Na kom se provinil Zacheus

Vydání: 2015/25 Na svěcení nového budějovického biskupa si lidé přivstali, 16.6.2015, Autor: Alena Scheinostová

„Pán Bůh se postará. Ale potřebuje k tomu nás jako své služebníky,“ říká Gabriela Kabátová, výkonná ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství ČR – křesťanského dobrovolnického sdružení na pomoc uvězněným a jejich obětem.
 
Kristus je přítomný i v lidech ve vězení, je si vědoma Gabriela Kabátová. Snímek Martin Kabát
 
Jaký má smysl vaše sdružení?
 
Mezinárodní vězeňské společenství (Prison Fellowship International – PFI) je velká ekumenická organizace, do níž se zapojilo 127 zemí. Každá z nich může přijít s originálním projektem na dobrovolnickou službu uvězněným, jejich rodinám, obětem a všem, koho se vězeňství týká. Projekty se shromažďují v souhrnné databázi a jsou k dispozici ostatním členům, kteří je mohou využít i s vyzkoušeným know-how. Dobrovolnickou službu ve věznicích jsem poprvé zažila v USA, kde jsem také poznala PFI a začala přemýšlet, jak je přenést do Česka. Moc se mi totiž líbila jeho všestrannost, s níž myslí na všechny, které zločin zasahuje. Nyní už tu působíme pátým rokem, na pravidelná setkání s odsouzenými ve věznicích jezdíme asi v padesáti lidech a nárazově s námi spolupracuje kolem čtyř set dobrovolníků.
 
Běžná justice či duchovenská služba nestačí?
 
Všechno dělat nemohou. Kaplan, pokud do dané věznice dochází, je jeden na stovky lidí. Ale člověk ve vězení potřebuje nejen o Bohu slyšet, ale i praktickou křesťanskou pomoc. Potřebuje, aby se ho někdo zeptal: „Co ti chybí? Co dělá tvá rodina, tvoje děti? Co budeš dělat, až se dostaneš ven?“ A to kaplan bez pomocníků nestihne. PFI se navíc zajímá o oběti trestných činů či pracovníky justice. Věnuje se dětem odsouzených rodičů – ať už jim zprostředkovává vánoční dárky, zařizuje tábory, nebo je někdo z dobrovolníků pohlídá, aby matka mohla zajet do vězení na návštěvu. Ideální je, když můžeme spolupracovat s kaplanem a samozřejmě s vedením a personálem věznice. Ti nás i upozorní na lidi, kteří potřebují naši službu – například kdo z těch, co brzy z vězení vyjdou, je sociálně slabý, kdo je drogově závislý a rád by se vyhnul starým kumpánům, koho odepsala rodina a nemá se kam vrátit.
 
Dokážete se o propuštěné vězně postarat?
 
Je to jeden z našich programů s názvem Příprava na propuštění a následná péče na svobodě. V jeho rámci se nyní staráme zhruba o devadesát lidí ve třech věznicích, o ženy i muže. S každou věznicí máme smlouvu a vzájemně jsme si vyjasnili, co si kdo představujeme, abychom nenabízeli něco, o co není zájem. Potom věznice vybírá lidi, kteří o naši službu stojí: buď se připravují na propuštění, nebo mají naopak velmi dlouhé tresty či na tom nejsou psychicky dobře. Pak pomáháme s přípravou na život venku a zároveň se snažíme, aby dotyční odsouzení pochopili, co udělali špatně a proč se to stalo. Jsme rádi, když pak reflektují, že udělali chybu, někomu ublížili, a někomu by se tedy měli omluvit, nahradit škodu. To totiž znamená, že v nich začalo pracovat svědomí, což je aspoň malá záruka, že už dotyčný člověk své činy nebude opakovat. Při našich setkáních proto rádi přemýšlíme nad biblickými příběhy. Ty totiž jasně ukazují, kde je pravda, dávají jednoznačné vodítko, co je dobré a co zlé, co se dělat má a co nemá. A to těmto lidem leckdy není příliš jasné.
 
Jak jim přibližujete, co je čeká na svobodě?
 
Vedeme je, aby si nedělali nerealistické plány, že všechno půjde naráz a snadno, ale že to bude obtížné. Že narazí v rodině, budou těžko hledat zaměstnání apod. Ale zároveň jim dáváme najevo, že je v tom nenecháme samotné – každému z nich přidělujeme po propuštění osobního mentora z našich řad, „profesionálního kamaráda“, který je mu v prvních dnech nablízku. Počká na něj před vězením nebo na nádraží, sežene mu oblečení, absolvuje s ním kolečko po úřadech. Právě ty první dny jsou rozhodující, aby se člověk „chytil“. Propuštění bývají vyplašení, mají pocit, že na nich každý vidí, odkud jdou, mají obavu, že to nezvládnou. Bez podpory by mohli rychle skončit na ulici. Spolu se sociálními kurátory se opravdu snažíme postarat, aby propuštění hned první noc spali v posteli, protože to vůbec není samozřejmost – a například noclehárna přitom není dobré řešení.
 
Stejně tak lidi podporujeme při evidenci na úřadu práce a žádání o dávky v hmotné nouzi. První den dostane propuštěný od kurátora maximálně tisícikorunu, ale s tou musí vystačit třicet až šedesát dní, což je naprosto nereálné. V tom se snažíme také jednat o změně zákona, ale je to pomalu stejně těžké jako změnit zločince.
 
Obrací se na vás propuštění i později?
 
Vždy jednou za dva týdny se s nimi scházíme v klubu Dvě ryby. Ne všichni pokaždé přijdou, momentálně jich dohromady chodí asi pětatřicet. Společně se tam navečeříme, povídáme si, radíme se, zpíváme a také se modlíme. Lidé řeknou, co je u nich nového, a když mají potíže nebo něco potřebují, snažíme se navzájem si pomoci. Stává se jim, že jim jednou, dvakrát, desetkrát zařídíme bydlení, a oni se stejně ocitnou na ulici. Ale nevracejí se zpátky do vězení, což je důležité. Z lidí, o něž se staráme, se do vězení vrací dva tři lidé ze sta, zatímco obecně jsou to dva ze tří propuštěných.
 
Je to pro vás bezpečné?
 
Na naši bezpečnost se samozřejmě myslí a je ošetřená i v našich manuálech. Například propuštěné nebereme domů, nedáváme jim ani své adresy. Zároveň se však snažíme být s nimi co nejvíce přátelští a ráda podotýkám, že oni naši pomoc nezneužívají. Do klubu přitom přicházejí především ti problematičtější anebo také ti, kdo uvěřili v Boha a chtějí podpořit zase ty další. Někteří přivedou kamarády, přijde manželský pár, v zimě chodí i hodně bezdomovců, protože vědí, že je neodmítneme a že se v přátelském prostředí budou moci ohřát a najíst.
 
Váš nejznámější projekt Andělský strom cílí na děti. Jak přesně toto vánoční obdarovávání potomků vězňů funguje?
 
Před Vánoci nabídneme věznicím možnost obdarovat děti sociálně slabých uvězněných rodičů. Věznice vytipují odsouzené lidi, kteří by mohli mít zájem, s tím, že někteří z nich nám pak řeknou, že na dárky pro svá dítka našetřili, a možnost nevyužijí. Dobrovolník pak dostane kontakt na příslušnou rodinu, spojí se s ní a zeptá se, jaký dárek by si představovali. Podle možností jej pak pořídí, zabalí a jménem uvězněného rodiče potomkovi odešle. Do balíčku se přidává osobní dopis rodiče dítěti s hezkým vánočním vzkazem. Někdy posíláme fotografii dárku zase rodiči, aby věděl, co svému dítku „dal“, a radost se tak zdvojnásobí. Snažíme se, aby nezůstávalo u jednorázového kontaktu, ale aby dobrovolník rodině sem tam zavolal i během roku, zeptal se, jak se daří, zda něco nepotřebují. Většinou to lidi velmi podpoří, obvykle si o nic neříkají, ale jsou rádi, že se o ně někdo zajímá a mohou si popovídat. Díky Andělskému stromu dostalo loni dárek už 417 dětí a v některých případech se krásně rozvíjejí i vztahy mezi dobrovolníky a rodinami. Zajímavé je, že katolíků se zapojilo pouhých sedm lidí, naprosto převážili protestanti.
 
Pořádáte sbírky i během roku?
 
Věřící nás podporují finančně, stejně tak jsme rádi za jakoukoli kvalitní křesťanskou literaturu, kterou s radostí vozíme do věznic a vězni si ji zase rádi berou. Rozdáváme také Bible. Někteří kritici sice poukazují na to, že si je vězni nezaslouží a jen si do nich zabalí tabák, ale je těžké to soudit. Znám případy, kdy vězeň povídal, že „to také kouřil, ale když už byl u Marka, nějak se do toho začetl“, nebo lidi, které četba Bible ve vězení obrátila k Bohu. Proto si myslím, že nedávat Bibli by byla chyba. Sbíráme i hygienické potřeby pro ženy – šampony, menstruační vložky, toaletní papír, mýdla. To se vždycky hodí.
 
Jakou pozornost věnujete obětem trestných činů?
 
Vycházíme z otázky, k čemu má dnes vězeňství sloužit. Odstrašující vliv nemá – určitému procentu lidí totiž nevadí se do vězení co pár měsíců vracet; pak je minimum těch, kdo za mřížemi musejí zůstat navždycky. A potom jsou tací, kteří něco udělali a tolik toho litují, až je skoro zbytečné je trestat. A tak se hledají jiné modely, mezi jinými tzv. restorativní justice, kdy je v popředí náprava škody. Ta staví na první místo oběť a soustředí se na to, aby jí pachatel co nejvíc vynahradil, co zavinil – vrátil ukradený majetek, nahradil psychickou újmu. PFI už osmnáct let provozuje ve 34 zemích program Zacheův strom, který se jako mírně upravený program Budování mostů nyní chystáme zahájit i u nás.
 
O co v něm jde?
 
Po několik týdnů se pod vedením čtyř tzv. facilitátorů setkává ve vězení skupina šesti vybraných pachatelů a šesti nesouvisejících obětí. Nad příběhem o Zacheovi pak společně přemýšlejí, co je vlastně zločin a co způsobuje – co si okradení mysleli o Zacheovi, jak se změnil, jak jej ostatní brali, když šel Ježíš na večeři právě k němu, jak bylo jeho obětem. A odtud se účastníci dostávají ke svým vlastním příběhům a podobně nad nimi přemýšlejí ze všech stran. Poslední sezení by mělo vyvrcholit tím, že lidé řeknou, jak je program posunul, a že pachatelé svou vinu symbolicky nahradí. Roky praxe v zahraničí ukázaly, že tak lze výrazně snížit recidivu. Šestici obětí už máme vybranou a jen se čeká, až svůj díl přípravné práce dokončí Generální ředitelství vězeňské služby.
 
Proč by se podle vás právě křesťané měli angažovat ve službě vězňům? Zaslouží si tito lidé, aby o ně někdo takto pečoval?
 
U sv. Matouše Ježíš říká: „Byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“ Kristus je přítomný také v uvězněných. U nás však byla tradice služby vězňům po několik generací násilně přervaná a lidé si myslí, že se o uvězněné i propuštěné určitě někdo stará. Jenže ono to tak není, stát už dávno všechno nepokrývá. Je čas dobrovolnictví. A také čas naslouchat, kam koho z nás Bůh volá a zda nás nežádá právě o tuto službu.
 
 
GABRIELA KABÁTOVÁ se narodila v Praze, kde časem též působila jako sociální pracovnice v pedagogicko--psychologické poradně. Od druhé poloviny 90. let pracovala v nadacích International Foundation / The Family a Learning International v USA. S manželem Jindřichem má tři syny a dvě dcery, těší se ze čtyř vnuček. V roce 2010 založila Mezinárodní vězeňské společenství, které vede v pozici výkonné ředitelky.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay