Nakolik důvěryhodná a inspirující je naše křesťanská alternativa?

Vydání: 2013/49 Papež představil svůj program, 4.12.2013, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy

„Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“ Mnozí z nás to opakují týden co týden. Co to ale opravdu znamená pro naši současnou víru? A pro naše svědectví světu, který ztratil odvahu důvěřovat tomu, že má vůbec nějaký směr?

„Víra je ta, která drží dobré od věků do věků. Láska je ta, která se dává od věků do věků. Ale má maličká naděje – to je ta, která vstává každého rána.“ (Charles Péguy)

Ilustrační snímek Vojtěch Vlk

Doba adventní ukazuje nejen k čekání na Ježíšovo narození v Betlémě, nýbrž – hlavně a především – na jeho definitivní příchod jako „Krále nebe i země na konci časů“. Zní to skvěle, má to ale háček. To čekání se kolosálně protáhlo. Ježíš sice žádná konkrétní data neslibuje (na rozdíl od některých jiných „spasitelů“), ale není pochyb o tom, že prakticky všichni mu rozuměli tak, že jeho „druhý příchod“ je otázkou několika let – no, když hodně moc, tak deseti, dvaceti. Ještě několik generací trvalo, než to křesťanům došlo: Je to jinak – nebude to nic rychlého, musíme se „zařídit“ na delší pobyt v tomhle světě. Poslední záchvěv byl ještě na přelomu prvního a druhého tisíciletí – a pak už s tím, že „konec světa je na spadnutí“, přicházeli jen fantastové a podvodníci. Střízlivě viděno to totiž klidně může být také záležitost na miliardy let.

Tisíc let jako jeden den

A přece očekávání příchodu – tedy adventu – bylo tím, co dynamizovalo život židovské pospolitosti uprostřed těch národů, pro které „už nic nového není pod sluncem“ – tedy společností s cyklickým pojetím času, kde se opakují v dějinách přírody i člověka jen staré známé motivy a nic skutečně nového nevzniká. Oproti tomu Hospodin slibuje: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší“ (Iz 43,18–19). A dokonce se ptá: „Nevíte o tom?“ Dějiny v biblickém pojetí jsou skutečné drama – vzniká něco naprosto nového, protože Bůh je při díle, a dokonce zve člověka jako svého spolupracovníka. Ještě Tomáš G. Masaryk měl odvahu jasně říci: „Život není fraškou, není komedií, není tragédií, je dramatem, není nikdy bez velikosti, bez osudové logiky… Jsme Boží spolupracovníci, dělníci na vinici Boží.“ Ba i novověké konkurenční ideologie ještě těžily z téhle víry ve skutečný pokrok ve světě. To, co bylo hnací silou marxismu, byla právě naděje na změnu, která přetvoří nelidský svět ve svět, kde bude vládnout spravedlnost. Byla to „nitrosvětská utopie“, ale dokázala zapálit srdce několika generací.

Dnes, na počátku 21. století, se brodíme troskami této důvěry v pokrok. Ideologové kapitalistického liberalismu soudí, že buď se už nic očekávat nedá, neboť nastává „konec dějin“ – tak tvrdil Francis Fukuyama (a dnes už nejspíš ví, že se mýlil) – nebo, jak mu oponuje Samuel Huntington, nastává „střet civilizací“. Jedno ani druhé k velkým očekáváním neláká. A očekávání spojená u nás s listopadem 1989 se rychle proměnila v budování „standardního kapitalismu“, který i bez „tunelů“ a podobných vymožeností sám o sobě ani úběžníkem očekávání být nemůže. Většina lidí u nás je přesvědčená, že budoucnost světa je temná (viz výzkumy CVVM). Z jejich životního obzoru se vytratil smysl všeho dění.

S čím do téhle situace přicházíme my? Jak důvěryhodná a inspirující je naše křesťanská alternativa? Jsme schopni vnést do převládající skepse a rozmáhajícího se cynismu čerstvý vítr Ducha? Činíme ty veliké „a ještě větší skutky“, které nám slíbil konat náš Mistr a Pán?

Kristus vítězí, Kristus kraluje

Jak kdy… A jak v čem… Ale hlavně skoro nikdy, řekne si dnes typický příslušník naší civilizace tváří v tvář tomu, co běžně zažívá ve svém životě, i tomu, co mu ze života servírují média, pokud je konfrontován s touto křesťanskou důvěrou. Dřív než se pokusíme odbýt naléhavost otázky po tom, jak ve skutečnosti vypadá Kristovo kralování v našem světě, zaposlouchejme se do následujícího vyznání: „Někdy se nám zdá svět děsivý: obrovský, slepý, brutální. Ubíjí nás, smýká s námi sem a tam, zabíjí nás s naprostou lhostejností. V kterémkoliv okamžiku do něj může všemi trhlinami vniknout cosi obrovského a hrozného. – Nebezpečí, na jehož stálou přítomnost se snažíme zapomenout, nebezpečí oddělené od nás jen prostou přepážkou: oheň, mor, bouře, zemětřesení nebo rozpoutání temných lidských sil mohou v jediné chvíli bezohledně smést to, co jsme pracně vybudovali a zkrášlili vší svou inteligencí a celým svým srdcem.“ Autorem citovaných vět není nikdo jiný než Pierre Teilhard de Chardin, muž, kterého rozhodně nelze podezírat z přehnaného pesimismu. A přece i on velmi jasně vidí, do jakého světa se snaží vnést poselství o tom, že má smysl „chuť žít“. Tím spíš je třeba brát vážně duchovní nouzi naší přítomnosti, která ztratila důvěru v budoucnost, protože si nechala uloupit vědomí smyslu toho dramatu, jehož jsme součástí.

Svou vinu na tom ostatně mají sami křesťané, kteří příliš často povrchně a ideologicky, bez opravdové účasti zacházeli s utrpením. Podobali se tak Jóbovým přátelům, kteří za svou snahu za každou cenu „obhájit Boha“ tváří v tvář nespravedlivému trápení svého přítele nebyli nakonec Hospodinem pochváleni, nýbrž si vysloužili tvrdé pokárání, protože o něm „nemluvili náležitě“. Jejich brilantní „teodiceu“ označil za „poblouzení“. To je náš častý nešvar. Hrajeme si na vševědoucího, když bychom měli přiznat, že nevíme… Anebo bychom měli raději mlčet.

Na druhé straně tu už dlouho dlužíme sobě i ostatním nějakou dnešní době přiměřenou interpretaci prvotního hříchu. Ostatně vždycky se na něj odvoláváme, když jsme utrpením vyzváni, abychom vyložili karty na stůl. Toho si byl velmi dobře vědom i Joseph Ratzinger, který už v roce 1984 při rozhovoru s Vittoriem Messorim mimo jiné řekl: „Jestliže mě Prozřetelnost jednoho dne zprostí mých povinností, rád bych se věnoval právě tématu prvotního hříchu a nezbytnosti proniknout zas k jeho autentické skutečnosti. Neschopnost rozumět prvotnímu hříchu a neschopnost jej učinit srozumitelným patří věru k nejtěžším problémům současné teologie a pastorace.“ Joseph Ratzinger svých povinností zbaven nebyl. Stal se papežem, ale naléhavost tohoto úkolu nepřestala. Řešení by při tom mělo respektovat fakt, že evoluční model vesmíru je dnes základním rámcem, v němž chápeme stvořenou skutečnost, a že přiměřená interpretace by měla dávat smysl právě v tomto modelu.

Hluboké a účastné porozumění bychom měli mít také pro ty, kteří se nad stavem světa upřímně trápí a zvěst o laskavém a milosrdném Otci je pro ně nevěrohodná. Před časem tuto situaci vyjádřil Elie Wiesel, když byl tázán na svůj vztah k Bohu: „Přeme se. Víru jsem nikdy neztratil, to by bylo příliš snadné, ale moje víra je poraněná. I kdyby ke mně Bůh mluvil ve snu a vysvětloval, proč to všechno, nepřijal bych to. Nepochybuji o jeho existenci. Pochybuji o jeho spravedlnosti, o jeho přítomnosti. V každém případě mu nerozumím a nejsem s ním spokojen.“ Zdá se, že celá naše západní civilizace je ve stavu poraněné víry – a u nás je to zvlášť vidět.

Buď vůle tvá

Mnozí z nás to možná opakují několikrát za den. A nejen v Modlitbě Páně. Když chce někdo zdůraznit své „naprosté odevzdání“ – například tváří v tvář smrti blízké osoby – tak vysloví (či na parte napíše) tato slova. Snadno tak ale vzniká dojem, že Boží vůle je jakési předurčení, neodvratný osud, a nám nezbývá, než se mu podvolit. A zároveň vyvstává otázka, zda se všechny ty příšernosti v našem nemocném světě dějí „z Boží vůle“. Vím, že si tu teologové pomáhají obezličkou o „Božím dopuštění“, ale v praxi víry to nijak valně nepomáhá, zatímco ostatní lidi to rovnou pohoršuje.

Myslím, že je potřeba lépe promyslet, že v Ježíšově modlitbě zní celá prosba, „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Tím tedy vyjadřujeme touhu, aby tak jako je Boží vůle absolutní normou „v nebi“, stala se jí i v našem hříchem nemocném světě. Protože v něm Boží vůle zdaleka respektována není a mnohdy se prosazuje vůle úplně jiná. Vím, že se při takových úvahách může leckomu povážlivě zakymácet důvěra v Boží všemohoucnost. Jenomže není naopak příliš prvoplánové pojímání této všemohoucnosti příčinou toho, že je prakticky celý koncept Boží prozřetelnosti, tak zásadní pro biblickou víru, takříkajíc „na odstřel“? Kdo dneska bere vážně, že se Bůh opravdu angažuje v dějinách světa i v každodennosti našich životů? Jestliže nás tísní skepse okolí a naše neschopnost činit zázraky, měli bychom zodpovědněji i odvážněji přijmout, že Bůh čeká na našich „pět chlebů a dvě ryby“, aby se projevil jako mocný. Naplňování jeho vůle má v našem světě povahu dialogu, neboť svoboda Boží respektuje svobodu stvoření.

Má maličká naděje

Naším základním příspěvkem k uzdravování světa, zejména toho našeho západního, sytého, znuděného a čím dál bezradnějšího, by měla být žitá naděje. Protože, jak nám vzkazuje Bernhard Häring: „Jen ti, kdo doufají, dokážou účinně přemáhat zlo.“ Bez skutečné naděje se totiž velmi rychle mění boj proti jednomu zlu ve zlo jiné. Dějinná netrpělivost je kamenem úrazu všech revolucionářů. I proto platí konstatování již v úvodu citovaného Pierra Teilharda de Chardina: „Zítřejší svět bude náležet tomu, kdo mu nabídne největší naději.“

Naděje je křehká a zvlášť zranitelná skutečnost. Skvěle to vystihl Charles Péguy ve své sbírce Ta jediná je paní – chudoba. V ní se hned na začátku říká: „Víra je ta, která drží dobré od věků do věků. Láska je ta, která se dává od věků do věků. Ale má maličká naděje – to je ta, která vstává každého rána.“ Tím spíš je pro nás advent výzvou, abychom znovu zatoužili být v tomto našem světě, ohrožovaném beznadějí, těmi, kteří zpřítomňují příslib smyslu garantovaného samotným Bohem a tím byli i znamením naděje, kterou nelze porazit.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay