Na smrt nevěřím

Vydání: 2005/5 Žehnání věcí, 26.1.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Vladimír Sadek

 

Manžel Jitky Sadkové. Významný český hebraista a judaista.  Pokřtěný jako evangelík. Původně chtěl současně s filozofickou fakultou studovat i teologii, ale tehdejší režim jeho záměru nepřál, a tak absolvoval pouze filozofii. V současné době přednáší na Husitské teologické fakultě židovskou mystiku, filozofii a úvod do judaismu.

 

Jaké byly vaše vnitřní motivy pro práci na „duchovním poli“?

Byly to především osobní tragické chvíle, kterými každý z nás prochází, když mu umírají jeho nejbližší. Dá se říci, že jsem ale se svými blízkými do jisté míry neztratil kontakt ani po jejich smrti. Ten kontakt dál pokračuje hlavně v mých snech. Vlivem smrti svých blízkých jsem začal přemýšlet o tom, co vlastně znamená ten „budoucí svět“ a jaká je naše posmrtná existence.

 

To určitě nelze oddělit od života teď a tady...

Samozřejmě. Člověk musí žít tak, aby byl pokud možno sice ve světě, ale zároveň tak trochu nad ním – aby od něho měl určitý odstup. To je podle mého názoru nesmírně důležité. Neměl by se zároveň příliš zabývat pomíjivými věcmi, ale spíše lnout k tomu, co má pevné hodnoty. Já například v poslední době nemohu vůbec číst fantastickou literaturu či beletrii. Zabývám se jen mystickými texty. Teď jsme s manželkou dočetli bezvadnou knihu Jana Taulera Propast k propasti volá. Jsou to středověké texty, ale připadá mi, jako by byly napsány včera. Zato když si vezmu včerejší noviny, zdá se mně, že jsou z Marsu. Vůbec mi nic neříkají. Myslím, že je důležité si pečlivě vybírat, čemu se budeme věnovat, a nežít ve zmatku.

 

Jak dosahujete vnitřního klidu?

Vnitřní klid záleží na tom, jak s vámi osud - Bůh - zachází. Naprosto nejdůležitější ale je žít v parametrech lásky. Já sám nedokážu být v úplné izolaci. Vždy potřebuji někoho, koho mám rád. Nehoním se za něčím, příliš se nestarám o peníze. Cesta k Bohu ale vede skrze lásku k druhému člověku. Moje první žena zemřela velmi mladá a její smrt - stejně jako smrt mé matky - pro mě byla velmi těžkou zkušeností. Ale myslím si, že kdyby člověk žil jen v permanentním štěstí, nic by nedokázal. Vždy musí zažít i něco smutného a pak se uvidí - buď ho to rozdrtí, nebo posune dál. V židovské teologii se tomu říká „tresty z lásky“. Je pravda, že člověk na základě toho vyzrává. Začne alespoň trochu vnímat, jak na něho působí Boží existence.

 

Často je život brán jako slzavé údolí. Když jej přetrpíme, dostaneme „odměnu“ v nebi. Ale trpět a být „dobrým“ pro budoucí „odměnu“ podle mého názoru není ta nejlepší cesta. Je to něco za něco...

Křesťanství i židovství se shodují na tom, že se nesmí činit dobro v očekávání ráje budoucího světa. Dobro se musí dělat pro dobro samé.

 

Nedávno vyšla vaše nová kniha sestavená ze zajímavých přednášek nejen o židovské mystice...

Ano, na fakultě židovskou mystiku přednáším v souvislosti s mystikou křesťanskou a snažím se ukazovat, co je pro obě specifické, a co naopak společné. Křesťanská mystika je především trojiční. To se v židovské mystice neobjevuje. Hlavní osou křesťanské mystiky je napodobování (imitacio) Ježíše Krista, jeho života, což také v židovské mystice nenajdeme. Jiná je i symbolika. V židovské mystice vystupují duchovní postavy ze Starého zákona - např. prorok Eliáš. Židovská mystika má v sobě hodně prvků gnoze, kdežto křesťanství gnozi vyloučilo. Ale obě dvě náboženství mají k sobě velmi blízko, i když se jedná o dvě různé cesty. Bůh je přece jen jeden. Je nekonečný a vede k němu nekonečné množství cest. V mystice jde především o to přivodit co nejbližší vztah člověka s Bohem, to je to podstatné. My s manželkou, která je katolička, chodíme jak na katolické, tak na evangelické bohoslužby, někdy zajdeme i do pravoslavného kostela.

 

Jak se díváte na smrt?

Především na smrt nevěřím. Jsem přesvědčen, že duše žije dál. Potvrzuje mně to i moje vlastní zkušenost.

Vladimír Sadek. Manžel Jitky Sadkové. Významný český hebraista a judaista.  Pokřtěný jako evangelík. Původně chtěl současně s filozofickou fakultou studovat i teologii, ale tehdejší režim jeho záměru nepřál, a tak absolvoval pouze filozofii. V současné době přednáší na Husitské teologické fakultě židovskou mystiku, filozofii a úvod do judaismu.

Jaké byly vaše vnitřní motivy pro práci na „duchovním poli“?

Byly to především osobní tragické chvíle, kterými každý z nás prochází, když mu umírají jeho nejbližší. Dá se říci, že jsem ale se svými blízkými do jisté míry neztratil kontakt ani po jejich smrti. Ten kontakt dál pokračuje hlavně v mých snech. Vlivem smrti svých blízkých jsem začal přemýšlet o tom, co vlastně znamená ten „budoucí svět“ a jaká je naše posmrtná existence.

 

To určitě nelze oddělit od života teď a tady...

Samozřejmě. Člověk musí žít tak, aby byl pokud možno sice ve světě, ale zároveň tak trochu nad ním – aby od něho měl určitý odstup. To je podle mého názoru nesmírně důležité. Neměl by se zároveň příliš zabývat pomíjivými věcmi, ale spíše lnout k tomu, co má pevné hodnoty. Já například v poslední době nemohu vůbec číst fantastickou literaturu či beletrii. Zabývám se jen mystickými texty. Teď jsme s manželkou dočetli bezvadnou knihu Jana Taulera Propast k propasti volá. Jsou to středověké texty, ale připadá mi, jako by byly napsány včera. Zato když si vezmu včerejší noviny, zdá se mně, že jsou z Marsu. Vůbec mi nic neříkají. Myslím, že je důležité si pečlivě vybírat, čemu se budeme věnovat, a nežít ve zmatku.

 

Jak dosahujete vnitřního klidu?

Vnitřní klid záleží na tom, jak s vámi osud - Bůh - zachází. Naprosto nejdůležitější ale je žít v parametrech lásky. Já sám nedokážu být v úplné izolaci. Vždy potřebuji někoho, koho mám rád. Nehoním se za něčím, příliš se nestarám o peníze. Cesta k Bohu ale vede skrze lásku k druhému člověku. Moje první žena zemřela velmi mladá a její smrt - stejně jako smrt mé matky - pro mě byla velmi těžkou zkušeností. Ale myslím si, že kdyby člověk žil jen v permanentním štěstí, nic by nedokázal. Vždy musí zažít i něco smutného a pak se uvidí - buď ho to rozdrtí, nebo posune dál. V židovské teologii se tomu říká „tresty z lásky“. Je pravda, že člověk na základě toho vyzrává. Začne alespoň trochu vnímat, jak na něho působí Boží existence.

 

Často je život brán jako slzavé údolí. Když jej přetrpíme, dostaneme „odměnu“ v nebi. Ale trpět a být „dobrým“ pro budoucí „odměnu“ podle mého názoru není ta nejlepší cesta. Je to něco za něco...

Křesťanství i židovství se shodují na tom, že se nesmí činit dobro v očekávání ráje budoucího světa. Dobro se musí dělat pro dobro samé.

 

Nedávno vyšla vaše nová kniha sestavená ze zajímavých přednášek nejen o židovské mystice...

Ano, na fakultě židovskou mystiku přednáším v souvislosti s mystikou křesťanskou a snažím se ukazovat, co je pro obě specifické, a co naopak společné. Křesťanská mystika je především trojiční. To se v židovské mystice neobjevuje. Hlavní osou křesťanské mystiky je napodobování (imitacio) Ježíše Krista, jeho života, což také v židovské mystice nenajdeme. Jiná je i symbolika. V židovské mystice vystupují duchovní postavy ze Starého zákona - např. prorok Eliáš. Židovská mystika má v sobě hodně prvků gnoze, kdežto křesťanství gnozi vyloučilo. Ale obě dvě náboženství mají k sobě velmi blízko, i když se jedná o dvě různé cesty. Bůh je přece jen jeden. Je nekonečný a vede k němu nekonečné množství cest. V mystice jde především o to přivodit co nejbližší vztah člověka s Bohem, to je to podstatné. My s manželkou, která je katolička, chodíme jak na katolické, tak na evangelické bohoslužby, někdy zajdeme i do pravoslavného kostela.

 

Jak se díváte na smrt?

Především na smrt nevěřím. Jsem přesvědčen, že duše žije dál. Potvrzuje mně to i moje vlastní zkušenost.

* * *

Jitka Sadková. Manželka Vladimíra Sadka. Vystudovala Střední ekonomickou školu v Žatci a poté pracovala v oboru. Zároveň také byla vychovatelkou v domově mládeže. Nedávno absolvovala starožitnický kurz. Miluje umění a hudbu. Příjemnou starostí obou manželů Sadkových jsou i dvě kočičky. 

Stejně jako manžel pocházíte z věřící rodiny...

Ano, k víře jsem byla vychovávána odmalička. Maminka je katolička. Tatínek pocházel z Volyně, kde vedle sebe žila tři náboženství: evangelíci, katolíci a pravoslavní. Můj dědeček patřil mezi pravoslavné věřící. Když si ho babička z katolické rodiny brala, obdržela pravoslavné jméno Olga a přijala pravoslaví. Víra v Boha byla v celé naší rodině velmi silná. Mě vedl především tatínek. U matky se totiž časem vyvinul jistý skepticismus. Nemohla se vyrovnat s tím, že ve světě je zlo, a ptala se, proč mu Bůh nezamezí. Také já jsem určitý čas vůbec nechodila do kostela a vyrovnávala se s podobnými otázkami. Potkala jsem lidi, kteří mně na této cestě pomáhali. Patří k nim i jeden kněz z Podbořan, který mně dal přečíst třeba knihu Následování Krista. Ale těch „strážných andělů“ bylo víc...

 

Jaký smysl má život?

Smyslem života je hledat Boha. Dnešní člověk se bohužel nechá až příliš rozptylovat světem. Je těžké v tom chaosu zastavit myšlenky, které se honí hlavou a zahlcují nás. Nedávno byl u nás na návštěvě Egon Bondy. Říkal, že mystický zážitek může nahradit zážitek z vnímání krásného umění. Já si nemyslím, že by ho mohl nahradit zcela, ale jistě ho může určitým způsobem suplovat. Ovšem zadarmo nelze očekávat velké dary. Úzká cesta stojí námahu. Ale myslím, že vnímání krásy a harmonie je jakýmsi zušlechtěním osobnosti.

 

Co je podstatné pro vnitřní pohodu?

Každý člověk to vnímá jinak. Mně například k vnitřnímu klidu a radosti hodně dopomáhá příroda. Když jdu sama ven na procházku, tak to u mě navozuje klid, mohu se lépe soustředit. Mám chaloupku na venkově, kam jezdím velmi ráda. Harmonie přírody přináší vnitřní klid. Cítím v ní odraz Božího jsoucna.

 

Jak jsou pro vás důležité lidské vztahy a rodina?

S manželem žijeme velmi harmonicky, hodně si rozumíme a cítíme se dobře. Myslím si, že je důležité, jací lidé se sejdou. My sami nemáme třecí plochy, a tak není nutné řešit tolik problémů. V žádném případě si navzájem nepřekážíme, respektujeme se. Máme navíc hodně společných zájmů, například hudbu – má v tomto směru stejný vkus.

 

Co je pro vás osobně nejdůležitější?

Ve vnějším světě je to asi domov a zázemí, které zde mám. Také ještě žije moje maminka. Nebydlí v Praze, a tak za ní často jezdím. Dokud to jde, chceme se ještě co nejvíce užít. A ve světě vnitřním je pro mě důležitá modlitba, návštěva bohoslužeb. Pracuji na svém usebrání. Pomáhá mi i četba duchovní literatury. A vlastně díky zájmu o mystiku jsem poznala i svého manžela. Byla jsem totiž na jeho přednášce a na něco jsem se ho tam tehdy zeptala. A Vladimír se prý do mě zamiloval na první pohled. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay