Na našich chudých se bohatí nezviditelní

Vydání: 2004/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2004, Autor: Aleš Palán

Jaké je to být uprchlíkem, zažila Dana Němcová na vlastní kůži v roce 1968; po pár měsících se ale rodina vrátila do obsazené vlasti. Po roce 1989 se Dana Němcová k uprchlíkům vrátila – spoluzaložila Poradnu pro uprchlíky, ve které pracuje dodnes.

 

V knize rozhovorů s Janem Bártou Lidé mého života vzpomínáte na Vánoce svého dětství jako na období, kdy se leštilo a uklízelo, až z toho byla maminka celá udřená a vy s tatínkem otrávení.

To byla spíš ojedinělá dětská hysterie, kdy jsem si stoupla k hromadě šatstva a začala je nepříčetně rozhazovat po zemi. Vyplynulo to z toho, že jsem už nevěděla, co si počít v panujícím napětí. Pohoda Vánoc měla podle maminky vycházet z toho, že je uklizeno, napečeno a že se všechno skví a voní. Maminčiny představy o slavení Vánoc byly maximalistické.

 

Konzumní?

Žádný konzum nám za války ani po ní nebyl dopřán. Vše se odehrávalo ve vší skromnosti, ale s ohromnou touhou dostát pravidlům a řádu. Maminka si nedokázala odpočinout, a když jsme s otcem do jejího pořádku nezapadali, byla nešťastná.

 

Zdá se mi, jako by v tomhle vaše maminka trochu předběhla dobu. Nejedna dnešní rodina má Vánoce spojeny s představou vycíděného, a přitom vnitřně prázdného bytu.

To je něco jiného. Moje maminka ještě měla idealizovanou - možná trochu kýčovitou - představu řádu, jaký má o Vánocích panovat. Kdežto dnes se mi zdá, že Vánoce jsou pro lidi spíš dobou, kdy se jen snaží, aby bylo všeho nadbytek a obdarovaní upadali do mdlob nad přepychem darů.

 

Byly vaše Vánoce spojeny s kostelem, s modlitbou?

Pro mě ano – do kostela jsem vždycky tíhla. Rodiče ale pocházeli ze sociálně slabých poměrů z pohraničí, kde církev byla převážně bohatá a německá. Patřili ke generaci, která v Boha věřila, ale církev jí moc neříkala. Vánoce za války znamenaly nejen stromeček a skromné dárky, nýbrž i frustraci, že mír, slavení a pohoda by mohly být ještě lepší, než jsou.

 

Jste matkou sedmi dětí. Jak vypadaly v sedmdesátých letech Vánoce u Němcových?

Pro nás byl důležitý už advent: měli jsme adventní věnec, zpívali jsme roráty, všechno se připravovalo k té velké radosti oslavy narození Pána. Chodili jsme pravidelně do kostela a připravovali se dle křesťanských tradic. Bylo to o to svobodnější, že jsme se soustředili na smysl Vánoc: světlo, které se i ve tmě pořád obnovuje a svítí pro každého z nás.

 

Dnes se setkáváte s řadou muslimů. Posouvají vám tito lidé (sama říkáte, že jsou to mnohdy vaši přátelé) vnímání svátků narození Krista?

V tomhle jsem asi rigidní: žádný posun ve svém vztahu ke slavení narození Spasitele necítím. Někteří z těch přátel k nám chodí na Vánoce na návštěvu. Mám kamaráda, Muslima (z Bosny a Hercegoviny – pozn. red.), který s námi chodil i na půlnoční. Jednou jsem ho vzala do katedrály – byl fascinován prostorem, architekturou, zaujalo ho, jak Václav Malý sloužil pobožnost. Při odchodu z kostela mi řekl: „Je to nádhera, ale stejně jsem měl raději půlnoční u toho dědečka.“ – tím myslel patera Dománka u Nejsvětější Trojice Na Slupi, kde jsme byli rok předtím. Můj kamarád vycítil potřebu společenství a intimitu chvíle, při které myslíme na zrození našeho Spasitele a k níž Habsburci, kteří se poněkud roztahují uprostřed katedrály, moc nepatří.

 

Jak vypadají Vánoce v uprchlických táborech?

Snažíme se pro děti uspořádat něco obveselujícího a potěšujícího uprostřed jednotvárnosti, v níž žijí. Seženeme nějakou nadílku, vymyslíme kulturní program. Faktem je, že pro muslimy ze zemí, kde koexistují různá náboženství, to není žádné novum. Když k nám přicházeli uprchlíci z Bosny a Hercegoviny, neměli problém slavit katolické Vánoce s Chorvaty, pravoslavné Vánoce se Srby, chanuku se Sefardskými Židy ze Sarajeva nebo ramadán s tamními muslimy. Slavení hraje vždy důležitou roli: dává lidi dohromady a poukazuje k něčemu, co člověka přesahuje, a přitom všechny staví na společnou rovinu. My sice často oslavujeme – mnohdy konzumním a pokleslým způsobem -, ale slavnost v pravém slova smyslu to není.

 

Tedy slavnost ve smyslu rituálu.

Kus rituálu v tom je: forma se od obsahu nedá zcela odtrhnout. Pořád jsme voda, která, pokud ji nedáme do nějaké nádoby, se rozlije.

 

Nedovedu si představit, že by muslimští rodiče, jejichž děti jsou konfrontovány s katolickými Vánocemi, tento fakt nebrali minimálně jako kulturní infiltraci.

Nejsou nuceni přijímat něco, co by nechtěli. Nikdo je „nelanaří“. Kdo chce, může se zcela distancovat. Křesťanství dává důraz na vztah k bližnímu a tím bližním je pro mě i muslim. Uprchlíci navíc často přicházejí z oblastí, kde byl náboženský život hodně sekulární; většinou nejde o nejpřísnější vyznavače islámu.

 

Jsou během adventu peněženky vašich dárců a sponzorů otevřenější než v ostatních měsících roku?

Z velké štědrosti v čas vánoční se bohužel radovat nemůžeme. Je pro nás krušné, že jsme odkázaní spíše na státní peníze.

 

Ani jednotlivci neotevřou svá srdce?

Jednotlivci se vždycky najdou, ale jedinci, kteří mají pochopení, zpravidla neoplývají takovými prostředky jako bohatý sponzor, který dá peníze na celý fotbalový stadion. Pro boháče nejsou naši chudí atraktivní, aby se na nich zviditelnili.

Na druhé straně jsou Vánoce obdobím, kdy řada osamělých lidí prožívá svou tesknotu ještě intenzivněji než jindy.

Jsou vaši klienti v tomto období roku obzvlášť zranitelní?

Takový jev jsme nepozorovali. Krizová jsou ovšem období, kdy žadatelé o azyl z určité země – dejme tomu z Čečenska – zjistí, že se rozdávají zamítnutí v probíhajícím azylovém řízení. To jsou okamžiky, kdy je třeba uprchlíky podepřít. Vzpomínky rozteskní spíš křesťany, kteří prožívali Vánoce doma v nějaké ustálené formě a se zvyky, které dnes nemohou praktikovat. Jejich smutek je ale překonatelný vědomím, že Kristus se rodí stále a kdekoliv.

 

Jak ovlivní situaci s uprchlíky současný vývoj na Ukrajině? Pokud vyhrají „modří“, máme očekávat zvýšený počet běženců ze západních částí Ukrajiny?

Nepředpokládám, že by k nám prchalo víc běženců, než přichází teď. Lidi vyhání spíš chudoba, naprostá bída. Jde o to, jestli Ukrajina dokáže něco v téhle otázce udělat bez ohledu na to, zda zvítězí jedni, nebo druzí. Navíc: tam, kde žijí „modří“, je lepší ekonomická situace, protože tam je koncentrován prosperující průmysl a obchod orientovaný na Rusko.

 

Otázce uprchlíků se věnujete už od doby, kdy jste zasedala ve Federálním shromáždění. Pozorujete od začátku devadesátých let nějaký posun ve vnímání potřeb uprchlíků ze strany české společnosti?

Dnes jsme realističtější. V politickém rozměru to znamená, že se migraci snažíme spíš regulovat. Tenkrát po rozstříhání ostnatých drátů jsme byli mnohem otevřenější. Navíc bylo možné žádat o azyl i z humanitárních důvodů. Dnes musí být podle Ženevské konvence jasné pronásledování člověka z důvodů politických, náboženských nebo kvůli příslušnosti k nějaké jiné skupině.

 

Humanitární důvody - znamená to i ekonomická migrace?

Mohou tam být pochopitelně prvky, že člověk nemá zaručena svá lidská a ekonomická práva. Může to být ale třeba i vážná choroba, kterou uprchlík trpí. Azyl z humanitárních důvodů může dnes ve výjimečných případech udělit ministr vnitra. Určitá část lidí je k problematice uprchlíků citlivá – mnohdy to závisí na jejich osobní zkušenosti s uprchlíky. Ovšem to, co dnes probíhá v celé Evropě, pomalu vypadá, jako by se náš kontinent měl stát nějakou dobře střeženou pevností. Evropa na jedné straně vymírá a přistěhovalce potřebuje, na druhé straně si s nimi ale neví rady.

 

Výbor Dobré vůle uděluje každý rok Cenu Olgy Havlové. Proč?

To s uprchlíky nesouvisí. Výbor Dobré vůle podporuje nevládní neziskový sektor, poskytující sociální služby českým občanům. Prioritou je péče o náhradní rodiny, o seniory, Domy pod křídly... Cena oceňuje někoho, kdo sám, jsa postižen, vyvíjí aktivitu a činnost, která je povzbuzením i pro druhé. Překonává svůj handicap a ještě se rozdává ostatním.

 

Ptám se také proto, jestli i Poradna pro uprchlíky nechce udělovat podobnou cenu třeba uprchlíkům, kteří se dokázali integrovat, nebo lidem, kteří jim v tom významně pomohli.

Letos jsme ve vší tichosti už takovou cenu udělili - Noemovu cenu. Dali jsme ji našim jediným větším sponzorům, což je nadnárodní firma založená našimi třemi bývalými klienty – uprchlíky ze Sarajeva. Každý z nich je jiné národnosti a společně vybudovali úspěšnou firmu, která do světa distribuuje telekomunikační zařízení. Když dodávali do Ruska telefonní budky, někdo jim tam říkal: „Vy Češi jste na to šli rozumně, když jste se rozdělovali se Slováky. Ne jako ti blázni v Jugoslávii.“

 

Napsala jste knížku o Matce Tereze. Co vás na této ženě fascinuje?

Je nenapodobitelná a fantastická v tom, jak z lásky ke Kristu sloužila bližním, kteří jí byli naprosto vzdáleni postavením, náboženstvím, rasou - vším. V každém jednotlivém člověku přitom byla schopna vidět Krista, a proto mohla všem nabídnout jedinečnou službu lásky.

 

O vás se někdy mluví jako o české Matce Tereze. Předpokládám, že vám to leze pěkně na nervy.

Tohle nechci opravdu vůbec slyšet!

 

Tak mi jen povězte, v čem všem jste horší.

Toho by bylo: dokážu být netrpělivá, kouřím, někdy mluvím sprostě... Takové srovnání nejen že kulhá, ale nemá vůbec žádné nohy. Bohužel.

* * *

Dana Němcová (* 1943 v Mostě) - otec jako učitel působil na více místech republiky, nejdéle se rodina zdržela v Novém Městě nad Metují a Chomutově. V roce 1953 začala Dana studovat psychologii a filozofii na UK v Praze, o dva roky později přijala křest v římskokatolické církvi. S manželem, filozofem Jiřím Němcem, měla sedm dětí. Signatářka a mluvčí Charty 77, zakládající členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, za tyto aktivity opakovaně zadržována a odsouzena k podmíněnému trestu. Po roce 1989 poslankyně Federálního shromáždění. V současné době pracuje v Poradně pro uprchlíky Českého helsinského výboru a zároveň je předsedkyní správní rady Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay