Nad obrázky o životě, víře a laskavém humoru

Vydání: 2013/37 Přímluvy za Sýrii zazněly i v Česku, 9.9.2013, Autor: Václav Štaud

Prázdniny skončily a tašky na zádech dětí znovu tíží náklad učebnic. Na těch pro nejmenší žáky se svými ilustracemi podílela výtvarnice Vlasta Švejdová

Vlasta Švejdová patří mezi nejznámějsí ilustrátorky.

Vaše jméno se objevilo mezi prominentními karikaturisty. Jak se to stalo?

Brzy jsem se vdala a mladá rodina na konci šedesátých let potřebovala finanční pomoc. Nechtěla jsem rychle odcházet od malých dětí do práce a hledala jsem způsob, jak pracovat doma. Jako reálné se ukázaly ilustrace do novin a časopisů, dobře jsem se uchytila hlavně v Dikobrazu. V té době jsem také sama napsala a ilustrovala několik pohádkových příběhů pro nejmenší. Zdrojem inspirace mi byli čtyři vlastní potomci. Za to jsem je mohla vychovávat bez jeslí, školek, družin a podobných institucí.

V sedmdesátých letech jste už byla populární autorkou Dikobrazu. Platí ovšem povědomí, že pro křesťana byla v době normalizace práce v médiích velkým problémem.

A vidíte, já právě v té ošklivé době uvěřila v Krista a začala evangelizovat druhé. Proto jsem se také vyznačovala jiným úhlem pohledu než druzí ilustrátoři. Především mi byl cizí takzvaný politický humor, i když byl placený lépe než jiné karikatury. Nikdy jsem nepřistoupila ani na odpudivý eroticky laděný styl, který jsem pokládala za ponižující.

Jak sama nazvete svůj tehdejší styl?

Snažila jsem se výhradně o humor lidsky laskavý, zaměřený hlavně na děti a matky. A protože se to čtenářům líbilo, vedení časopisu mě respektovalo takovou, jaká jsem. Bylo nás rozhodně víc, kdo ke své tvorbě žádný stranický průkaz ani jiné podbízení režimu nepotřebovali. Mnoho mých kolegů v Dikobrazu vystupovalo apoliticky. Mezi velmi slušnými lidmi nepoplatnými režimu, kterých jsem si vždy vážila, mohu jmenovat například Adolfa Borna, Dušana Pálku, Vladimíra Jiránka a mnoho dalších.

Dikobraz vám tak otevřel cestu ke knižním ilustracím…

Ze začátku to byly humoristické knihy pro dospělé, případně publikace s výchovným cílem a rodinnou tematikou. Zlom nastal v roce 1976, kdy jsem ilustrovala pro brněnské nakladatelství Blok Budulínka. Měl velký úspěch a vydavatelé se na mne postupně začali obracet téměř výhradně s dětskou literaturou. Celkový počet mnou ilustrovaných knížek a leporel dnes činí 113, přitom naprostá většina byla určena dětské populaci.

Patří do tohoto počtu i učebnice?

Ano. Dlužno dodat, že kresby v učebnicích patří k nejnáročnějším. Třeba Český jazyk pro 2. třídu měl přes tři sta osmdesát barevných ilustrací. Podobně to platí o dalších učebnicích. Původně existovalo jediné Státní pedagogické nakladatelství, po revoluci v roce 1989 začala rychle vznikat i jiná nakladatelství podílející se na vydávání učebnic. Práce tedy bylo vždy dost. Dotisky a nová vydání starších děl vycházejí stále – to platí hlavně o prvouce prvňáků Cestička do školy. Oblibu mezi současnými žáky neztrácí ani Čítanka, Slabikář nebo některé učebnice matematiky.

Jak poznáte, že vaše obrázky jsou opravdu oblíbené?

Vedle statistik o počtu vydaných knih mám určitou zpětnou vazbu v podobě pravidelných besed. Hlavně školy mě často zvou mezi děti a já tam ráda přicházím, abych čerpala inspiraci a podněty. Je to v mém věku již unavující, ale stále krásná zkušenost. Hlavně u dětí v menších městech, kde bývají malí čtenáři upřímnější, skromnější i vděčnější. Často si přinesou knížky k podpisu. Pak mě nejvíc potěší, když uvidím publikaci osahanou a umouněnou, protože šla z ruky do ruky.

Představíte čtenářům také své současné dílo?

Z nedávno vytvořených knih mají děti zvlášť rády Nejkrásnější česká říkadla. Kniha vyšla v roce 2012. Když mi vydavatel, jako v tomto případě, dá volnou ruku k výběru z většího počtu říkadel, je to osvědčená cesta k úspěchu. Především se snažím o maximální pestrost, aby si ratolest mohla četbu užít s celou paletou zvířátek, rostlin a samozřejmě i dětí.

Kolik vlastně lidí jste již oslovila?

Mohu reálně hovořit o třech generacích. První jsou moji vrstevníci, a pokud měli pozitivní vztah k humoru, byly to jejich děti a dnes lidé středního věku, kteří vyrostli s mými kresbami v knížkách. A ti už také mají děti školního věku, které se s životem seznamují prostřednictvím mých obrázků. Těší mě, že všechny tři skupiny mi hlavně na sociálních sítích píší velmi milé vzkazy, reagují na nové i mnoho let staré kresby.

Jak se s vaší prací propojuje víra?

Už desítky let se modlím při každé práci, snažím se naslouchat hlasu Ducha Svatého a hledat soulad s Boží vůlí. Duchovní náboj tak ovlivňuje celou moji práci a do nitra vnáší radostný pokoj. Naštěstí mi už ubývá starostí s učebnicemi, a mohu proto častěji přejít od kresby k olejovým obrazům. Snažím se jimi vyprávět různé příběhy, čerpané hlavně z biblických motivů. Oslovila mě Píseň písní, namalovala jsem už řadu témat z Knihy moudrosti, ztvárnila nejeden žalm nebo biblické přísloví. V Bibli je největší zdroj inspirace, jaký si dokážu představit.

A ilustrace náboženské literatury vás neláká?

I na tomto poli jsem už pracovala. Například před deseti lety vyšel v nakladatelství Samuel ilustrovaný Nový zákon, jejž nazvali O Pánu Ježíši dětem. Vytvořit tam šest desítek obrázků bylo pro mne velmi obohacující a dosud čerpám z tehdejších chvil usilovných meditací. Uvědomuji si ale, že je třeba oslovovat i nevěřící. Vím, že těch, kteří hledají Boha, mladých i starých, je velmi mnoho.

Proto zřejmě vídáme vaše kresby na materiálech Brněnské tiskové misie.

Ano, svými obrázky pro děti se ráda podílím na evangelizačním úsilí. Tato křesťanská misie je rozdává spolu s modlitbou na mnoha místech ve městech – v dětských ordinacích, čekárnách, všude, kde jsou lidé. A jsem ráda, že i dospělí na moje obrázky reagují většinou pěkně. Nejen děti totiž oslovuje fluidum půvabu a výrazu, které se snažím do každého dílka vložit. Musím však počítat i se zklamáním.

Například?

Velmi šťastná jsem byla, když mi po letech totality vyšel první celostránkový výjev narození Ježíše Krista v české učebnici. Něco podobného nesmělo vyjít za Hitlera ani v letech komunismu. Text zněl velmi prostě: Maminko a tatínku, povídejte si se mnou o Vánocích! Bylo to v Cestičce z roku 1992 a pak ještě nejméně v sedmi dalších vydáních této prvouky. Moje radost ovšem bohužel nebyla trvalá, obrázek už z Cestičky zmizel. Nikoliv po zásahu komunistického cenzora, nýbrž horlivostí jistého zastánce takzvané svobody rovného přístupu.

Jak je to možné?

Údajně protestovaly náboženské menšiny. Nechci hanobit cizí víru, která je věcí svobody každého člověka. Proto se ale přece nemusím stydět za naši křesťanskou kulturu a skrývat ji, když tvoří kořeny celého společenství! Bohužel jde o širší trend, který nezměním. Proto se jej snažím chápat, minimálně ve školství. Hlavně v Praze už chodí do škol hodně dětí cizinců a učebnice mají jiné poslání než běžná literatura. V knihách o Pánu Ježíši zatím žádná omezení nenastala – něčeho takového už bych se opravdu nechtěla dožít.

Z některých odpovědí soudím, že se neřadíte ke katolíkům.

Patřím k aktivním členům Bratrské jednoty baptistů. V době, kdy jsem hledala Boha, mě bohužel katolická církev oslovit nedokázala. To ovšem neznamená, že si jí nevážím. Znám ji mnohem lépe než před desetiletími a mnoho katolíků patří k mým dobrým přátelům. Oceňuji i kvalitní práci řady katolických vydavatelství. Nějaký čas jsem spolupracovala i s dětským časopisem Nezbeda. Bylo mi to líto, ale pro množství jiné práce to muselo, jako mnoho dalších aktivit, skončit.

Přicházíte na besedy také mezi katolickou mládež?

Je-li to v mých silách, neodmítnu. Velmi pěkná setkání bývají hlavně s mladými lidmi, kteří se soustřeďují kolem řádových komunit. Ráda vzpomínám například na pěknou besedu pro brněnské studentské centrum u jezuitů, stejně jako na setkání u salesiánů, kde jsem také vystavovala obrázky.

A co vaše současná role šestinásobné babičky?

Pořád je pro koho malovat. Dvě moje vnučky už studují na vysoké škole, ale na jejich dětské místo zase nastupují pravnuci. Nyní mě fascinuje nejmladší Metoděj, pro něhož připravuji jeho první obrázkovou knížečku. Všechny děti jako správná babička pochopitelně velmi miluji a těším se z jejich křehkého života. A současně jsem velmi vděčná Bohu, že slyšel moje prosby a všem zachoval víru.

VLASTA ŠVEJDOVÁ (*1946), výtvarnice a ilustrátorka. Absolvovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, kde stále žije. Ve spolupráci s Filmovým studiem Barrandov, zlínským filmovým studiem a televizním studiem v Brně vytvořila celkem devět kreslených filmů. V současné době se věnuje víc olejomalbě a perokresbě určené dospělým. Pravidelně také vystavuje. Do konce září se mohou lidé seznámit s obrázky Vlasty Švejdové ve Znojmě. Více na www.vlastasvejdova.cz.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay