26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na mě čekejte, za mě se přimlouvejte...

10. 3. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/11 Politické procesy 50. let, 10.3.2010, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s Karlem Janáčkem, regionálním historikem z Vysočiny

Pod svými historickými texty se podepisujete jako Karel Janáček Soběnovský. Vzdáváte tak hold své rodné obci Soběnov?

Jistě. Pocházím ze starého rodu a ve svém genealogickém bádání jsem se dostal až do roku 1400. Naším krajem procházela zemská stezka a první strážnicí na pomezí Moravy a Čech byla právě tvrz Soběnov, kde žili moji předkové. Podle tohoto místa jsem také zvolil literární přízvisko. Mé další jméno, skautské, bylo Tarzan.

Skautem jste ale nebyl dlouho, zakázali vás nacisté.

To byl první zákaz. Po válce jsme jej obnovili a přišel další zákaz, tentokrát od bolševiků. Také v roce 1968 jsme obnovili oddíl, postavili chatu a zas nás zrušili a všechno nám sebrali. A po roce 1989, to už jsem byl v důchodu, jsem potkal jednoho bývalého skautíka a povídám mu: „Bylo by dobré oddíl znovu obnovit.“ Přivedl čtyřiadvacet dětí a až do smrti manželky před sedmi lety jsem se snažil se skauty něco podnikat.

Prý jste pro tuto činnost koupil ve vsi dům a přestavěl ho na klubovnu…

Prodal jsem své muzeum, které jsem doma budoval od šedesátých let, a za utržené peníze koupil sousední chalupu. Ta byla v dezolátním stavu, opravili jsme ji a za dvanáct let se tam vystřídalo dva a půl tisíce skautů z různých míst vlasti.

Co na vás mělo kromě skautingu určující výchovný vliv?

Maminčiny láskyplné postoje a její živá křesťanská víra. Otec byl tkadlec a zemřel poměrně mlád, takže vše leželo na bedrech matky. Bylo nás šest dětí, museli jsme se uskromnit. Mou touhou bylo jít na studie, ale uposlechl jsem maminku a místo do školy jsem se šel učit do Libice kovářem. A po válce jsem se ve sdružení katolické mládeže chytil akce inspirované francouzskými jocisty. Podle jejich vzoru jsem se přihlásil na několik brigád. Pracoval jsem v zemědělství, dolech a železárnách.

V květnu 1945 jste se účastnil několika odzbrojovacích akcí ustupující německé armády. Při jedné z nich jste byl těžce raněn a zázrakem přežil. Jak k tomu došlo?

Pátého května jsme slyšeli volání o pomoc z rozhlasu, ale nebylo auto, které by nás do Prahy dovezlo. Když byla vyhlášena mobilizace všech mužů-vojáků, odešel jsem, i když jsem nebyl voják, s dalšími kamarády na nedaleký Bílek, kde byl německý vojenský muniční sklad. Tam byla našimi důstojníky a partyzány odzbrojována německá posádka. Viděl jsem, že k hlavní bráně pochodují ozbrojení civilisté a mezi nimi i můj bratr Josef s puškou na rameni. Běžel jsem k němu a říkám: „Maminka ti vzkazuje, abys šel k obědu.“ On na to: „Co si myslíš? Nemohu a nepůjdu!“ V hlavních kasárnách jsem vběhl do místnosti se čtyřiceti vojáky, postavil se k jednomu z nich a řekl: „Gib mir kver!“ Podal mi pušku a do kapsy mi strčil náboje, jako by se jich chtěl co nejdřív zbavit. Na hlavu jsem si nasadil přilbu, ale obráceně. Když už jsem chtěl běžet ven, zaslechl jsem, jak na mě volá: „Válka není žádná hra.“

Bylo vám sedmnáct let…

Necelých. V ruce jsem poprvé držel pušku. Pak jsem ji ale musel coby nevoják odevzdat. A přišla výzva: Kdo se hlásí dobrovolně, pojede se odzbrojovat do Ždírce! Kdo nemá zbraň, bude nosit zásobníky a pomáhat kulometčíkovi. Odjel jsem tedy s dalšími čtyřiceti muži.

Cestou vás nikdo nevaroval?

Ale ano, u železničního přejezdu na nás volali dva kamarádi, že u Ždírce je německý transport, ale nikdo to nebral vážně. Náklaďák zastavil až necelých dvě stě metrů před německou vojenskou kolonou, která mířila k Američanům. Parlamentáři šli vyjednávat, velitel Holický běžel do vsi pro posily.

Jak to potom celé probíhalo?

Nastalo zlověstné ticho. Někdo křikl: „Rozviňte se do palebného postavení!“ Bratr Josef skáče napravo do luk, já jdu na levou stranu do polí. Pan Starý s kulometem na mě volá: „Janáčku, pojď ke mně!“ Pak padnou první výstřely, parlamentáři padají k zemi. Kolem nás to hvízdalo, v poli padají další druhové jak podťatí. Najednou vedle mě vykřikne kamarád, ohmatává si ruku – jen škrábanec. Když nám začaly docházet náboje, kulometčík nás vyzval, abychom ustoupili, že nás Němci obkličují. Jejich oddíl stál asi osmdesát metrů před námi. Zbylí tři říkají: „Vzdáme se, co se nám může stát, je konec války.“ V tu chvíli jsem nevěděl, co dělat – vzdát se, nebo ustoupit? V několika vteřinách mi před očima proběhl celý můj život, viděl jsem svého dávno mrtvého tatínka, sourozence a pocítil jsem drásavost otázky – Proč mám tak náhle a mlád umřít? A najednou  slyším jakýsi tichý hlas: „Nebuď tady, nebuď tady! Musíš pryč.“ Ten kulometčík přískoky ustupoval. Vydal jsem se za ním, hvízdalo to nad hlavou, spadla mi přilba a najednou jsem ji dostal do levého boku. Jako když vás praští holí. Zařval jsem bolestí, jenže pud sebezáchovy a můj dobrý anděl mě tlačili pryč: „Musíš, musíš!“ Cítil jsem, jak mi po stehně teče krev, bok byl rozervaný. Doplazil jsem se k železničnímu domku a tam mě dva kamarádi sebrali a odtáhli do vsi.

Musel jste být v šoku…

Lomcovala mnou zimnice. Pak mě naložili na trakař a odvezli domů. Cestou jsem z posledních sil volal na ženské: „Je tam zle, jsou mrtví, schovejte se!“

A co se dělo s vaším bratrem?

Když matka vyběhla a spatřila mě na trakaři, sepnula ruce a s jakousi předtuchou naříkala: „Tebe vezou raněného a Pepka přivezou mrtvého!“ Bohužel, zastřelili ho, když ustupoval. Skvělý kluk, který se o nás po tatínkově smrti staral. Když Němci obkličovali naši obec, vtrhla k nám sestřenice a křičela: „Nechte ho doma, Němci pronikají do vsi!“ Dva chlapi mě zrovna odnášeli do sanitky. Vrátili mě zpátky a ještě včas odjeli do Chotěboře s postřeleným Josefem Říčanem. Umístili jej v provizorním lazaretu, kde leželi Němci nakažení tyfem. Od nich se nakazil a umřel. Kdyby mě tam odvezli, skončil bych podobně…

A jak to dopadlo s těmi, kteří se vzdali?

Němci je zajali, brutálně mučili a zastřelili. Celkem padlo nebo na následky zranění zemřelo třicet chlapů.

Pečujete o hrob padlých, na vlastní náklady jste ho opravil a obnovil. Co vám běží hlavou, když se tam dnes vracíte?

Říkám si, kde bych asi ležel já. To, že jsem přežil, je zázrak. Vděčím mému dobrému andělovi, který mi pomohl i v jiných kritických chvílích. O hroby jsem se mohl postarat díky penězům z válečného odškodnění. Pár let to zase vydrží, ale kdo to bude dělat po mně, nevím.

Jak se dnes na celou tu akci díváte?

Především musím říci, že to byla chyba našeho velitele Holického, který vlastně z boje utekl. Nechal nás na holičkách. Před válkou byl štábním kapitánem, ale intendantem, takzvaným hadrářem, jak jsme říkali. Prohlásil, že jde pro posily, a už se nevrátil. A pak – byli mezi námi lidé, kteří pamatovali 28. říjen 1918, kdy nám republika prakticky spadla do klína bez boje. Starší chlapi si mysleli, že to půjde také tak snadno a hladce.

Kdy jste se dostal ke studiu historie a bádání v archivech?

Jak už jsem říkal, nevyšla mi škola, nevyšel mi plán stát se historikem, případně knězem. Po návratu z vojny jsem se v roce 1951 oženil a narodily se nám dvě dcerušky, Milenka a Janička. Jenže v útlém věku obě onemocněly. Janička mi zemřela v náručí v osmi letech. Ta samá nemoc postihla i Milenku. Po její smrti jsem nebyl schopen nic dělat. S pomocí manželky a odevzdaností do vůle Boží jsem se ale vzchopil. Chtěli jsme pak děti adoptovat, ale neprošli jsme kádrovým řízením. V posudku doslova stálo: „Adopce se zamítá, vychovávali by fanaticky nábožensky.“ A tak jsem smutek a žal začal zahánět bádáním a zájmem o historii našeho kraje.

Kdo vám pomáhal?

Měl jsem dva soukromé učitele. Prvním byl František Rajniš, duchovní Církve československé, který ovládal historii slovanských národů, naučil mě pracovat s prameny, luštit staré dokumenty a pomáhal mi s překlady. Druhým byl pracovník Památníku národního písemnictví Pavel Křivský, bývalý premonstrát. Stal jsem se dopisovatelem Národopisné společnosti, navštěvoval jsem pamětníky, zpěváky, vypravěče, muzikanty a zapisoval jejich písně, říkanky a vzpomínky. V celém okolí, ve městech i vesnicích jsem probádal všechny školní, obecní a farní kroniky a vypisoval stovky údajů. Zpracoval jsem také pět obsáhlých kronik domácího odboje na Vysočině. Vyslechl jsem stovky a stovky účastníků a pamětníků a jejich svědectví jsou uložena v archivech. Také jsem sebral a zpracoval literární dílka lidí, kteří psali své vzpomínky ze života na vsi, humorné a někdy i smutné příběhy a veršovánky lidových básníků. Vše je uloženo v padesáti strojopisných knihách a dvou desítkách vydaných publikací.

Nutili vás socialističtí ideologové přepisovat dějiny?

Ano. Nechal si mě zavolat okresní tajemník KSČ z Havlíčkova Brodu. Listoval mým rukopisem o domácím odboji, kapitolu po kapitole, a třeba řekl: „Tady jste popsal takový krásný hrdinský čin soudružky dívky Růženy a zkazil jste ho tím, že její otec, když přišla domů v přilbě a opásaná náboji, se na ni vrhnul, všechno jí serval a ze strachu naházel do studny. To nám nesmíte dělat.“ Všechno zkritizoval se slovy: „Ale když obsah opravíte podle mých instrukcí a připojíte k této události odbojovou činnost sobiňovských komunistů, potom by bylo možné to vydat.“ Rázně jsem mu odpověděl: „Žádnou jánošíkovštinu z toho dělat nebudu, protože žijící účastníci by mě za taková zkreslení odsoudili.“

K jakému poznání jste dospěl?

Vše má svůj smysl. I utrpení. Jistě, něco můžeme objasnit, ale tajemství zůstává a na některé otázky odpověď nenalezneme. Třeba: Proč moje dcerky odcházely z tohoto světa tak těžko a bolestně? Anebo: Proč nám, kteří jsme tolik toužili po rodině a dětech, to nebylo dopřáno? Můžeme uvažovat nahlas – zkoušky jsou sesílané od Boha a vždy v takové míře, abychom je unesli. A kdo je přirostlý k zemi břichem a klaní se vepřové kejtě, ten to nepochopí. Ale čím víc sestupujete do hloubky duchovního poznání, uvědomujete si, že vše je hlubinně a neviditelně provázané a spojené. Nepomohlo třeba utrpení našich dětí a trpělivost a oddanost mé ženy, která je krmila od narození až do posledního výdechu, někomu jinému při umírání?

Co si myslíte o smrti?

Jednou mi do své knížky vepsal pater Boštík z Chotěboře: „Zdali bol více srdci nedává než radost.“ Často stojím u hrobu milované ženy a dětí se slovy: „Na mě čekejte, za mě se přimlouvejte.“


Karel JANÁČEK (nar. 25. 9. 1928) vyrůstal v Sobiňově, vyučil se kovářem, za války byl v domácím odboji. Po válce činný v hnutí katolické mládeže. V Sobiňově vybudoval soukromé regionální muzeum, od padesátých let se soustavně věnuje novodobé historii Vysočiny. Autor několika knih a publikací.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou