Najednou jsem tady. Budu pokřtěna

Vydání: 2014/16 Květný víkend patřil mládeži, 17.4.2014, Autor: Miloš Szabo

Byla neděle, ale Kafe Imrvére mělo zavřeno. Jeho majitelka tvrdí, že chce neděli prožít jinak. Jediným hostem paní VERONIKY KLENER jsem byl já.

„Dokazuji, že to myslím vážně,“ říká Veronika Klener, která o Velikonocích přijme křest. Snímek autor

Postavila jste se brzy na vlastní nohy. To jste byla už tak vyzrálá?

Naopak. Pracovala jsem v jedné redakci a pak jsem jen tak odjela na sedm měsíců do Austrálie. Po návratu jsem utratila všechny peníze. Ani mě nenapadlo myslet na budoucnost. Asi do šestnácti jsem si myslela, že budu mít koně, psa, budu žít někde na statku. Zároveň jsem věděla, že chci mít spokojenou rodinu 
a nechci se rozvést. Když jsem potkala Petra, věděla jsem, že to chci právě s ním.

Je pravda, že jste už v šestnácti věděla, že právě on bude vaším manželem?

Spíš jsem to tak chtěla. V šestnácti jsme se seznámili na soustředění latinskoamerických tanců. Byl úplně jiný než ostatní. Pak jsme se deset let neviděli, až jsme se po mém návratu z Austrálie potkali na jedné taneční akci. A ani jeden jsme neměli taneční partnery.

To zní jako z pohádky. Už zbývá jen rande na Petříně…

Přesně tak. Sešli jsme se pod Petřínem, byl strašně milý, gentlemanský. A navíc jsem si 
namlouvala, že po mně jede, že se mnou flirtuje, než jsem zjistila, že je takhle milý ke každému (smích).

Kdy vám o sobě řekl, že je věřící?

Dlouho mi o tom nic neřekl. Byli jsme spolu třeba venku a pak jsme šli ke mně domů, že se budeme dívat na Harryho Pottera – a opravdu jsme se na něj dívali, nic víc. Bylo to velmi příjemné.

A stále jste nevěděla, že je z věřící rodiny, že chodí každou neděli do kostela?

Ani mě to nenapadlo. Když už jsme ale věděli, že spolu chceme být, jeden večer mi sdělil: „Musím ti něco důležitého říct. Je to pro mě hodně, hodně důležité, potřebuji, abys to věděla, aby ses k tomu vyjádřila, nebo ještě dneska večer odejdu.“ Přemýšlela jsem, co to může být, zda je skrytý alkoholik, fetuje nebo trpí maniodepresivními sklony. A pak z něho vylezlo, že je věřící, že je katolík a že svou víru bere vážně. Tenkrát jsem se strašně rozesmála. Nechápala jsem, proč to říká tak vážně.

K víře jste se tedy dostala skrze něho?

Nedá se to tak říct. Určitě to hraje roli, ale od té doby, co mi o sobě řekl, že je věřící, se o víře se mnou příliš bavit nechtěl. Jako by se bál, že si o Bohu, kostele, církvi začnu myslet něco špatného. Tak jsem se o to začala zajímat sama. Ale určitě jsem nic nehledala. Mně bylo jedno, zda něco nad námi je, zda je to nějaký pán s vousama nebo s překříženýma nohama. A už vůbec jsem nepotřebovala se někam 
zaškatulkovat.

A jak se tedy stalo, že jste uvěřila?

Fakt nevím. Byla jsem v kanceláři, seděla u internetu, rozklikla jsem snad nějaký odkaz a objevil se mi tam článek od nějakého kněze. Obsahoval hodně hluboké myšlenky, ale byly psány velmi lidsky, žádná vysoká filozofie, zkrátka tomu mohl rozumět každý. Líbilo se mi to a chtěla jsem o tom vědět ještě něco víc. Ale jen vědět, nepotřebovala jsem nic najít.

Pamatujete si, kdy jste poprvé byla v kostele na mši?

Petr se mnou do kostela zpočátku nechtěl. Já byla zvědavá, kam chodí, ale on mě odrazoval – prý nevím, do čeho jdu, a že to, co čtu na internetu, je něco úplně jiného, než co se odehrává na mši.

Přesto jste do kostela nakonec spolu šli…

A byl to průšvih. Celý čas jsem ho přesvědčovala, že se chci jít do kostela na mši podívat, až řekl: „Tak pojď.“ Kněz, který na té mši byl, mě však úplně odrovnal. Bylo to hrozné. Navíc si při kázání vzal do pusy různá nakladatelství, o kterých jsem já věděla své, on zjevně nic, tak jsem si pomyslela: To snad ani není možné, aby byl tak hloupý. Ten rituál, který pak následoval, mi po tom všem přišel tenkrát přímo děsivý. Pronikl mnou zvláštní odpor, jako by tam chybělo už jen vraždění neviňátek…

Byl pro vás tehdy za oltářem důležitý kněz nebo člověk?

Tenkrát mi bylo jedno, že je to kněz. Já ho nebrala jako člověka! Pro mě jako neznaboha byl odpuzující, stejně jako lidé, kteří něco slepě opakovali, napodobovali… Chtělo se mi na přítomné křičet: Lidé, víte vy vůbec, co děláte?! Petr mě pak vzal ještě jinam. Šli jsme do většího kostela, byl tam kněz, který se choval jinak, i kázání bylo jiné. Myslím, že ta promluva je důležitá stejně jako společenství, jež se tam schází. Velké rituály přicházejí až po kázání a člověk, který je kázáním znechucen, nemůže a nedokáže pak přijmout ani to, co věřící nazývají tajemstvím.

Zmínila jste společenství…

Bylo zvláštní, že šlo o velký kostel, a přesto se většina lidí znala. Potěšilo mě, že se tam třeba nikdo na nikoho neobořil, když návštěvník nepoklekl nebo zůstal stát, zatímco ostatní seděli. Dlouho jsem pak do tohoto kostela chodila jenom proto, že mi tam bylo dobře, vůbec ne kvůli Bohu.

Proč jste se tedy přihlásila na přípravu ke křtu?

Já se na žádnou přípravu nepřihlásila! To jsem deklarovala jasně hned na začátku. Měli jsme se brát, a tak jsem o Petrově víře chtěla něco vědět. Nic víc. Žádný křest, žádný rituál. Žádná víra. Setkání pak sice byla příjemná, ale nehledala jsem.

Stále ale nevím, kdy nastala ta změna.

I když jsem se po pěti letech přihlásila na podobná setkávání znova, nebylo to proto, že bych si to mezitím rozmyslela. Možná jsem jen byla víc zvědavá, chtěla jsem si to vše v tichu, v koutku, bez kontaktu s ostatními vyslechnout. A tak to bylo i v ten večer, když jsem šla na faru a na závěr setkání, kdy se ostatní už připravovali ke křtu, jsem ze sebe dostala, že to chci také. Neřeknu vám, proč jsem to vyslovila, proč jsem to udělala, proč se tak stalo. Ale od té doby, co jsem to vyslovila, jsem cítila uspokojení. Přišla jsem domů a ani manželovi jsem nic neřekla, snad až druhý nebo třetí den. Jeho rodina to možná neví dodnes. Myslím, že nikoho z nich ani nenapadne, že bych měla jít o těchto Velikonocích ke křtu. Když to někomu řeknu, jsou to paradoxně lidé nevěřící.

Jak na to reagují?

Velmi dobře. Řekla jsem to své babičce, čekala jsem, jaká bude její reakce – a nic. Jako by měla blackout nebo jako bych jí řekla, že jdu ke kadeřnici. Až později mi volala teta, že o tom babička doma mluvila a zda prý mohou na můj křest přijít.

Je víra něco přirozeného a normálního?

Vidím to na naší dceři. Chodíme spolu do kostela, usmyslela si, že chce s tátou sedět v první lavici, dívá se celý čas na pana faráře a je strašně spokojena. A teď má období, kdy chce každému dělat křížek na čelo. Přijde za mnou, nastaví něžně tu svou dětskou pusu a: „Maminko, já ti udělám křížek.“ A dá mi křížek. Začala ho i malovat všude po stěně, takže máme doma zeď pomalovanou křížky, a sobě dokonce namalovala křížek na čelo fixou. Dítě zkrátka vůbec neřeší, jestli je víra normální a přirozená. Ona je v něm.

Jak jste prožila skrutinia?

Skrutinia mi přišla také úplně přirozená. Možná je dobře, že se na přípravě příliš nerozebírala, asi bychom tam pak hledali, co má přijít nebo jak to máme prožít. Takto to nějak přišlo. Třeba když jsme klečeli a měli litovat všeho, co bylo doposud špatné. Měla jsem strach, že se před křtem budu muset vyzpovídat, dokonce i někteří katolíci mi řekli, že je to jasné: před křtem bude ještě zpověď. A najednou, když jsem tam klečela a mohlo jít všechno ven, jako bych opravdu někde uvnitř volala: Bože, promiň! Když pak kněz řekl, že nám Bůh u křtu vše, čeho litujeme, odpustí, uvědomila jsem si, že se to právě stalo, a měla jsem radost, že jsem ten okamžik, který byl k tomu určený, neprošvihla.

Vy jste opravdu v kostele klečela?

Dlouho jsem si v kostele neklekala. Pak jsem si začala sedat, když ostatní klečeli. A i později, když jsem si už klekla, tak jen proto, abych splynula s davem. Teď teprve tomu začínám trochu… rozumět? Nevím, jestli se to dá pochopit. Je to jako v Tulákovi po hvězdách (kniha Jacka Londona – pozn. red.). Z fyzického těla se podaří oddělit duši a ta zjistí, že se na sebe dívá jakoby shora. Přijde mi, že určité rituály jsou v kostele opravdu jen proto, aby člověk odpojil duši od těla a díval se sám na sebe z větších výšek. Tím, že si kleknu, se vlastně o toto propojení snažím. Nebo se spíš klaním… anebo ponižuji? To není asi správné slovo. Zkrátka dokazuji, že jsem tady a myslím to vše vážně.

Jednou jste mi řekla, že jste od velkých kolektivů spíš utíkala. Církev je však velký kolektiv…

Vím to. Dnes znám dost věřících lidí a mezi nimi stále vidím mnohé, kteří dělají věci, jež bych nikdy nedělala ani tenkrát, když jsem ještě byla nevěřící. Mrzí mě to. Předtím jsem neměla potřebu přemýšlet, proč tomu tak je. Dnes s tím už trochu problém mám. O to víc, že vím, jací bychom měli být… Kdybych tedy měla říct, že jsem víru přijala od nějakého člověka, určitě tomu tak není. Kdyby křesťanství bylo, co někdy vidíme navenek, potom do církve nikdy nemohu patřit. A vidíte, najednou jsem tady.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay