Nadechnutí do let marasmu

Vydání: 2008/33 Srpen 68 - zásadní zlom i pro církev, 12.8.2008, Autor: Jaroslav Šebek

První signály probuzení činnosti katolické církve po zahájení reformního kurzu Dubčekova vedení, nastupujícího počátkem ledna 1968, se objevily ve srovnání se společenskými a třeba kulturními organizacemi s určitým zpožděním.

Důvodem k tomu byly negativní zkušenosti s mocenskými praktikami komunistů. Přes politické uvolnění, které se projevilo třeba v umělecké sféře, totiž uplatňovala komunistická moc vůči církvím tvrdou linii prakticky až do pádu Novotného. Stačí připomenout, že někteří katoličtí aktivisté vyšli z kriminálů až v roce 1967 (např. známá historička umění R. Vacková za mřížemi strávila 16 let). Katolíci o sobě dali vědět v polovině března otevřeným dopisem vězněných pro víru Dubčekovi, zveřejněném v Literárních novinách a požadujícím obnovení křesťanského života v zemi. Ve stejné době vyzval tehdejší pražský biskup František Tomášek věřící v pastýřském listu k odpovědnosti za veřejné věci a z jeho podnětu rezignovalo vedení kolaborantské organizace Mírové hnutí katolického duchovenstva.
Výměny proběhly i ve státních institucích, dohlížejících na činnost církví. V polovině března byl odvolán obávaný Karel Hrůza a na jeho místo přišla socioložka Erika Kadlecová, jež se zapojila do tehdy populárního dialogu křesťanů a marxistů. Do duchovní správy se začaly navracet stovky kněží, vězněných v 50. letech a zbavených státního souhlasu. Na jaře byla obnovena také činnost řeckokatolické církve. Z ilegality vystoupili členové mužských řeholí, ženské řády dostaly omezenou možnost přijímat nové členky. Jednání o opětovném návratu biskupů do jejich diecézí se však vlekla nepřiměřeně dlouho a nepodařilo se vyřešit ani otázku tajně vysvěcených biskupů a jejich zapojení do pastorace (to byl hlavně případ Karla Otčenáška).

Probuzení církevního života
Pražské jaro však především přineslo nebývalou aktivitu kněží i laiků, spojenou s jejich společnou snahou vnášet ducha II. vatikánského koncilu do farností. Do té doby byla jediným viditelným výsledkem úprava liturgického prostoru. Je zajímavé, že prováděné změny nenarážely na větší odpor a přijala je většina věřících. Z hlediska účastníků bohoslužeb byl důležitý i vznik nového kancionálu, který ujednotil texty duchovních písní.
Nástrojem k seznámení katolické veřejnosti s koncilními podněty se mělo stát především Dílo koncilové obnovy (DKO), jehož činnost se prohloubila po sjezdu v květnu 1968 na Velehradě. Dílo se prezentovalo ambiciózním programem duchovní obrody, jenž mimo jiné zahrnoval i proměny ve stávajících strukturách (např. vznikem pastoračních rad). Zásluhou Oty Mádra, Antonína Mandla, Bonaventury Boušeho a dalších se podařilo zorganizovat i přednášky uznávaných teologů z ciziny, zamýšlejících se nad dopady koncilu na církev i okolní svět (ovšem pro intelektuální přijetí koncilu už předtím připravovala půdu ekumenická setkání v semináři v pražských Jirchářích).
Dříve než se však mohly všechny iniciativy rozvinout, přijely tanky. Přesto nezůstaly zcela bez užitku. V dalších letech se totiž některé uvažované plány DKO, třeba „modernější“ podoba bohoslužeb pro mládež či vzdělávací přednášky, realizovaly v dobových mantinelech v malých společenstvích, udržujících živou víru.
Kapitola sama o sobě je reakce křesťanských církví na invazi. Již v prvních hodinách okupace vyzývala prohlášení církevních představitelů k občanské statečnosti a k celospolečenské solidaritě. Je zajímavé, že jen pár dní po příjezdu „železných maringotek“ přišlo ještě povolení k obnově činnosti olomoucké teologické fakulty. Do jejího opětovného zrušení v roce 1974 zde mohlo vystudovat kolem stovky bohoslovců.

Vše neskončilo srpnem
Normalizace znamenala pro náš společenský vývoj v mnohém destruktivnější roli než komunistické represe 50. let, a to zvláště v morální rovině. Zkušenost osmašedesátého byla však přes krátkou dobu existence svobodnějších podmínek pro církev velmi důležitá. Katolíci získali zkušenost, že „umlčená“ církev je schopna promluvit a oslovit značnou část občanů. Důležité bylo i to, že se v této době položily základy pro aktivity, které pokračovaly i poté (jako byl samizdat, utváření duchovních skupin mezi mládeží, formování různých podob tzv. „neoficiální církve“ apod.). Díky otevřeným hranicím se mohly alespoň na krátko rozšířit do českého prostředí také moderní proudy západoevropské teologie, ale také spiritualita nových církevních hnutí a komunit, jež si poté získávaly řadu stoupenců.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 16. – 22. ledna 2018

Břevnov má nového opata

Dlouhých sedmdesát let dělí od sebe dvě opatské benedikce na Břevnově. Toto slavnostní požehnání a uvedení do úřadu přijal Anastáz Opasek v roce 1947, P. Prokop Siostrzonek…

celý článek


Kdo na Hrad? Zeman, nebo Drahoš?

Do druhého kola prezidentských voleb postupuje Miloš Zeman se 38,6 % a Jiří Drahoš s 26,6 % hlasů. Jaký vztah mají k církvi?

celý článek


Podrobně k počátkům Vatikánského rozhlasu

Před rokem ohlásil šéf vatikánských médií Dario Viganò reformu, která se dotkla i Vatikánského rozhlasu. Zatímco digitální kanály sloučené pod značku Vatican News…

celý článek


Mlčení kolem Laudato si’

Zanedlouho má vyjít odborně i jazykově opravené nové české vydání encykliky Laudato si’ s podtitulem O péči o společný domov, což bude příležitost se aspoň v katolickém…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay