Na tajném archivu není nic „tajného“

Vydání: 2013/41 Papež v rodišti svatého Františka, 9.10.2013, Autor: Matúš Demko

Profesorka EMÍLIA HRABOVEC je členkou prestižního Papežského výboru pro historické vědy. Nový pontifikát papeže Františka považuje za pramen živé duchovní a intelektuální inspirace.
 
Vatikánské archivy jsou otevřené pro každého,“ říká profesorka Emília Hrabovec. Snímek Pavol Rábara
 
Vaše cesta ke vzdělání nebyla vůbec přímá.
 
Za komunismu nebylo možné svobodné studium historie, a už vůbec ne nejnovějších a církevních dějin, tedy těch dvou specializací, kterým jsem se chtěla věnovat, jenže zároveň byly nejbolestivěji poznamenané ideologickým diktátem. Nebyl přístup k zahraničním archivním pramenům, neexistovala možnost konfrontovat se s mezinárodní vědeckou literaturou. Cesta k cíli stát se historičkou a zároveň zůstat věrna svému přesvědčení a hledání pravdy mě proto zavedla do emigrace.
 
Proběhlo to dramaticky?
 
Nevím, jestli byla moje emigrace dostatečně dramatická, aby si zasloužila zvláštní vyprávění. Faktem je, že jsem dostala povolení vycestovat v rámci krátkého zájezdu do Paříže, kde nám ihned po přistání na letišti a přechodu přes hraniční kontrolu průvodce sebral cestovní pasy. V Paříži jsem nikoho neznala, nemluvila jsem francouzsky a neměla jsem ani halíř. Nebylo lehké dostat se k pasu, opustit naši skupinu a nakonec se dostat do Německa, kde jsem chtěla pokračovat v univerzitních studiích. V prvních dnech mi pomohli zejména bratři z komunity Matky Terezy v severní části Paříže a další dobří lidé. Jsem přesvědčena, že to byla především Boží pomoc prostřednictvím lidí, které jsem nikdy předtím ani potom neviděla, ale tehdy mi je Pán Bůh poslal do cesty.
 
Co bylo nejtěžší?
 
To nejtěžší na emigraci nebyly první, možná přece jen trochu pohnuté dny, ale měsíce, které následovaly po nich. Potřeba vybudovat si existenční základ, získat studijní místo na známé freiburské univerzitě. Především však neztratit odvahu pokračovat v započaté cestě, navzdory tomu, že jsem byla vyzbrojena jen velkou dávkou nadšení a idealismu, který mnozí považovali za naivitu, či dokonce hloupost, a pustit se do studia odboru, který Němci nazývají brotlose Kunst, tedy umění, jež nepřináší chléb. Nelehkým bylo také odloučení od domova, od Slovenska, které velmi miluji, a poznávání stinných stránek západního života, jeho praktického materialismu a již tehdy hluboké sekularizace.
 
Proč jste si vybrala právě Německo?
 
Německo v té době relativně velkoryse přijímalo politické emigranty z východní Evropy a studentům poskytovalo různé státní půjčky a soukromá stipendia. Lákalo mě kvalitou svých univerzit a svobodného systému studia. Byl to ráj pro mou přemýšlivou náturu a lásku k samostatné reflexi. Mé kroky od počátku směřovaly na jednu z nejstarších a v historických vědách nejvyprofilovanějších univerzit – do Freiburgu. Romantické studentské městečko na rozhraní tří států bylo tehdy jedním z hlavních center „sporu historiků“ o interpretaci nejnovějších německých dějin. Z tohoto intelektuálního kvasu jsem jako studentka mnoho načerpala.
 
Jste členkou Papežského výboru pro historické vědy. Čím si zde člověk vyslouží členství?
 
Členství v papežském výboru není členstvím, o něž se člověk může ucházet nebo kam se může dostat na základě konkurzu. Jeho členy jmenuje papež podle vlastního uvážení a práce v něm je službou Svatému otci a Svatému stolci.
 
Jak pracuje Papežský výbor pro historické vědy?
 
Je to samostatná instituce Svatého stolce, jejímž úkolem je zkoumat dějiny katolické 
církve i zastupovat Svatý stolec v mezinárodních historických institucích a při mezinárodních vědeckých akcích. V dnešní podobě vznikl výbor v roce 1954.
 
Co považujete za jeho nejvýznamnější přínos?
 
Vzhledem k jeho různorodosti je téměř nemožné říct, která činnost je „významnější“ než jiné, proto se omezím na několik příkladů z posledních let. Organizovali jsme konferenci o pontifikátu Pia XI., věnovali se padesátému výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu či jedné z největších ženských osobností církevních dějin sv. Kateřině Sienské. Zmíním ještě konferenci v Miláně ke kulatému výročí Milánského ediktu či vatikánsko-ruskou konferenci k 1 150. výročí sv. Cyrila a Metoděje v Bratislavě.
 
Máte přístup i do Vatikánského tajného archivu. S jakými pocity tam přicházíte?
 
Vatikánské archivy jsou otevřené pro každého kvalifikovaného badatele bez ohledu na jeho národnost či náboženskou příslušnost. Nejznámější mezi nimi je Vatikánský tajný archiv; při něm existují i další, například Historický archiv druhé sekce Státního sekretariátu, tedy zjednodušeně řečeno zahraničně-politický archiv Svatého stolce. Možnosti pracovat ve vatikánských archivech si velmi vážím, je tu obrovské bohatství historických dokumentů, kompetentní archiváři a kultivované prostředí.
 
Proč je vůbec tenhle archiv „tajný“?
 
Je to tradiční historický název, archiv však ve skutečnosti není o nic „tajnější“ než jiné podobné archivy.
 
 
Jeden ze současných populárních seriálů Da Vinciho démoni se částečně týká právě Vatikánských tajných archivů, do nichž se seriálový hrdina Leonardo pokouší dostat a které jsou opředeny tajemstvími a nepřístupností. Je na tom něco pravdy?
 
Knížek a filmů tohoto druhu je už po desetiletí na trhu velmi mnoho. Většinou v nich vystupují postavy a události, které reálně historicky existovaly, respektive se udály; jsou ovšem zasazeny do úplně nesmyslného historického a interpretačního kontextu, v němž se míchají emocionální prvky s dobře promyšleným ideologicko-politickým záměrem. Abych jako historička nalezla takové prvky, nemusím chodit na pole fikce, stačí mi například zalistovat v denících prvního československého vyslance u Svatého stolce Kamila Krofty. Krátce před svým odchodem do Říma navštívil Krofta ministra školství Gustava Habrmana, známého antiklerikála, který však o skutečném Vatikánu věděl velmi málo a své představy čerpal z laciných literárních děl. Ten diplomatovi pouze „poradil“, aby „zůstal silný“ a nenechal se omámit prostředky, jakými údajně operuje papežský Řím: „parádními síněmi, vínem, krásnými ženami“. Znechucený Krofta, univerzitní profesor, vědec a pragmatik, nemající pro takovou „argumentaci“ porozumění, si po návštěvě jen suše zapsal: „Věcně mi neřekl nic.“
 
Takže na filmové představy můžeme zapomenout…
 
Pokud jde o Vatikánský tajný archiv, který existuje pouze jediný tohoto jména, není na něm nic románově tajuplného, záhadného či nepřístupného. Je to archiv Svatého otce, má však charakter standardního archivu – je uspořádán podle běžných pravidel a má sem přístup každý kvalifikovaný badatel.
 
Ve svém výzkumu se věnujete také vztahům Slovenska a Svatého stolce. Jaké jsou slovensko-vatikánské vztahy?
 
Dějiny slovenského katolicismu se vyznačují a zároveň odlišují od dějin partikulárních církví okolních národů svým „římským charakterem“. Jde o hlubokou a nepřetržitou živou úctu k papeži, vnímanému jako nejvyšší církevní a morální autorita, ale často také jako záštita vlastních národních práv vůči místnímu útlaku. Slovenské dějiny prakticky neznají napětí či nedůvěru vůči Římu a papeži – v tom se liší i od takových katolických národních dějin, jako jsou polské či chorvatské. Příčin je více: od dějin christianizace Slovenska a specifického charakteru slovenské společnosti až po historickou absenci slovenské státnosti, která bránila nejen přímým diplomatickým stykům, ale paradoxně také vzniku politických konfliktů.
 
V letošním roce církev zažila rezignaci papeže Benedikta XVI. Vejde i tento okamžik do dějin?
 
Bezpochyby. Jsem však přesvědčena, že spíš než jeho neobvyklý konec vejde Benediktův pontifikát do dějin díky neobyčejné hloubce jeho teologické reflexe. Jako teolog, myslitel a nejvyšší pastýř měl obdivuhodnou schopnost rozpoznat podstatu problémů a výzev současného světa. Benedikt XVI. odvážně a naléhavě vyzýval svět, aby se zamyslel a vyzkoušel odložit zkrachovalý vzorec chování „Etsi Deus non daretur“ – tedy „jako by Boha (a pravdy) nebylo“, a nahradit ho jedinou možnou alternativou: „jako kdyby Bůh (a pravda) existovaly“.
 
V čem vidíte význam Benediktova odstoupení?
 
Benedikt XVI. nebyl první papež v dějinách, který odstoupil, a z historického hlediska není třeba tento krok tlačit do polohy senzace. Úplně objasnit všechny pohnutky a myšlenkové pochody dnes historik nedokáže a zřejmě to nebude možné nikdy, protože do svědomí vidí člověku jenom Pán Bůh. Jan Pavel II. odmítnutím své abdikace, na kterou mnozí zvenku tlačili, svědčil svým způsobem o důstojnosti lidského života. Benedikt XVI. zase opačným krokem svědčil o zodpovědnosti za církev a síle duchovní svobody člověka, který se dokáže odhodlat k takovému kroku navzdory obrovským tlakům a očekávání.
 
Jak vnímáte příchod papeže Františka? Mění se tím něco i v Papežském výboru pro historické vědy?
 
Každý papež reprezentuje pevnost Petrovy skály a kontinuitu, ale zároveň přináší originální prvky spirituality, vlastní těžiště a pohled vyplývající z jeho osobní zkušenosti a potřeb doby. Poselství papeže Františka, který vidí dnešní svět sužovaný morální krizí a obrovskou sociální a ekonomickou nerovnováhou, je poselstvím opírajícím se o pilíře evangelní radikálnosti, milosrdenství a misionářského zápalu, ale také úsilím o vnitřní obnovu v církvi a očištění se od lidských nešvarů. Pro Papežský výbor pro historické vědy i pro každého historika bude jeho pontifikát bezpochyby pramenem živé duchovní a intelektuální inspirace.
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

Historii natož církevní chybí reálie Michal 9.10.2013 22:21

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay