaletního papíru.

A určitě také pomoci vytvořit a udržet dobré jméno sboru.

Vytvořit dobré jméno je dnes velmi těžké. Možná je to o něco jednodušší, když už sbor nějaké jméno má. Moje generace ještě Kühnův dětský sbor zná, ale generace našich dětí už povědomí o něm nemá. Náš sbor totiž ztratil příležitost běžného vystupování v médiích a objevila se spousta jiných těles. Kühnův dětský sbor existuje už od roku 1932, má svou historii. Ale jsem z hloubi duše přesvědčená, že i dnes pracuji pro ten nejlepší dětský sbor, který u nás existuje.

Oslovujete i školy a žákovské publikum?

Kühnův dětský sbor má ve svém repertoáru přímo „dětské opery“, jsou to spíše takové pohádky se zpěvy. Největší náš problém je přesvědčit některé představitele školy, aby jejich žáci přišli a zaplatili 50 korun vstupné. Ale když už ty děti na představení přijdou, reagují velmi dobře.

Má význam udělat si z koncertu slavnost a hezky se na něj obléknout?

Bezesporu. Děti by měly poznat, že jdou někam jinam než běžně, a musejí pro to i něco udělat; je dobré mít ve skříni i jiné oblečení než rifle a tričko. Ale v tomto ohledu jim hodně dlužíme i my dospělí. Když někdy sedím v publiku Národního divadla v Praze, naskýtá se mi žalostný pohled. Je mi smutno z toho, v jakém oblečení jsou někteří lidé schopni přijít. Dnešní kultura obecenstva je pokleslejší, než bych si přála.

A jak jsou na tom děti ze sboru? Nosí rády stejnokroj?

Je pravdou, že by dnes děti ve stejnokroji z domu až do Národního divadla asi nešly. Ale přesto si myslím, že cítí určitou hrdost, když se můžou do našeho krásného modrého oděvu v šatně obléknout a vyjít v něm na pódium.

Jaké je věkové rozpětí zpěváčků ve sboru, který nese jméno dětský?

Vystupují u nás děti a mládež od 3 do 23 let. V některých jazycích existuje adekvátní pojem pro podobný druh pěveckého tělesa, my bychom si v češtině asi museli říkat složitě Kühnův dětský a mládežnický sbor. V repertoáru, který zpíváme, občas potřebujeme mužské hlasy, ale děti do 18 let nemají bas, proto u nás setrvávají i starší chlapci.

A pak přichází loučení…

Jsou to těžké chvíle. Pláčeme všichni. Odchody nejsou nijak regulované nebo přikazované. Spíše samotné „děti“ odcházejí z vlastního popudu, protože cítí, že do dětského sboru již nepatří, že je nebaví zpívat s malými dětmi nebo dodržovat pravidla, která jsou šitá na míru dětem. Zkrátka už jsou opravdu dospělé.

Mají v době Superstar rodiče zájem, aby jejich děti zpívaly v kolektivu?

Určitě bychom uvítali větší zájem. Dnes chce mnoho rodičů mít své děti slavné, dobře zajištěné. My jim ale nabízíme zážitky, úžasné zážitky, a tvrdou práci…

Takže se musejí rozloučit s tím, že z toho bude i nějaký zisk?

Výdělky sboru jsou minimální. I když je náš sbor výjimečný, honoráře za vážnou hudbu se pohybují ve směšných částkách a neodpovídají ani nákladům. Jsme financováni hlavně z členských příspěvků, občas se nám podaří dosáhnout na grantové peníze. A pokud obdržíme nějaký honorář, jde na činnost sboru, takže za běžnou koncertní činnost nedostávají zpěváci nic.

Podle čeho se vybírají děti na zájezdy anebo důležitější vystoupení?

O tom rozhoduje umělecký ředitel profesor Chvála. Totéž se týká obsazení dětí do divadel, protože naše děti vystupují i v Národním divadle nebo ve Státní opeře. Rodiče si musejí uvědomit, že na takovéto vystoupení musí být vybráno dítě, které zpívá na skutečně vysoké úrovni.

Každý rodič chce svoje dítě vidět i vystupovat. Nestěžují si někteří z nich?

To víte, že si stěžují. Občas se stane, že se rodič urazí, protože jeho dítě nevystupuje v každém představení, ale jen v každém druhém. Nedokážou pochopit, že příležitost se musí dát více dětem. Anebo jsou dotčeni, že jsme na premiéru neobsadili právě jejich dítě, a odcházejí s ním uraženi k učitelům sólového zpěvu. Musím však popravdě říct, že za rok a půl nevím o nikom, kdo by od nás odešel a pak se mu povedlo v Národním divadle nebo ve Státní opeře zazpívat sólo.

Nevzniká mezi dětmi a vedoucím generační problém?

Pan profesor Chvála má úžasné fluidum a charizma. Je velmi zajímavé sledovat jeho gesta během zkoušky, ale i při práci na kterémkoli koncertu. On dokáže být myšlením velmi mladý, nemusí si na mladého hrát. A děti ho chápou a berou takového, jaký je. Stačí, aby se na někoho křivě podíval, a hned je pořádek. Rozhodně nemá s chováním dětí během zkoušek problémy.

Vyrůstá nějaký jeho nástupce?

Ač neradi, musíme samozřejmě počítat i s eventualitou, že tady pan profesor jednou nebude. Čas od času se vyskytne velký talent, ale problém otevřených dveří do světa se dotýká i nás. Je těžké najít následovníka, kterému by se mohlo předat žezlo. Málokdo se chce nechat uvázat u sboru na třiačtyřicet let, jako je tomu u pana profesora. Jedno želízko v ohni se však přeci jen rýsuje…

Vystupujete často v kostelích?

Velmi často. Na našem posledním turné po Francii jsme kromě jedné přírodní scenerie vystupovali pouze v katedrálách. A stejně tak rok předtím ve Španělsku. Je to dáno stylem hudby, která je vhodná právě pro duchovní a meditativní prostory. Navíc je v kostelích dobrá akustika, kterou ke své práci potřebujeme.

Umějí se děti v kostelích chovat?

Tady bych nezmínila jenom kostely, ale třeba i Národní divadlo nebo Státní operu. Výhodou našeho sboru je právě četnost různých generací, kde zkušenosti a způsob chování přebírají mladší od těch starších. Děti jsou tak na tato prostředí zvyklé a nemusíme je před každým vystoupením v kostele instruovat, jak se tam mají chovat. Během divadelního představení nesmí promluvit, a to ani v zákulisí, aby to nebylo slyšet na jeviště. Když si vezmete, že při kterémkoli koncertu musejí hodinu stát vzorně, neudělat žádné nevhodné gesto, nepotáhnout si kalhoty, je obdivuhodné, že to dokážou.

To chce disciplínu jako řemen. A časté zkoušky…

Celé koncertní oddělení by se mělo sejít na každé zkoušce, to znamená třikrát týdně dvě hodiny. Všichni členové, tedy oněch 348 dětí, se sejdou na koncertě všech oddělení jednou ročně v Rudolfinu. Je to organizačně nesmírně náročné. V prostorách pod Rudolfinem nefungují mobilní telefony, takže je opravdu důležité děti a jejich dozor správně instruovat a věřit, že se v těch katakombách neztratí a přijdou. Aby to bylo možné, je potřebné naučit děti disciplíně už při zkouškách. Ty probíhají takovým stylem, že děti ani nemají čas zlobit. Pokud by nedávaly pozor nebo nepracovaly, celé to padne.

Jste ještě někdy zpěvem sboru unešená?

Ne někdy – unešená jsem pořád. Na turné byl na každý den naplánovaný koncert, a když jsme konečně měli jediný volný den, pouštěli jsme si na notebooku nahrávky sboru z předchozího dne. Tehdy mě napadlo: „My asi nejsme normální.“ Pan sbormistr mi tehdy říkal: „My neposloucháme samotné skladby. My posloucháme už jen rozdíly, jak to děti zazpívaly včera a jak třeba předevčírem.“ Já na to: „Ne, ne. Já pořád ještě poslouchám i ty skladby.“ Na což odvětil: „V tom případě já jsem normální a vy ne.“

Není únava někdy silnější než nadšení?

Takové chvíle, kdy si říkám, jestli mi to stojí za to, občas přicházejí. Ale zatím se dokážu radovat z akcí, jež se povedou, a nepřipouštím si depresivní stavy z akcí, které nevyjdou podle mých představ. Když tuto svou práci porovnám s jakoukoli jinou prací, kterou jsem dělala předtím, vnitřní pocit z ní je o hodně, o hodně lepší.

Modlíte se někdy za sbor?

To se stává velmi často. Za sebe i za sbor… Možná je to většinou spíš povzdech. Nebo prosba. Před každým vystoupením.