Nanebevzatá jako znamení naděje

Vydání: 2014/33 František se obrací k Asii, 12.8.2014, Autor: Jiří Gračka

Rozhovor s prof. CTIRADEM POSPÍŠILEM není jednoduchá záležitost. Známý teolog je nemilosrdný vůči zaběhnutým klišé a nesnáší jakoukoli povrchnost. Tento postoj také umí dát zcela nezastřeně najevo.
 
 
Častý námět sakrálního umění: Nanebevzatá Panna Maria se v nebi setkává s Ježíšem Kristem. Snímek Jozef Sedmák
 
V době, kdy spolu hovoříme, se v mnoha kostelech zasvěcených Nanebevzetí Panny Marie připravují na poutní oslavy. Čím to, že si tato slavnost získala takovou oblibu?

Nejzákladnějším důvodem je hluboká úcta k Ježíšově Matce. Tato úcta je v Božím lidu zakořeněná a má své přirozené i nadpřirozené pohnutky. Rozebírat je by zabralo spoustu času. Podtrhl bych ale jednu věc: Boží lid má zkušenost s tím, že přímluva Matky Boží je účinná. Nemalou roli hraje také Mariino ženství a mateřství.

O to překvapivější je skutečnost, že dogma o Nanebevzetí bylo vyhlášeno až v roce 
1950. Jak to?

Příslušný svátek ovšem existoval dávno předtím. Dogmatizací nebylo zavedeno něco nového, změnilo se pouze vědomí ohledně stupně závaznosti této pravdy – Mariino Nanebevzetí je prohlášeno za pravdu zjevenou, pravdu víry.

Rok 1950 byl velmi specifický: nedlouho po válce pociťoval celý západní svět svíravou tíseň. Bylo po strašném konfliktu a nový se zdál být za dveřmi. Na přelomu století se projevovala očekávání konce světa. Papež Pius XII. si toho byl vědom, a když přistoupil k prohlášení dogmatu, zmínil, že pravda o Nanebevzetí je veliké znamení naděje. A naději potřebujeme i nyní jako sůl.

Mluvil jste o tom, že Maria představuje ženský prvek víry, a jedna vaše kniha nese dokonce titul „Maria – mateřská tvář Boha“. Nehrozí zde nebezpečí, že věřící budou Pannu Marii považovat za jakousi „čtvrtou osobu Trojice“?

Církev nikdy nic takového neučila a myslím si, že podkládat někomu takové úmysly by bylo zlovolné. Je pochopitelné, že když máte někoho rád, tak ho vyvyšujete, a s vyvyšováním Ježíšovy Matky se to někdy přehánělo. Mariologie tu není jen od toho, aby rozebírala nauku, ale zároveň musí prostor lidové mariánské úcty kultivovat.

Jak tedy vypadá zdravá mariánská úcta?

Základní model naší úcty k Ježíšově Matce představuje chvalozpěv Magnificat z Lukášova evangelia. Maria v něm neukazuje na sebe, nýbrž na Boha, a velebí ho za veliké věci, které v ní vykonal. Podle tohoto vzoru jsou utvořeny všechny mariánské preface v Římském misálu. Musíme proto vést lidi k tomu, aby úcta k Ježíšově Matce byla bytostně zaměřena ke Kristu a k Bohu. Když to tak bude, nežádoucí výstřelky nebudou mít prostor.

Nový zákon toho ovšem o Panně Marii mnoho neříká…

Já si naopak myslím, že toho říká docela dost. Panna Maria je po Petrovi nejčastěji zmiňovanou osobou v celém Novém zákoně a nachází se u klíčových událostí – u Ježíšova početí a narození, při jeho dětství a zrání i veřejném působení. Podle Jana stála pod křížem a setkáváme se s ní při seslání Ducha Svatého.

Problém je v tom, že lidé jsou zvědaví a rádi by znali zbytečnosti. Nový zákon tu ovšem není proto, aby uspokojoval něčí zvědavost, nýbrž kvůli naší spáse. Upřímně řečeno, když někdo v tomto směru přepisuje Písmo na rovině soukromých zjevení, je to opravdu na pováženou. Jakmile si srovnáte různá soukromá zjevení, najdete v nich celou řadu rozporů. Různí vizionáři například uvádějí velmi odlišné údaje ohledně toho, kdy skončil Mariin pozemský život.

Tím nechci říci, že by to vše bylo bezcenné, je však třeba velké opatrnosti a zdravého rozumu osvíceného vírou. U každého vizionáře dochází k určitému sebeprůmětu do finálních výpovědí o tom, co se adekvátním způsobem popsat a sdělit v zásadě nedá. Nadpřirozený impulz u nich může být, ale velmi záleží na tom, jak to dotyčný příjemce zpracuje. Na rozdíl od biblického zjevení zde není zajištěno, že se přitom nebude mýlit.

Nemůže být jedním z důvodů chybně postavené víry i to, že hlavním pravdám, jako je jeden Bůh ve třech osobách nebo dvě přirozenosti v Kristu, lidé často nerozumějí a nevědí, co si z nich vzít do praktického života?

Ale od toho jsou tu právě teologové, aby lidem ukázali, jaký mají tyto pravdy praktický význam pro život a spiritualitu. Když se to povede, dogmata nejsou pro věřící mrtvou literou, nýbrž formou života a světly na cestě do nebeského Jeruzaléma.

Při četbě vaší knihy o Trojici mě zaujal text o vztahovosti v Bohu – existence tří božských osob ukazuje, že Bůh žije ve vztazích, což má význam i pro člověka, který je stvořen k Božímu obrazu, a proto také nutně potřebuje žít vztah…

Dnes se vztahovost přemrštěně psychologizuje. Pro každou lidskou bytost je tím rozhodujícím její synovský vztah k Otci v Kristu v síle Ducha Svatého, ať už si to uvědomuje, nebo nikoliv. Věřící ví, že mezilidské vztahy ho sice mohou v mnohém podmiňovat, nicméně jeho nejhlubší osobní identita na nich nezávisí, protože je zakotvena výlučně ve vztahu k nebeskému Otci.

Vezměte si dítě, které je nepřijaté vlastní matkou. I ono je osobou a Božím synem či dcerou. Tím je dána také naše úcta k němu. Díky této zakotvenosti může být věřící člověk ve vztazích k ostatním lidem opravdu svobodný, i když to určitě není bez bolesti. Pravá svoboda je velmi náročnou formou důstojnosti a zároveň tím základním rozměrem, který nám Trojice pro praktický život dává: Bůh je sám v sobě úplný a soběstačný, nepotřebuje svět a svobodně se k němu sklání. V tom je pak zakódovaný i náš vztah ke světu: křesťan je povolán k tomu, aby byl svobodný vůči světu, aby říkal „ne“ zlu, tak často mylně považovanému za cosi nevyhnutelného.

Teologie neznamená jen opakovat církevní učení, ale patří k ní i vlastní bádání. Nakolik je možné být při něm svobodný a hledat nová řešení a zároveň zůstat věrný tomu, co církev hlásá, a neodchýlit se od její nauky?

K objasnění je třeba nejprve rozlišit stupně závaznosti výroků učitelského úřadu církve. Naprostá většina z nich patří do tzv. třetího koše, vůči němuž máme povinnost uctivosti, nikoli slepého souhlasu. Pokud teolog dospěje k podloženému poznání, že s některými těmito výroky nemůže plně souznít, je zcela legitimní, když to slušně a konstruktivně dá najevo. Výroky magisteria jsou zároveň dobově podmíněné, a proto nebrání dalšímu pronikání do nevýslovného tajemství. Dogmatika je tedy opravdu svobodnou vědou. Základní pravdy víry je ovšem třeba respektovat jako principy statiky při stavbě domu nebo mostu. A jen blázen by to považoval za omezení svobody.

Můžete uvést příklad?

Vezměte si takové dogma o papežské neomylnosti. V oněch necelých 150 letech od jeho vyhlášení se objevila celá řada vrstev výkladu. Po Druhém vatikánském koncilu je tato neomylnost poměrně jasně vymezena. To ostatně souvisí s výkonem papežského primátu, který má nepochybné základy v Písmu, ale způsob jeho chápání a výkonu se v dějinách mění. A v tom spočívá práce teologa: ne věci převracet a likvidovat, nýbrž snažit se je v nové situaci pochopit co nejhlouběji a zachovat věrnost minulosti i současnosti.

Uvedu ještě jeden příklad: připravujeme se na šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa, a když člověk pročítá slova Jana Pavla II. pronesená na závěr husovského sympozia v Lateránu roku 1999 i společné prohlášení, které tehdy při této příležitosti vydali kardinál Miloslav Vlk a synodní senior Pavel Smetana, uvědomí si, že jsou to jedinečná vodítka. Jedná se opravdu o pomocnou ruku, která je nám podána. Spousta lidí pod vlivem světských médií chápe zmíněné výroky jen jako politický krok. Ve skutečnosti se ale jedná o cosi mnohem hlubšího, protože tento nový postoj k minulosti je vpravdě duchovní záležitostí, která implikuje evangelijní proměnu mentality. A teolog je tu od toho, aby dával slovům onu váhu, která jim přísluší. Není to práce jednoduchá, protože nevyhnutelně naráží na ne zcela adekvátní představy a také na neobřezaná srdce.

Ve svých pracích se zmiňujete také o modlitbě, když mluvíte o „teologii vsedě“ a „teologii na kolenou“…

Ten výrok není můj, ale pronesl ho Hans Urs von Balthasar. Není sporu, že má své hluboké opodstatnění, zároveň však může být nebezpečný. Ten, kdo ho používá, by tím mohl mínit: „Já jsem ten, kdo dělá teologii na kolenou, a vy ostatní v křesle.“ Uvedu to nyní na pravou míru jedním klasickým příkladem. Když přišel za svatým Benediktem jeden mladší bratr a zeptal se ho, kdo jsou ti, kteří při posledním soudu stojí po levici, Benedikt mu odvětil: „To jsme my a musíme se ze všech sil snažit, abychom se dostali na druhou stranu.“ Teolog se musí mít bedlivě na pozoru, aby si uchoval hlubokou pokoru před tajemstvím Božím i před tajemstvím člověka. Je obyčejný člověk a křesťan, který dostal úkol, aby pronikal do hloubky a pomáhal lidem uvědomovat si souvislosti.

Dalším předpokladem teologického bádání je tedy pokora?

To ale platí pro každého křesťana. Dnes je mnoho lidí přesvědčeno, že všemu rozumějí a mají nespravedlivě málo peněz. Já si ale myslím, že u mnoha z nás je to přesně naopak: spoustě věcí nerozumíme a většinou máme peněz víc, než potřebujeme. Křesťanství by mělo korigovat ducha doby, a ne se mu přizpůsobovat. Máme být lidmi mysteria a jít proti proudu, proti duchu světa, který se snaží vypadat lépe, než ve skutečnosti je. My máme prostě být a nepřikrašlovat se.

Tady hrají ne vždy pozitivní roli média. Církev by se v nich neměla představovat jako v reklamě. Zpřítomňovat nevýslovné tajemství na poli médií je ale nesmírně těžké. Moc bych si přál, aby Katolický týdeník kráčel právě touto cestou. Stal by se pak duchovně velmi plodný.

S tím, co bylo řečeno, souvisí, že jsme neustále vystaveni tlaku světa, kde se všechno jen přikrašluje a zdá, ale není doopravdy. V pozadí tohoto tlaku stojí zlý duch. V dané situaci se musíme chovat moudře a jeden druhému pomoci na nohy, když upadne. Podívejte se na fotbalový tým, který hraje se zdatnějším soupeřem. Cesta k úspěchu tkví v semknutosti týmu a ve vzájemném zajišťování. Jakmile se hráči začnou na hřišti obviňovat a hádat, už prohráli. Pozor, vyhráváme a prohráváme jako tým, ne jako jednotlivci. To je smysl církve.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay