26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Naděje a rizika takzvané globalizace

9. 5. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/19 Etické otazníky gynekologie, 9.5.2006, Autor:

Příloha: Perspektivy

Toto téma by nám nemělo být neznámé. Už Palacký v 70. letech předminulého století uvažoval o centralizaci světa. I česká kultura se pak připojila k horlení ve znamení moderny. Peripetie a katastrofy evropských dějin toto téma na čas odsunuly. V druhé polovině 20. století se sociologie a historiografie začala soustavně zabývat tématem modernizace, procesem, jímž se tradiční společnost mění v moderní. Pro prodloužení tohoto trendu v celosvětovém měřítku do budoucna se ustálil název globalizace (Francouzi mají termín mondialisation; Radim Palouš nazývá epochu po novověku světověkem). – Co obnáší globalizace, o tom píše v časopise Stimmen der Zeit (10/2005) Hans Meier, žák Romana Guardiniho, našim čtenářům nikoli zcela neznámý (viz článek Nastává hodina laiků? – Perspektivy 7/2001). Jeho rozsáhlý text „Globalisierung – Zwischenbilanz einer Diskussion“) chceme zpřístupnit v podobě stručného převyprávění.

Velká neznámá
Slovem globalizace se od roku 1980 označuje soubor změn prosazujících se v hospodářské oblasti: propojenost národních ekonomik, liberalizace světového obchodu, volný pohyb kapitálu. Přidaly se změny další, vznikla světová informační síť (díky internetu), přímé kontakty světonázorů, kultur, náboženství, ale i urbanizace, devastace životního prostředí, migrace, chudoba, terorismus aj. Slovo samo má už značný citový náboj. Je proto na místě ujasnit si – byť prozatímně, v „mezičase“ – pozitivní i negativní stránky globalizačního procesu.
Pozitivním účinkem mediálního překonání státních hranic je možnost vyvíjet tlak na diktátorské režimy. Pranýřování porušování lidských práv je nutí přinejmenším k opatrnosti. Bez televizních reportáží by rozpad východního bloku probíhal mnohem pomaleji. Ukázky bídy nebo utrpení obětí katastrof na obrazovce rychle mobilizují potřebnou pomoc.
Globalizace ale mění hospodářskou soutěživost ve zničující konkurenci a rozděluje lidstvo na výherce a smolaře (např. zvýhodňuje anglofonní společnosti). Prosazuje planetární dělbu práce, což se ale neobejde bez obětí: komu při tom dojde dech, stane se izolovaným balastem. V globální vesnici (jak nazval svět Marshall McLuhan) obstojí pouze globální hráči. Někdejší optimistická představa jednotného světa bez hranic – One World – reálnému stavu příliš neodpovídá, často se mluví o „více světech“ (o prvním, druhém, třetím, hlavně však o světě bohatých a světě chudých). Planeta se sice fakticky stává jedním jevištěm, ale na něm se schyluje ke konfliktům takového druhu, který nazval Samuel Huntington nikoli bezdůvodně střetem civilizací. Obětí je sociální stát Jde vůbec o nový jev v historii? Zdá se, že ano. Současná epocha se vyznačuje některými nebývalými rysy. Je to především tempo popsaných změn a jejich celosvětový rozsah. Vzniká světový trh, nadto neregulovaný. Uvolňuje se spjatost finančních trhů s reálnou ekonomikou, kapitál volně putuje za momentálními výhodami, mnohé služby se internacionalizují, ale nejen ony; také organizovaný zločin (včetně terorismu) vytváří mezinárodní síť. Zostřuje se napětí mezi zámožným Severem a chudým Jihem. Počáteční fází globalizace byl proces přeměny tradiční společnosti v moderní, zahájený evropským osvícenstvím. V 19. století a ještě v první půli století následujícího se zdálo, že jde o modernizaci světa, který přijme její evropské pojetí: industrializaci, urbanizaci, sekularizaci, důraz na individuální svobodu zaštítěnou redukovaným státem a na tolerování rozmanitých pluralit. Globalizace běží dál, ale už nikoli v intencích někdejších evropských, resp. západních představ modernity. Důsledky ekonomického liberalismu („trh bez přívlastků“) dopadají i na jeho pravlast, tj. na „euroatlantickou“ společnost, zejména na její vymoženost, jíž byl sociální stát.
Tématem evropského 19. století byla i „sociální otázka“, tj. komplex společenských problémů nastolených industrializací. Jejich politickým (nikoli ekonomickým) řešením měl být systém zachovávání nezbytných sociálních jistot „uprostřed mezi džunglí trhu a totalitní zoologickou zahradou“. Pojistkou měl být důchodový systém. Předpoklady jeho fungování přestávají platit. Kromě unikání kapitálu do rentabilnějších krajů se tu uplatňuje zejména negativní demografický vývoj, který nastoluje sociální asymetrii. Západ se ocitá ve schizofrenní situaci. Ekonomicky je odkázán na doplňování klesajících počtů migranty z třetího světa, jichž se současně obává, protože je nedokáže integrovat.

Obtížné soužití kultur
Ekonomické propojování světa umožňuje těsnější kontakty velkých světových kultur, aniž by na ně bralo ohled. I to je nová skutečnost. V tradiční Evropě byla její latinskokřesťanská kultura integrující silou. Po jistou dobu převzal tuto funkci osvícenský „projekt moderny“. I USA mohly být nějaký čas pověstným tavícím kotlem. Je globalizace schopna vytvořit nějakou jí odpovídající světovou kulturu? Zdá se, že nikoli. Že i na Západě, včetně samotných USA, jsou už různé skupiny profilované odlišnými kulturami „netavitelné“. Že jsou stále méně schopny žít spolu, ale jen vedle sebe. A že nezbývá než rezignující péče o snižování napětí mezi nimi, o prevenci jejich vzájemné agresivity v podobě různých „pozitivních diskriminací“ a „politické korektnosti“. Proto píše Samuel Huntington o nově vznikajících „frontových liniích“ na světové scéně, odlišných od těch, které vytvořila bipolarita studené války. Ve své poslední knize (What are we?) vyjadřuje týž autor nostalgii po hodnotách „staré Ameriky“ s jejím tavícím kotlem a její směrodatnou elitou WASP (white, anglo-saxons, protestants). V tomtéž pocitu ohrožení má původ současná snaha USA o novou hegemoniální politiku.
Respektovanou hodnotou západní kultury, té osvícensky moderní, se stala věda. Dodejme: věda abstinující od hodnocení (value-free). Z tohoto „úhlu pohledu“ nelze jednu kulturu nadřazovat druhé. „Nezápadní“ kultury nestojí o korekci pravdou vědy, preferují své mýty, zejména ty, které je posilují (např. zbožným Indiánům nelze vyvrátit přesvědčení, že Bůh stvořil člověka tam u nich doma, na jednom z amerických kontinentů). Zatím se zdá – a současná zkušenost to potvrzuje – že kultury fungují jako protihráči globalizace. Vzdor náboženství Velkých světových náboženství se globalizace nedotkla v tom smyslu, že by je přiměla k vnitřní proměně. Západní křesťanství přispělo k „odkouzlení“ světa (k překonání magického a mýtického chápání přírody, k rozvoji autonomní vědy atd.). Z toho pak vyšel i osvícenský „projekt moderny“, který předpokládal odnáboženštění pohledu na svět a na postavení člověka v něm. Postkřesťanská Evropa počítala s tím, že ji svět bude v „odumírání náboženství“ následovat. Byl to však pouhý západoevropský sebeklam. V předmoderní době světová náboženství žila a působila v relativně uzavřených kulturních prostorech, vzájemně se dotýkala spíše okrajově. Globalizace, kterou lze stále více chápat jako posun od civilizace západní k planetární, je uvedla na světovou scénu a přiměla k těsnější konfrontaci. Tím jim umožnila projevit jejich mohutnou sílu.
Pokud kde vznikla multikulturní společnost, vznikly problémy, třenice a konflikty. Ty jsou ve vznikající multireligiózní společnosti ještě výraznější. Sociální a psychologické dopady globalizace často vedou k pocitu ztráty smyslu života. Náboženství (kterékoli) působí naopak jako zdroj smyslu. Proto nelze očekávat, že by došlo – podle západního vzoru – k jakési celosvětové sekularizaci. Naopak, světová náboženství se v globalizačním procesu mobilizují. Působí jako vzdorující pilíře. Tím prohlubují krizi předvídání, plánování a řízení – „increasing crisis of governability“. Giles Keppel nazývá tuto mobilizaci religiozity „Boží pomstou“.

Naději střídá skepse
Prosadí se globalizace v té podobě, jakou zatím známe? Víme, že měla svou předehru už v 19. století, kdy se tvořil volný světový trh. Byly však mobilizovány i síly opačné. Došlo k první světové válce, k ustavení totalitních, tedy antiliberálních režimů, z nichž jeden rozpoutal druhou světovou válku a druhý pak válku studenou. Po jejím skončení se mnohým zdálo, že globalizace má nerušenou budoucnost. Současně se probudily mocné antiliberální síly, které ji vnímají jako nový „zestejňující“ imperialismus. Předpoklad, že se s postupnou demokratizací světa zabrání novým konfliktům, že Mars, bůh válek, vyklidí prostor Merkurovi, bohu obchodu, se zdá být málo pravděpodobný. Renomovaný americký znalec hospodářských dějin Harold James soudí, že v současném světě nabývají na významu odlišnosti a že přibývá těch, kdo v jeho pohybu spatřují spíše rizika než šance. Proto se specifické kultury a velká náboženství ujímají role protihráčů globalizace a stávají se jejím kontrapunktem.
Je snad možné představit si i méně tísnivý běh věcí příštích. Že se globalizační trend prosadí, ale v podobě zmírněné, relativizované a „federalizované“ světovými kulturami a náboženstvími. K jeho humanizaci by přispěl i sociální stát, který by dokázal stanovit meze bezuzdnému liberalismu trhu. Objevují se hlasy volající po global governance, po snaze tento živelný proces nějak usměrňovat. Zda se to podaří, je otázka, na jejíž odpověď stále s napětím čekáme.

pp
(mezititulky redakční)
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou