Na kostelu nikdo nezbohatne

Vydání: 2007/1 Novoroční předsevzetí, 2.1.2007, Autor: Štěpán Plaček

Příloha: Perspektivy

Jaké využití je vhodné pro místa, která vznikla a sloužila k oslavě Boží a dnes zejí prázdnotou? Soudě podle situace v Čechách, řada lidí se domnívá, že pokud se v chrámu přestaly sloužit bohoslužby, jedná se o stejnou stavbu jako všechny ostatní a podle toho ji lze využívat – třeba jako místo pro taneční party nebo tržiště.
Nápad využít bývalý kostel jako restauraci či diskotéku se ale každému nezamlouvá. Člověk nemusí být praktikujícím křesťanem, aby vnímal posvátnost těchto míst. I v odborných kruzích bývají podobná řešení obvykle odmítána jako naprosto nevhodná pro podobný typ staveb. Nabízí se však otázka: Neměla by se kvůli záchraně kostelů zaplatit i tato cena? Někteří architekti například vidí naději na záchranu sakrálních památek v jejich přestavbě k bydlení. O této možnosti se vážně diskutovalo například v roce 1997 v Teplicích na odborném sympoziu Nová využití pro staré kostely. Koncepci přestaveb kostelů pro bydlení tam prezentoval Stanislav Flesar z Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem. Je zajímavé, že po deseti letech má na věc jiný názor. „Celá ta filozofie bydlení v sakrálních prostorách se v podstatě neosvědčila. Já tomu hodně věřil, protože jsem tak chtěl alternativně zachraňovat kostely. Privátní vlastníci vždycky nakonec nějakým způsobem zkolabovali – jako by tomu nebylo přáno,“ říká dnes architekt Flesar. Jako nejvhodnější a nejcitlivější způsob se tedy stále osvědčuje kulturní využití – muzea, expozice, koncertní sály, infocentra, místa pro oficiální akce a ceremonie nebo divadla.

Četníci ve svatostánku
České muzeum hudby na pražské Malé Straně se uvádí jako příklad povedené adaptace bývalého kostela pro jiné využití. Shodují se na tom architekti, odborníci na dějiny umění, ale třeba také věřící aktivisté za záchranu sakrálních památek. Zvenčí – z Karmelitské ulice – už nic nepřipomíná, že budova byla původně barokní kostel svaté Maří Magdaleny. Ale po vstupu dovnitř se před zraky otevře monumentální dvorana v prostoru bývalé hlavní lodi. Při pohledu vzhůru je za prosklenou kopulí vidět nebe. Charisma a duchovní náboj místo ani po dvou stech letech neztratilo. Ani svému původnímu účelu – oslavě Boží – chrám dlouho nesloužil. Vysvěcen byl roku 1709, ale už v roce 1783 šel včetně areálu dominikánského kláštera do dražby. S jeho původním účelem a barokní podobou si tehdy nikdo hlavu příliš nelámal. Do poloviny 19. století prošel dvěma zásadními klasicistními přestavbami. Měl tu být cukrovar, pak zde fungoval poštovní úřad, krátce vojenský špitál a četnická kasárna. Po druhé světové válce tu sídlil Státní ústřední archiv. Muzeum hudby je tady otevřeno od roku 2004, kdy byla dokončena jeho další rekonstrukce. Kromě stálé expozice hudebních nástrojů a aktuálních výstav se tu konají i společenské akce, jako například vyhlašování živnostníka roku, udělování literárních cen, výstavy výtvarníků nebo odborná sympozia. „Vybíráme si. Využití má své hranice, možná je to hranice vkusu. Rozhodně máme vyzkoušené, že se do tohoto místa nehodí všechno,“ říká ředitelka muzea.

Na postmoderní křižovatce
Případů kostelů, které už po více než dvě staletí slouží k jinému účelu a jejichž původní charakter byl často smazán, je možné najít poměrně dost, a to nejen v Praze. Jejich osud je podobný: ke zrušení a sekularizaci došlo v důsledku reforem Josefa II., který nařízeními z let 1781 až 1783 zrušil některé kláštery i s kostely jakožto zbytečné a škodlivé instituce. Chrámy byly buď zbourány, devastovány, nebo často k nepoznání přestavěny – pak sloužily jako činžovní domy, skladiště a archivy. Například rotunda svatého Martina na Vyšehradě sloužila nějaký čas jako obydlí pro chudinu. Staroměstské kostely svatého Michaela a svaté Anny byly přepatrovány a užívány jako skladiště. Současný stav prvního z nich je považován za odstrašující příklad alternativního využití sakrální památky. Svatý Michael, který je státem chráněnou památkou, totiž v 90. letech utrpěl barbarský stavební zásah. Nový nájemce se pokusil o komerční využití (přičemž nechyběly taneční party či sex show). Úředníci ministerstva kultury a památkáři tomu buď apaticky přihlíželi, nebo bez rozpaků poskytovali příslušná razítka. Stát navíc evidentně nevhodnému nájemci kostel loni prodal hrubě pod cenou do soukromého vlastnictví. Řešení zatím nepřinesl ani dlouhodobý a intenzivní zájem médií, iniciativy aktivistů či současné studentské protesty.
Gotický kostel svaté Anny se naopak v posledních letech stal pod názvem Pražská křižovatka elitním společenským prostorem. Nadace Vize 97 bývalého prezidenta Václava Havla a jeho ženy Dagmar unikátní kostel rekonstruovala za pomoci mezinárodně uznávané architektky Evy Jiřičné. Dramaturgie odpovídá postmodernímu krédu bývalého prezidenta: projekt má ambici stát se místem setkávání a odrážet multikulturní rozmanitost dnešního světa. V praxi to znamená využití na způsob kulturního a kongresového centra, vystupují tu špičkoví umělci a reprezentanti různých náboženských tradic, předávají se tu prestižní ceny. Na podzim tu měli ceremoniál například bankéři vyhlašující nejlepší finanční produkty a Václav Havel zde oslavil své pětasedmdesátiny.

Mýtus o odsvěcení
„Jedná se o dávno odsvěcený kostel,“ zdůrazňuje manažer Pražské křižovatky Vangelis Zingopis, když padne slovo o bývalém kostele svaté Anny jako o sakrálním prostoru. Pojem „odsvěcený kostel“ uslyšíte stejně tak třeba z úst ředitelky muzea hudby a v zásadě při každé náhodné diskusi na toto téma. Termín je to však stejně problematický, jako je dnes frekventovaný. „Je to jen konstrukt,“ míní Zdeněk Demel z Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Termín podle něj totiž navozuje dojem jakéhosi speciálního církevního obřadu, který místu odebere jeho určení posvátného prostoru pro bohoslužbu. Kostely mohou být podle církevního práva pouze předány k jinému „počestnému“ využití. Tím ale i podle dalších odborníků na liturgii (existuje například podobné vyjádření k případu kostela svatého Michaela) nepřestávají být posvátným prostorem, kde by obratem bylo možné zprovoznit například nevěstinec, střelnici nebo podnik s hracími automaty. Stavby zůstávají sakrálními památkami i nadále, byť nevyužívanými. Posvátný prostor zaniká až s narušením obvodového zdiva a i následné činnosti jej v tomto smyslu mohou „znesvěcovat“.
Původní posvátný účel ovšem není jediným specifikem, které alternativní využívání bývalých sakrálních objektů doprovází. Alespoň katolické kostely byly odjakživa také pietními místy vzhledem k přítomnosti pohřebišť a krypt s četnými kosterními ostatky. Opět příklad kostela svatého Michaela ukázal, že novým uživatelům mohou být kosterní ostatky na překážku a končit v kontejneru nebo zazděné kdesi v pytlích od cementu. Ohledně ochrany ostatků je však současný památkový zákon bezzubý. Ostatky nejsou součástí památkové ochrany a toto právní vakuum umožňuje zacházení s nimi jako s věcí nebo jako s odpadky.

Spoušť na venkově
Kostely ve městech, ať již zrušené za josefínských reforem, nebo opuštěné kvůli postupující sekularizaci naší společnosti, mají na rozdíl od malých obcí obvykle větší šanci, aby se našly peníze na jejich opravu a došlo i k jejich přiměřenému využití. Příkladem může být opravený kostel svaté Anny v padesátitisícovém Jablonci nad Nisou, o jehož využití se od loňského září stará jablonecké Městské divadlo. Zchátralý kostel získala v roce 2004 radnice bezúplatně od církve. Litoměřická diecéze původně měla požadovat, aby se v kostele provozovala jen duchovní hudba, ale později přistoupila i na širší využití. Divadelníci tak v kostele pořádají výstavy, koncerty a pracovní semináře, prostor slouží i pro slavnostní vernisáže nebo civilní svatební obřady.
Řadu venkovských kostelů naproti tomu čeká nejspíš totální devastace a zánik. Zejména nacházejí-li se v oblasti bývalých Sudet v severních a západních Čechách, kde je situace nejkritičtější. Vedle absolutního úbytku věřících a duchovních správců trpí kostely nedostatkem financí na opravu, ale i nezájmem místních obyvatel. Jen v Karlovarském kraji hrozí momentálně zkáza polovině ze zdejších 134 katolických kostelů. Plzeňská diecéze na všechny své kostely ročně uvolňuje 30 milionů korun, ale vzhledem k zanedbanosti staveb by potřebovala minimálně dvojnásobek. (Celkový dluh na sakrálních stavbách v diecézi je odhadován na 3 miliardy korun.) Naděje na záchranu není podle současných zkušeností zaručena ani v případech, kdy dojde k bezúplatnému převodu kostela z církve na obec. Z obecních hubených rozpočtů se totiž často záplatují mnohem důležitější projekty, než jsou opravy chátrajících staveb ležících na návrší za vsí u hřbitova.

Konzerva pro budoucnost
Nicméně právě svým umístěním v krajině kostely přesahují svůj ryze náboženský význam. „Tyto převážně historické památky jsou v obcích přítomny v kontextu sídelní struktury a urbanistické výstavby jako dominanty, které tam hrají ohromný význam. Nesou s sebou i paměť místa a kontinuitu obcí a jsou  jejich symbolem,“ říká historik umění Jiří Kotalík, který působí na pražské AVU. Podle něj nezabrání zániku některých sakrálních staveb ani církev, ani finanční programy památkové péče. Možnou cestou k jejich záchraně je však takzvaný konzervační program. „Jde o to, aby u jednoho stolu zasedly zainteresované státní resorty spolu se zákonodárci a zástupci církví a samospráv a vytvořily program na záchranu hmotné podstaty všech sakrálních objektů, které nemají v současnosti jasné využití,“ říká Kotalík. Cílem je zabezpečit pravidelnou revizi, statické zabezpečení, aby kostel měl střechu, okapy, byl zamčený, pravidelně se větral.
Předem ošetřeny by měly být i případy, kdy se najde vážný zájemce o užívání stavby. Využití by mělo být „v souladu s dobrými mravy“ – to se týká i péče o pietní místa, která by na nového vlastníka či uživatele přešla jako věcné břemeno, případně by se o krypty a pohřebiště staral ve zvláštním režimu někdo jiný. Dále by vlastnictví mělo být nedevastující, což by znamenalo minimum zásahů do stavební podstaty. Tedy před novými vestavbami, příčkami a průrazy by se měla dát přednost montovaným konstrukcím a stavebnicovým systémům.
V tomto smyslu se už delší dobu volá také po novelizaci památkového zákona, který například stále neodpovídá na situaci, kdy historické památky mají v držení soukromí vlastníci. Úpravu přitom vyžadují i stanovené sankce. Pokud totiž má dnes stavební investor zaplatit za nedodržení památkových předpisů například 200 tisíc korun, je to v rámci jeho rozpočtu v zásadě zanedbatelná suma, kterou si snadno zahrne do nákladů.

O zlatý důl nejde
Žádný zákon sám o sobě nicméně spásu nepřinese. Záchrana sakrálních památek i jejich přiměřené využití závisí především na jednotlivcích, kteří k těmto místům cítí vztah – ať už na základě náboženské víry nebo kvůli pocitu, že kostely nesou kus jejich minulosti. Bude jen dobře, pokud si církev ponechá vliv na jejich budoucí využití a pokud noví majitelé a uživatelé co nejdříve pochopí, že v kostelech nenajdou zlatý důl, ale poklad mnohem skrytější. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay