Na hranicích jsem se modlil

Vydání: 2018/8 Pouť ke hrobu svatého Cyrila, 20.2.2018, Autor: Radek Gális

Jeho osudy inspirovaly spisovatele, filmové tvůrce i socialistickou propagandu. JOSEF HASIL po únoru 1948 převáděl ohrožené lidi přes hranice. „Nikdy jsem nešel přes hranice, aniž bych se předem nepomodlil,“ svěřuje se KT v telefonickém rozhovoru z amerického Chicaga.
 
 „Přál bych si, aby všichni byli šťastní a aby se všem lidem u nás doma vedlo dobře,“ vzkazuje přes oceán Josef Hasil. Snímek Michaela Polashek


Poslední Vánoce a Nový rok jste prožil bez manželky Elišky, která vám nedlouho předtím zemřela. Co je pro vás nejtěžší?

Teď mi bylo 94 let. Mám ošetřovatelku, která se o mě stará. Nejsem silnější, než jsem byl, ale jsem tady. Večer si lehnu a doufám, že se ráno probudím. Pořád mě tady něco drží, pořád nade mnou někdo drží ochrannou ruku a nechce mě odtud pustit.

Je pravda, že když lidé četli vaši vzpomínku na Miloslava Vlka v knize Náš kardinál, divili se, že ještě žijete.

Já se jim nedivím, že si mysleli, že tady už nejsem. Ale stále tu ještě jsem a dýchám. Moc mě mrzí, že kardinál Vlk zemřel. Tak to ale chodí, stáří si nenechá poroučet, a každý žije tak dlouho, dokud mu Pánbůh dovolí. Vzpomínám na Miloslava Vlka jen v dobrém, byl výborný a odvážný člověk. Pohřbíval v Lažištích moji maminku, když v roce 1972 zemřela. Když v 90. letech navštívil Ameriku, potkali jsme se a mluvili spolu.

Vy jste prokoukl komunistický režim hned. Po válce jste sloužil na Šumavě u SNB a po únorovém převratu se hned zapojil do odboje. Když vás nemohli chytit, pozavírali aspoň vaše sourozence i maminku Rosalii.

Moji maminku tenkrát zavřeli pro nic za nic, jen proto, že byla moje maminka. Ale pustili ji dřív, než začal soud s ostatními. Zabavili jí všechen majetek a chtěli vystěhovat z baráku i ze Zábrdí. Později, když byl náš barák na prodej, jsem poslal z Ameriky peníze, aby ho koupili zpátky. Maminka pak v našem baráku zůstala. Když zemřela a já jsem nemohl na její pohřeb, bylo mi hrozně. To se nedá popsat.

Moje maminka o mně dlouhý čas nevěděla vůbec nic. Nevěděla, jestli žiju, nebo jsem mrtvý. Jednou byla na Lomečku pouť a maminka se na ni vypravila vlakem. Vedle seděly nějaké ženské a mluvily o Hasilech. O mně říkaly, že jsem v Německu – jak to věděly, nevím. Byla to ale pravda. Tak se maminka dozvěděla, že jsem naživu.

Ve vězení skončily rovněž vaše sestry. Zavřely je, protože vás neudaly a pomáhaly vám. Vyčetly vám někdy, že byly kvůli vám tolik let zavřené?

Kdepak, moje sestry Lojzina, Anežka i Žofie byly ohromné. Stoprocentně stály za mnou. Naopak mi říkaly, že jsem měl dělat proti komunistům ještě víc. Ten jejich systém také nenáviděly a ve vězení proto i hodně zkoušely. Trpěly za mě. Lituji všech lidí, kteří byli kvůli naší činnosti zavření.

Na podzim 1948 vás přitom také zavřeli. Dostal jste devět let, jenže se vám podařilo utéct.

Když mě chytili, myslel jsem, že dostanu bití jako jiní. Těm zavázali oči a zbili je. Nevím proč, ale nedostal jsem ani facku. Samozřejmě mi vyhrožovali. Voják stál mezi dveřmi: „Ty zrádče, já ti tu hubu rozbiju!“ Měl napřaženou ruku, že mě uhodí, ale neuhodil. Prožil jsem komunistický kriminál, ale nechci na něj vzpomínat. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsou na světě tak zlí lidé. Ale byli, a někteří jsou takoví dodnes. Přesto si myslím, že v Česku je víc dobrých lidí než zlých a že komunismus jednou stejně zahyne.

Váš bratr Bohumil byl při přestřelce zabit a dodnes se neví, kde je pochován. Údajně kdesi na hřbitově v Českých Žlebech, kde má i symbolickou pamětní desku.

Povídaly se různé věci, že je pohřbený tam nebo onde. Také jsem se dozvěděl, že snad má být pohřbený s nějakým Rakušanem. Nevím, jestli jeho hrob nakonec najdou. Už ho hledali několikrát, ale zatím bezvýsledně. Aspoň že bratrovi udělali u Českých Žlebů pomníček. Děkuji všem, kteří se na něm podíleli.

Vytrpěl jste mnoho zlého…

Vzpomínám si teď na jeden případ, když jsem byl v kriminále. Dělali jsme v dolech a jednou nás vezli svědčit k nějakému dalšímu soudu. Estébák, mladý kluk, stejně starý jako já, mi při eskortě tak utáhl řetízky, že mi nešla do prstů krev. Říkal jsem mu, aby mi je povolil, že mi modrá ruka. Odmítl, byl to zatvrzelý komunista. Nakonec jsem uprosil jeho staršího kolegu, aby mi želízka trochu povolil, jinak bych snad přišel o ruku. Tenkrát mi i vyhrkly slzy. Lítostí nad tím, že někdo může být tak krutý.

Naučil jste se odpouštět?

Ano. A doufám, že všechno dobře dopadne. Musíme věřit, že Bůh to tak chce. Doufejme, že se už nebudou zavírat lidi pro nic za nic, že je nikdo nebude bít a trestat za něco, co neudělali.

Přijel byste se podívat domů na Šumavu?

Samozřejmě, kdybych byl fit, přijel bych moc rád. Jenže chodím už jen o berlích. Po Šumavě se mi v Americe stýská. Mám ji pořád před sebou, vzpomínám na ni každý den. Denně se také modlím za lidi, kteří tam žijí. Pozdravujte doma všechny slušné lidi a pozdravujte i Šumavu. To je můj domov. Chtěl bych mít Šumavu tady s sebou, mohl bych se těšit z pohledů, které nabízí.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Josef Hasil (nar. 8. února 1924 v Zábrdí na Prachaticku) pochází z osmi sourozenců. Po válce nastoupil k SNB, později k pohraničnímu útvaru na česko-německo-rakouském pomezí. Po únoru 1948 převáděl ohrožené lidi přes hranice. Na podzim byl chycen a odsouzen na devět let do vězení, ze kterého se mu podařilo o rok později utéct. Přes hranice pak ohrožené lidi převáděl dál. Při přestřelce v září 1950 byl zabit jeho bratr Bohumil. V polovině 50. let odešel do USA, kde na předměstí Chicaga žije dodnes. V roce 2012 o něm David Jan Žák napsal román Návrat Krále Šumavy. Prezident Václav Havel mu udělil medaili Za hrdinství.

RADEK GÁLIS

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 33 14. – 20. srpna 2018

Nanebevzetí s procesím i kroji

V neděli 12. srpna prožívala řada farností a mariánských poutních míst slavnost svátku Nanebevzetí Panny Marie, který připadá na tuto středu. Jde o jedno z nejčastějších…

celý článek


„Osmašedesátý“ v Katolických novinách

Pražské jaro umožnilo církvi – byť jen nakrátko – rozvinout své aktivity. Nové možnosti se otevřely i tehdejším Katolickým novinám. Atmosféru z doby před padesáti…

celý článek


Kaplani pomáhají, dokud je potřeba

Práce vojenského kaplana neznamená jen být nablízku kamarádům na bojišti. V případě potřeby musí sloužit i jejich blízkým. Jak taková pomoc vypadá po skonu tří českých…

celý článek


Jak správně využívat Facebook?

„Čas je nejcennější dar, kterého se nám od Boha dostává, a je třeba jej umět užívat,“ uvedl na svém facebookovém účtu papež koptské pravoslavné církve Tavadros…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay