Vydání: 2005/35 Co je to štěstí?, 2.9.2005, Autor: Jiří Skoblík

Pokud je kněz alespoň příčetný, pak jeho nekvalifikovanost po zdravotní stránce neruší jeho úkony související s vykonáváním kněžské služby. Pokud například slouží nedělní mši svatou, a přitom „vyvádí divoké kousky“, ale splní základní podmínky pro svátost (vysloví proměňovací slova, která slyší celý kostel, má k dispozici hostie a víno, a především to sám opravdu chce udělat), tak jeho „psí kusy“ - tedy nestandardní projevy - nemají na platnost mše žádný vliv.

Podobné je to například i se křtem a mezi platné svátosti - za předpokladu příčetnosti kněze - patří také zpověď. Zpověď je samozřejmě velmi citlivým bodem, protože tu jde o nejosobnější záležitost, a to i z hlediska zpovědníka. Po vyznání vin totiž člověk očekává, co mu kněz na jeho provinění řekne. Pokud bude vykládat nesmysly, je jasné, že to povede k hlubokému rozhořčení zpovídajícího se. Rozhodující pro platnost této svátosti však zůstává to, zda kněz při zpovědi řádným způsobem udělí rozhřešení.

Při posuzování příčetnosti je třeba brát v úvahu medicínský pohled, ale nyní se na ni zaměřme z morálního hlediska: příčetný je člověk tehdy, když se mu mohou přičítat skutky. To znamená, že příčetný člověk ví, co dělá, a není nucen bezpodmínečně jednat pod vlivem vnitřního tlaku své choroby. Například člověk, který v nepříčetnosti skočí z okna, není sebevrahem, protože si není jasně vědom toho, co dělá. Když si však stoupne do okna a začne deklamovat „já teď skončím se životem, už mě to nebaví“, pak je docela dobře možné, že hraje divadlo a že se mu případný skok z okna přičítat dá. U příčetnosti je vždy podmínkou vědomí a dobrovolnost, které jsou jejími základními předpoklady. Je ovšem pravda, že míra příčetnosti může být různě odstupňovaná. Proto bych nikdy nepoužil výrazy typu „zcela vědomě“, „zcela dobrovolně“ - to by byla iluze. Lze ovšem použít tohoto vyjádření: „v dostatečné míře vědomě a dobrovolně provedený čin“.

Je zřejmé, že působení duševně nemocného kněze má své negativní důsledky, a to především v oblasti pastorace. Představme si, že přijdeme do kostela, kde se bude kněz u oltáře projevovat slovem nebo jednáním tak, že nás to bude pobuřovat. To si pak snadno řekneme, že tam vlastně nemusíme být. Pastorační dopad na duchovní správu tedy může být značný.

Standardním řešením je sdělit věc biskupovi (přitom je možné brát v úvahu i celou odstupňovanou hierarchii katolické církve). Pokud by ovšem reakce biskupa zůstala u slov o lásce k bližnímu a o nedostatku kněží, pak všechny následné problémy související s nemocí kněze „padají“ na jeho hlavu.

Jestliže farníci s celou věcí nikde neuspějí, ale mají ve farnosti například trvalého jáhna, je možné, aby některé věci zajistil on: připravil na svatbu a na křest anebo vykonal pohřeb. Takovému nouzovému řešení by se pak církevní představení nesměli divit.

Požádat o pomoc jáhna z vedlejší farnosti, nebo dokonce z vedlejšího vikariátu, je právně velice citlivá věc, protože takový jáhen by pak působil na cizím teritoriu. Vyznělo by to ovšem jako krajní výkřik, že „takhle to přeci dál nejde“.

doc. ThDr. JIŘÍ SKOBLÍK,

morální teolog, KTF UK Praha