26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Najít krásné, to je dar Boží...

26. 3. 2005

|
Tisk
|

 

Co děláte?

Vydání: 2005/12 Vrtkavá přízeň davu, 26.3.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Když jsem se rozhodla udělat s ní rozhovor, kolegové novináři mě varovali před její náladovostí, nebo dokonce nevrlostí. Ba co víc, paní Hana Hegerová prý nemá příliš v lásce novináře a vůbec se tím netají. Naše společné povídání v jedné pražské kavárně začalo vskutku docela odměřeně. Ovšem nakonec bezezbytku popřelo všechno to, „co se o ní říká“...

 

O čem byste si chtěla povídat?

Hloupá otázka. Já nemám potřebu povídat. Vystačím si sama se sebou.

Dumám o věcech. Ono je samozřejmě dobré, když k tomu najde člověk partnera, ale já nějak nemusím... Ráda si povídám, ale jenom s některými lidmi. Jinak odmítám všechno – rozhovor jsem udělala jen pro Xantypu a teď pro vás.

To ne, ale do společnosti chodím dost málo. Ovšem když už si vyjdu, tak to bývá hezké, protože potkávám lidi, kteří se na mě usmívají a zdraví mě. Takže popularita mě neobtěžuje. Samozřejmě že nemám naprostou svobodu, ale jsem už ve zralém věku, a na dost věcí kašlu.

Ano. Velmi ráda. Nemám ráda opuštěnost. Naštěstí je tu ale vždycky možnost někomu zavolat, nebo naopak někdo zavolá mně.

Víte, co miluju? Rádio. Jsem rádiová. Televizi otevírám jenom večer na zprávy a kromě nich sleduji jen některé relace, spíš ty zahraniční. Poslouchám rádio a vykládám si u toho pasiáns. To je u nás tak nějak v rodině - nebo spíš bylo, protože můj syn ani vnuk v tom už nepokračují.

Je. Asi bych jim to měla aspoň jednou ukázat, aby tradice pokračovala.

Uklidňuje a baví. Když totiž poslouchám klasickou hudbu, tak mi myšlenky ulítnou jinam, a už ji tak přesně nevnímám. Hudba se pro mě stává kulisou. Zatímco při vykládání karet je naopak kulisou pasiáns a já se mohu soustředit na hudbu.

Ne. Nejsem osamělá.

Ale ano. To byly těžké doby.

Ne, nechci o tom mluvit. Byly to doby, kdy jsem nebyla jediná, kdo měl trable. Přišly různé zákazy a tak.

Jednak tím, že jsem měla práci, byť někdy velmi omezenou. Bylo mi jasné, že k té práci musím být psychicky i fyzicky fit. Tak jsem se starala o své psyché a o to své - jak já říkám, „spanilé“ - tělo, které mě teď ve zralém věku strašně obtěžuje. Byly ale i chvíle, kdy jsem na tom byla velmi špatně a brala nějaká antidepresiva. Věděla jsem ovšem, že ty prášky mě nevyléčí, že je to jenom na překlenutí nejhoršího. Nečekala jsem od nich nějaké spasení, sílu jsem musela najít v sobě. Naštěstí všechno má svůj začátek, ale i konec.

Abyste si nemyslela: normálně se sama sebou tolik nezabývám. Jenom když se hrabu, s prominutím, z nějakých sraček – to je podobné, jako když máte kravské lejno a do něho spadne vrabčáček. Je dobré, když mu někdo pomůže. Opakuji „pomůže“ – neznamená to, že to za vás ten druhý všechno udělá.

Svým způsobem silná jsem. Ale ta síla mě vyčerpává. Platí to i o představeních. Lidé mi říkají, že jim zpěvem předávám sílu, a jsem ráda, že je to tak, ale druhý den po koncertu jsem úplně vyplivnutá. Nemůžu dělat nic. Nemám nekonečné síly. I proto jsem teď dva měsíce byla za důchodkyni.

Že jsem neměla koncerty. Řekla jsem si, že zkusím, co to je žít jako důchodkyně. Všechny moje kamarádky jsou důchodkyně, a tak jsem chtěla vědět, jaké to je - nemít stres z představení a další věci. Ale najednou, právě nedávno, jsem si uvědomila, že i když jsem neměla žádné povinnosti, přece jen nemůžu žít jenom tak.

Musím myslet i na ty druhé. Naštěstí mám pro koho žít. Mám své báječné vnuky. Ovšem právě nedávno jsem někoho zanedbala: můj kamarád šel na operaci. Volal mi a chtěl, abychom se viděli. Odmítla jsem. Neměla jsem v té době dost síly se s ním potkat. Patlala jsem se v tom svým. A teď si to vyčítám. Vím, že o setkání velice stál.

On o to stál a potřeboval mě v ten moment. Ale proč vám to říkám - chci ukázat, že člověk má pořád nějaké povinnosti, i když on sám se rozhodne, že žádné mít nechce.

Myslím si, že v momentě, kdy je člověku opravdu blbě, i ten největší ateista řekne: „Panebože, pomoz mi!“ Já mám čisté svědomí v tom, že nevolám Pána Boha jenom tehdy, kdy je mi špatně. A taky poděkuji. Mám v sobě hodně pokory. Občas s Bohem taky kšeftuju.

Ano, když připravuji nějaké nové představení. V dnešní době je každé vystoupení velice stresující. Když jsem dělala Národní divadlo, musela jsem být ráno připravená na místě a první „sjížděčka“ byla večer, a to už šlo vlastně přímo o samotné představení. Stálo to strašné vypětí a napětí. Od rána jsem byla na nohou, navíc s pocitem, že úspěch, či neúspěch je hlavně na mých bedrech. Takové případy jsou zavazující, a tak dělám s Bohem kšefty, aby mi pomohl.

Myslím, že ano. I když já jsem si už hodně tu přízeň Boží předplatila.

Doma ne. Ale ve škole bylo za mých dob náboženství povinné. Dneska tomu bohužel tak není, a to je škoda, protože to považuji za velmi dobré. Kdybych teď byla rodičem, tak dítě na to nepovinné náboženství přihlásím a využiji toho, že mému potomku bude vysvětleno třeba Desatero - tedy že se nemá krást a lhát atd. Dítě si tak vytvoří alespoň nějaký morální základ.

 

Jste spokojená s tím, co jste v životě dokázala?

Každý úspěch je pro mě obrovským závazkem. Zároveň se vždy bojím, že nevyprodám koncert. Ale z toho už se nevyléčím. Nikdy jsem neměla velké ambice. Nechtěla jsem ani zpívat, a už vůbec ne se zpěvem živit. To všecko jsou a byly náhody. Už když jsem byla v Semaforu, bylo tam tolik hvězd. Já jim ale nezáviděla. Vždyť jsem se na ně taky ráda dívala. Byli báječní, fajn parta. Říká se, že nejsou náhody, což asi je pravda. Ale jsou osudové zlomy, kterých jsem zažila několik.

Strach mám z toho, aby se lidem, které mám tak strašně ráda, nic nestalo. To bych asi těžko přežila. Bojím se nějaké pohromy. Jinak ale jsem spokojená. Říkám si, mám své čtyři zdi, což je sice nedostačující, malilinkaté, ale je to můj byteček. Dlouho jsem totiž bydlela v podnájmu. Mám koupelnu, kde je vana s teplou a studenou vodou. To nejsou samozřejmosti, ale věci, které jsem předtím neměla a za které děkuju. Za všechno jsem opravdu vděčná.

Ne, to mě naučil život. Protože když jsem se narodila, měli jsme všechno. Pak ale přišlo období, kdy prostě nebylo nic. Myslím si, že je obrovské štěstí něco nemít a pak to mít. Jedině tak poznáte opravdovou cenu a hodnotu věcí. Mně stačí, když si doma udělám čaj (jsem totiž „čajová“), který je dobrý a voňavý. Těším se z toho, protože to tak nemusí být vždycky.

Protože jsou vychováváni jako konzumní společnost – ovšem to neříkám nic nového. Ono se skutečně nedá starat se jen o tu hmotnou stránku. To, že jsme nejateističtější stát, mi nijak neimponuje.

Já měla dvě báječné babičky. Ta jedna byla původně luteránka a pak ateistka. Vzpomínám si, jak jsme jednou společně šly nádherně rozkvetlou alejí a ona mi nadšeně říká: „Podívej se, to je Bůh.“ Měla pravdu. Kolem nás je tolik krásných věcí – Božích věcí. Přiznávám, že jsem šťastný člověk v tom, že umím vnímat hezké. To je mé velké štěstí. Je ale pravda, že to krásné taky hledám.

Jednou jsem viděla dva zvlášť ošklivé mladé lidi. Šli a drželi se za ruce. A právě ona maličkost, že se drželi za ruce, že se nejspíš milují, byla najednou tak krásná! A to je dar Boží.

Najít krásné. Vidět i něco navíc, to je dar od Pána Boha, který mi byl dán. Já jsem toho vůbec od Pána hodně dostala.

Talent. Za ten já nemůžu. To je to navíc, co mám. Moje zásluha je, že jsem ho nevyplýtvala zbytečně, že ho dál pěstuju.

 

Když někdo dokáže krásno objevovat, tak k tomu zřejmě musí mít i hodně citlivou duši...

To mám.

Občas. Ono je to všechno jako reliéf a basreliéf. Takže když máte něco pozitivního, tak musí být i něco negativního. Jedno souvisí s druhým. Jsou lidi, kteří si pořád jen stěžují. Mám třeba kamarádku, která furt remcá. Není s ničím spokojená. Nikdy. Říkala jsem jí: Hele ty chodíš, já nechodím. Tak buď ráda, že chodíš. Prostě pořád vnímám, jak jsem bohatá - nemyslím finančně, ale mnohem, mnohem hodnotněji...

Hana Hegerová (1931)se narodila na Slovensku. Po maturitě na gymnáziu v Komárně pokačovala ve studiu zpěvu u R. Rösnera, poté následoval dramat. obor konzervatoře.
Vydala několik desek – 1967 Hana Hegerová, 1974 Recitál 2, 1977 Lásko prokletá, 1984 Ohlédnutí, 1987 Potměšilý host, 1990 Šansony (reedice), 1991 Live aj. Spolupracovala se skladatelem P. Hapkou, textaři P. Koptou, Z. Rytířem a M. Horáčkem. Účinkovala ve filmech Frona (rež. V. Krejčík), Naděje (K. Kachyňa), Kdyby tisíc klarinetů (J. Roháč), Ta naše písnička česká (Z. Podskalský). Měla vlastní televizní a divadelní recitály. Mezi její největší hity patří například: Obraz Doriana Graye, Mylord, Židovská máma, Maestro Tango, Co mi dáš, Rozvod, Denim blue, Levandulová a další.

 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou