Nad synodou s rozpaky i nadějí

Vydání: 2014/47 Kardinál Parolin oslavil s Čechy svobodu, 18.11.2014, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy 23

Skutečně dozrál čas na změnu?
 
Průběh mimořádné biskupské synody o rodině někteří pozorovatelé přirovnávali k atmosféře, která před zhruba půl-
stoletím zavládla během debat na Druhém vatikánském koncilu. Touha papeže Františka, aby se na synodě diskutovalo otevřeně a bez „politické korektnosti“, se tak ve značné míře naplnila. Nelze se tedy divit, že následovaly i kritičtěji zabarvené reakce. Následující text patří mezi ně. Přivítali bychom, kdyby nezůstal bez odezvy. Ostatně máme na to celý rok.
 
 
Nedávno skončená mimořádná biskupská synoda se těšila obrovskému zájmu médií. Snímek ČTK/Eric Vandeville/ABACAPRESS.COM
 
Synoda o rodině byla mnoha lidmi vítána. Je to logické, protože jde o vysoce aktuální téma. To však může pro různé lidi znamenat různé věci. O čem se nejvíc mluvilo i v katolických médiích, jsou témata jako rozvedení (hlavně v souvislosti s možností svatého přijímání) a homosexuálové. Rozumím tomu, že se na tato témata silně soustředí sekulární média. V prvé řadě jsou to věci, které hýbou celou společností. V druhé, ale stejně významné řadě, jsou to věci, kde měla církev dosud zásadně odlišný postoj, než který převládá v posledních desetiletích v západním světě.
 
Hédonistická mentalita, která dnes ve světě vládne, se nechce v nevázanosti omezovat jakýmikoli normami a absolutními zásadami. Slyšíme zde ono dávné, „člověk je mírou všech věcí“, jež najdeme už u jednoho řeckého sofisty a které posléze výrazným způsobem ožilo v osvícenství, aby se v naší době stalo pravidlem, o němž se nediskutuje. Například nerozlučitelnost manželství, kterou církev neúnavně hlásala i za cenu schizmatu (Jindřich VIII. v Anglii), je zkrátka cosi pohoršujícího a jeví se jako neunesitelné břemeno. Přišel čas na změnu, slyšíme kolem sebe v očekávání, kdy se církev konečně přizpůsobí „normálnímu“ současnému světu, jako se přizpůsobila v mnoha jiných věcech.
 
Proč jen některá témata?
 
Aby mi bylo správně rozuměno: Netvrdím, že každý rozvedený nebo homosexuál je automaticky hédonikem, který myslí jen na své potěšení. Tvrdím jen, že právě tento úhel pohledu dnes vidíme a slyšíme kolem sebe nejčastěji. Jak kdysi napsal C. S. Lewis: „…lidé tvrdí, že mají právo na štěstí, a nemyslí tím jiné štěstí, než to sexuální.“ Nejenže se dnes skoro nesetkáme se stoickým bojem proti sexuálnímu apetitu (to je docela v pořádku, protože pudy a emoce nejsou od toho, abychom se je snažili zadupat do země a zničit), ale nesetkáme se skoro ani se snahou rozumně ho regulovat. Velmi dobře je to vidět na tom, že se dnes mluví víc o šetrné hormonální antikoncepci pro náctileté než o předmanželské zdrženlivosti; nebo víc o potřebě kondomů proti nebezpečí viru HIV než o manželské věrnosti. Omezování vlastních tužeb zkrátka není „in“. A nesezdaní, rozvedení či homosexuálové jsou velmi viditelné skupiny, u nichž se tato společenská adorace hédonismu při veřejné diskusi ukazuje.
 
Jak jsem řekl, rozumím tomu, proč se tyto věci v době synody objevovaly na stránkách tisku a internetu. Příliš však nerozumím, proč se na tato témata tolik soustřeďují i média křesťanská a debaty mezi věřícími křesťany. Mnohdy to vypadalo, jako by se naše očekávání shodovala s očekáváním sekulárních médií. Na své tiskové konferenci na to upozornil i filipínský kardinál Luis A. G. Tagle – zpravodajství ze synody podle něj ovládli západní novináři. Z technických a ekonomických důvodů zřejmě není přístup většiny západních novinářů překvapením, nicméně i tak je zvláštní, že se víc nemluvilo o věcech, jako je juvenilní justice (zneužívání ochrany práv dětí = pozn. red.), genderová ideologie nebo potlačování tzv. „tradičně chápané“ rodiny, což jsou vesměs problémy západní a na rozdíl od nepovolení svatého přijímání rozvedeným ohrožují rodinu v její samotné identitě.
 
Nikoliv „snadný“, nýbrž „věčný“ život
 
Překvapení vyvolaly i samotné zprávy tak říkajíc z první ruky. Zvlášť silným způsobem se to projevilo v Relatio post disceptationem, tedy v dokumentu shrnujícím v polovině synody dosavadní diskuse. Po zveřejnění této průběžné zprávy byla řada z nás dosti nemile zaskočena. Na první pohled to totiž vypadalo, jako kdyby synoda neřešila pastorační přístupy k rodině, ale chtěla rovnou celou teologii rodiny zásadně revidovat. Znovu si dovolím upozornit, že se kategoricky nevyjadřuji o tom, co synoda skutečně dělala a jak pracovala, nýbrž o tom, jak to vypadalo zvenčí pro nás nezúčastněné, i když se zaujetím sledující pozorovatele. Vypadalo to, jako by tradiční moudrá zásada „odsoudit hřích, ale milovat hříšníka“ přišla o svou první polovinu.
 
Snaha mluvit jen dobře a pozitivně došla až tak daleko, že se podle sdělovacích prostředků žádalo dokonce vypustit z morálního slovníku spojení jako „vnitřně nezřízené úkony“ apod. Proč to řadu z nás tak nemile překvapilo? Protože odsouzení hříchu znamená mimo jiné zásadní součást milosrdenství. Ponechat druhého v jeho hříchu bez napomenutí a připomínky správné cesty totiž znamená druhému ubližovat. Každý z nás si musí přát, aby mu jeho bližní se vším ohledem a citlivostí nastavovali pravdivé zrcadlo a napomínali ho, když sejde z cesty. Cílem není „snadný“, ale „věčný“ život. Pouhá hezká slova nás k němu nedovedou.
 
Utrpěl duch otevřenosti a upřímnosti?
 
Existuje samozřejmě značný počet katolických křesťanů, kteří by podobnou revizi přivítali. Přesto bylo dost překvapující, že takové přístupy, které bych očekával spíš jako cosi okrajového, se objevovaly i ve zprávách ze synody. Že by šlo o zmatení, které způsobili senzacechtiví novináři?
 
Tak tomu jistě nebylo, neboť například jihoafrický kardinál Napier dle webu Vatikánského rozhlasu prohlásil: „Tento dokument se nelíbil velkému množství synodálních otců. Nesouhlasili s tím, aby názory jednoho či dvou účastníků byly představeny takovým způsobem, že to vypadalo jako mínění synody. Biskupové proto byli velmi, velmi rozhořčeni. Týkalo se to dvou otázek. První byla prezentace homosexuality a homosexuálního soužití, jako by to bylo něco pozitivního. A druhá se týkala rozbitých manželství a důrazu na usnadnění přístupu ke svátostem v případě rozvedených a znovu sezdaných. Rozhořčení bylo o to větší, že tyto otázky nebyly diskutovány, nikdo se synodálních otců neptal, ale v médiích to bylo prezentováno jako jejich názor. To samozřejmě zabolelo. V důsledku toho hodně utrpěl duch otevřenosti a upřímnosti. Všichni se začali ptát, co se děje. A když nám bylo 16. 10. oznámeno, že nebudou zveřejněny zprávy z menších diskusních skupin, opakoval se stejný dojem. První dokument byl publikován bez našeho vědomí a zprávy z menších skupin, které jsme připravili, nikoliv? Mezi otci zavládlo podezření, a někteří možná i ztratili důvěru.“
 
Svobody se nebojím
 
V souvislosti s tím se také propíralo ne zrovna šťastné vyjádření kardinála Waltera Kaspera na adresu afrických biskupů (že do některých otázek nemají mluvit), které bylo v zápětí popřeno, aby bylo hned nato potvrzeno nahrávkou a poté opět relativizováno jako soukromý výrok v debatě, jenž nebyl oficiálním vyjádřením. Když jsem tyto a mnoho dalších zpráv četl, nestačil jsem se divit. Tím se ovšem dostáváme k důležitému bodu, který je mnohými veleben, a sice otevřenost a svoboda diskuse na synodě.
 
V žádném případě se nechci tvářit jako zastánce maximální informační uzavřenosti podobných grémií ani jako člověk toužící po tom, aby se biskupové na synodě neodvážili říci cokoli, co by mohlo vyvolat nevoli. Jsem rád, že papež vyzval biskupy k upřímnosti a otevřenosti. Nebojím se svobody. Bojím se pouze toho, že (jak se nám vnějším pozorovatelům jevilo) u tolika lidí přestalo být důležitým kritériem sepětí pravdy a dobra. Jako by dobro lidí mohlo být bez pravdy nebo pastorace bez pevného naukového základu.
 
Projev kardinála Kaspera, který před časem otevřel přípravu na synodu, při vší úctě k němu pro mě pevným naukovým základem není. Mohu se samozřejmě mýlit. Konec konců, kdo jsem já, abych soudil kardinála? Navíc když ho pozval a poté pochválil sám papež. Ať o tom ale přemýšlím jakkoli, smysl mi to příliš nedává. Proto celou věc svěřuji do rukou Božích a očekávám dní příštích. Třeba prohlédnu, že jsem se mýlil, a oněm tendencím synody, jimž nerozumím, jsem křivdil. Třeba se naopak ukáže, že to byla slepá cesta, a na synodu se postupně zapomene.
 
Řešením není redukce ideálu
 
V každém případě byla závěrečná zpráva ze synody mnohem vyváženější než její průběžná předchůdkyně a vyjádření synodálních otců ve světle tradiční nauky o manželství bylo srozumitelnější. Řada komentátorů to hodnotila jako ústupek žádoucím změnám, které mnohé z nás tak nemile překvapily. Mnoho z nich je však s tímto stavem spokojeno, mezi jinými sám kardinál Walter Kasper, jenž v rozhovoru pro Zeit online vyjádřil přesvědčení, že příště se dojde dál. Já se raději přikláním k naději, že v teologii a pastoraci manželství nastane spíše obnova než revoluce. Jako člověk žijící devatenáct let v manželství snad už dostatečně znám radosti i těžkosti spojené s tímto povoláním.
 
Řešením není redukce ideálu, ale – metaforicky řečeno – lepší osvětlení ideálu a větší pomoc na cestě k němu. Na cestě k Bohu by mi nepomohlo, kdyby ve jménu milosrdenství byli stavěni na oltář průměrní šediví zastánci kompromisu mezi dobrem a zlem, kdyby ve jménu neodsuzování byli dáváni za vzor hříšníci (neobrácení). Sám svatý zdaleka nejsem a nesmírnost tohoto ideálu mě i v jistém ohledu sráží k zemi, ale zároveň mi dává sílu k němu jít i s vědomím, že nikdy v tomto životě nebudu hotový. Snižovat ideál znamená zakrývat pravdu o Bohu. V tom milosrdenství nenajdeme. A s manželstvím je to podobné. Snižovat ideál znamená pošlapávat pravdu o kráse a vznešenosti vztahu muže a ženy. Ke skutečnému štěstí nás nepřivede.
 
Uzavírám tedy toto zamyšlení nad synodou vyjádřením naděje, že všechny zmatky, jichž jsme byli svědky, jsou jen porodními bolestmi skutečné obnovy věrouky i morálky týkající se manželství, stejně jako citlivé a k cestě správným směrem pomáhající pastorace. Kéž by tak Bůh dal.
 
Závěrečná zpráva ze synody je k dispozici zde.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

Kde je zakopán pes? spilkapet 24.11.2014 23:11
Re: Kde je zakopán pes? Pedol 26.11.2014 00:17
Re: Re: Kde je zakopán pes? Pedol 26.11.2014 00:19
Média jen plní objednávku čtenářů spilkapet 24.11.2014 14:58
Re: Média jen plní objednávku čtenářů Pedol 24.11.2014 15:26
církev není společenství dokonalých Vladimír F. 22.11.2014 07:25
Lidová církev, stejně jako lidové písně, je jen část Michal 20.11.2014 22:17
Re: Lidová církev, stejně jako lidové písně, je jen část Pedol 24.11.2014 15:32

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay