26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nabídnout rodinu, zastavit zlo

17. 10. 2012

|
Tisk
|

Pěstounská péče má podle vládního plánu do několika let nahradit práci kojeneckých ústavů a dětských domovů. Co pěstounství obnáší a jak proměňuje vztahy napříč náhradní rodinou? Do každodenní praxe nás nechává nahlédnout matka a pěstounka MARTINA FÜRSTOVÁ.

Vydání: 2012/42 Praha zažila první beatifikaci, 17.10.2012, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

 Měla jste už před svatbou v plánu pečovat o děti jako pěstounka?

Vůbec ne. Můj manžel dokonce původně tvrdil, že by to neudělal nikdy, protože sám vyrostl v rodině, kterou během let postupně prošlo dvacet přijatých dětí. Říkal, že už si svůj díl odpracoval. Jenže když bylo nejstaršímu z našich tří synů šest let a nejmladšímu dva, dozvěděli jsme se o chlapci, který rychle potřeboval do rodiny. Byl mentálně postižený, do tří let vyrůstal v kojeneckém ústavu a pak si ho vzala jedna rodina, ti ho ale nezvládali, takže byl Marek častěji na psychiatrii než u nich a hrozilo, že bude muset zpátky do ústavu. Snažili jsme se pro něj najít místo v některé z pěstounských rodin z řad našich přátel, ale nikdo z nich právě nemohl. A nám Marek nešel z hlavy. Nakonec jsme 
usoudili, že ti, koho pro něj hledáme, máme být asi my. Neměli jsme nezbytné proškolení, vyšetření ani podanou žádost, ale mohli jsme si Marka zatím vzít „na prázdniny“ – a už u nás zůstal. Dnes je mu jednadvacet.

 Jaké byly začátky?

Byl to hukot, to přiznávám. Pochopili jsme už z jeho dokumentů, které nám ukázali na sociálce, že je to dítě, které potřebuje být venku, lítat, pracovat rukama. A my jsme bydleli uprostřed lesa ve staré hájovně. Marek se narodil ve stejný rok, a dokonce i den jako náš nejstarší syn. Ale říká se, že když dítě přijde z ústavu do rodiny, začne se jeho schopnost navázat vztah vyvíjet od nuly. Takže byl ještě v osmi letech zoufalý, když mě na chvíli ztratil ze zorného pole, jako by mu byly dva. Když k nám přišel, byl vůbec velice neklidný, nemluvil, jen křičel, neuměl se obléci, jedl jenom lžící… Ale jak s dětmi běhal venku, postupně se zklidnil. Má srdce na pravém místě a i děti rychle pochopily, že když jim třeba něco rozbije, že to nedělá schválně, a přijaly ho. Úžasně mu pomohlo, že si hráli společně a on je mohl napodobovat.

 U čtyř dětí ovšem nezůstalo…

Několik let poté se nám ozvala známá pěstounská rodina, že jim chtějí přivézt z porodnice miminko, napůl Afričana, napůl Roma, a sami právě mají půlroční dítě. Zákon stanoví, že dítě do náhradní rodinné péče musí úřad nejprve nabídnout žadatelům v kraji, kde se narodilo, a to bylo jinde než u nás, dali jsme tedy přednost jiným. Za pět měsíců nám nicméně úřad volal, že pro Jeremiáše nikoho nenašli. Po dalších pěti měsících průtahů jsme si toho krásného tmavého chlapečka mohli konečně přivézt domů. A i k naší nejmladší, Julince, jsme přišli spíš náhodou – na setkání pěstounských rodin, kterého se účastnili i manželovi rodiče, padlo, že máme samé kluky a žádnou holčičku a že jedna dvouapůlletá Romka potřebuje rodinu, a bylo rozhodnuto o nás bez nás.

 Byl pro vás vzor vašich tchánů dostatečnou průpravou?

Určitý vhled jsme měli, ale stejně jsme byli mnohokrát překvapeni. Bez kontaktu s dalšími pěstouny bychom se často cítili bezradní. Přes Fond ohrožených dětí jsme jezdili na společné dovolené s dalšími pěstounskými rodinami, což bylo nedocenitelné pro výměnu zkušeností. Když Marek dospíval, byli jsme například zaskočeni silou jeho pohlavního pudu a moc jsme nevěděli, co můžeme čekat. Odborníci nám naše obavy vyvraceli, ale pěstouni řekli: „Vy taky?! No, to my známe! Přečtěte si to a to, zajděte si za tím a za tím, udělejte to a ono.“ A tak jsme to zvládli, i když to bylo období, kdy opravdu nešlo děti nechat o samotě.

 Jak nové sourozence přijaly vaše biologické děti a jak pěstounství ovlivnilo váš manželský vztah?

Děti znaly pěstounskou péči od babičky a dědy, věděly, co to znamená dítě z „děcáku“, jak se chová… A děti kopírují dospělé: když vidí, že zlobivého sourozence potrestáte, ale neodvrhnete ho a zase ho k sobě přivinete, chovají se stejně. Když jsme byli na školení, než k nám přišel Jeremiáš, sedla si psycholožka s našimi kluky a chtěla, aby jí z hromádky přírodnin sestavili rodinu. Kluci vzali velký kámen a položili ho doprostřed jako tatínka. Menší kámen byla maminka a pak našli malý černý kamínek a řekli: „A tohle je náš malý černý brácha.“ Přitom Jeremiáše v té době ještě ani neviděli! Potom měli ukázat „kamínek“, který dá rodičům nejvíc práce. Čekali jsme, že ukážou Markův, ale každý ukazoval ten svůj. A našemu vztahu s manželem pěstounství prospívá – nemůžeme si totiž dovolit se hádat, musíme držet při sobě. Marek má své limity, naše romské děti jsou divoké, ale dokud jsme zajedno, můžeme to ustát.

 Stýkáte se s biologickými rodiči svých dětí?

Ne, a upřímně řečeno, jsme rádi. Děti na to sice mají právo a kromě Marka, který to zkrátka nechápe, vědí, že se nám nenarodily. Ale nestojíme o to, kdyby se pak třeba rodiče s dětmi setkávali, aby hatili naše úsilí poznámkami typu „no vidíš, to já bych ti tohle určitě dovolila“. Děti zatím ani neprojevily zájem se s nimi vidět, mami a tati říkají nám. Ale my jsme hrdí, že rodiče ty děti nezabili ještě před jejich narozením a přivedli je na svět. Jeremiáš se mě poprvé ptal asi ve třech letech, jestli existují i tmavé maminky (úsměv). Pak také myslel, že je černý, protože se spálil. A Julinka je pyšná, že jsme si ze všech dětí v domově vybrali právě ji.

 Jak prožíváte romství svých přijatých dětí?

Oba dva inklinují k hudbě, Jeremiáš tančí a hraje na příčnou flétnu a Julie zase na klavír. Ve škole jim to zase tolik nejde, a tak je podporujeme v tom, v čem jsou dobří. Samotné romství v nich nijak záměrně nepěstujeme, mají ale vzory v romských dětech z rodiny manželových rodičů. Je nicméně náročné ustát jejich odlišnost ve společnosti – při loňských událostech na Šluknovsku jsme například ani nepouštěli zprávy, protože byly tak emotivní a protiromské, až z toho šel strach. Pak se bojíte, že někdo ublíží i vašim dětem. A bolí mě i to, když jdu třeba s dětmi nakupovat a prodavačky nás automaticky sledují, jestli nekrademe.

 Vedete děti k víře?

Samozřejmě. Marek byl pokřtěný, už když k nám přišel, ty dva mladší jsme dávali pokřtít my. Společná večerní modlitba je pro nás přirozená a kluci chodí i rádi ministrovat. Zvlášť Marek je velmi hrdý, že může být u oltáře.

 Náhradní rodinná péče nebývá pokaždé úspěšná. Počítáte s tím, že se přes veškerou snahu může něco vyvinout jinak, než byste si přála?

Vážnější problémy se nám zatím vyhýbají, na lámání chleba možná teprve dojde. Samozřejmě by nás mrzelo, kdyby se děti nechtěly držet našich zásad a vydaly se křivou cestou, ale museli bychom je nechat jít. I manželovi rodiče se potýkali s tím, že jejich děti nějaký čas žily všelijak. Ale nakonec se dokázaly postavit na vlastní nohy a už mají své vlastní krásné rodiny. Když je vidíte, jak něžně vychovávají své potomky, chápete, že se zlo zastavilo a jejich děti už neprožijí to, čím si musely projít ony.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou