26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na cestě za hlukem dávných bojů

25. 11. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/48 Začíná advent, 25.11.2010, Autor: Daniel Soukup

Staroanglická literatura z doby před více než jedním tisícem let. Může nějak oslovit současného českého čtenáře? V rozhovoru s překladatelem a anglistou JANEM ČERMÁKEM zjišťujeme, čím vším to dokáže.

Jak jste se dostal k tak odlehlému oboru, jako je středověký anglický jazyk a literatura?

Šťastnou souhrou objektivních a subjektivních okolností. Díky svým výjimečným učitelům na pražské Filozofické fakultě i díky tomu, že jsem si už jako student intuitivně uvědomoval, že anglická historická jazykověda je navýsost zajímavý obor – ačkoliv má pověst obávaného nebo nudného předmětu.

Takže vás lákalo právě to, že stará angličtina má tak špatnou pověst?

Lákalo mě, že má tak špatnou pověst, ačkoliv je to prokazatelně (i když jsem nevěděl, jak to prokážu) fascinující území – jazykově, literárně, historicky, duchovně. A ve hře bylo ještě cosi dalšího a velmi podstatného: člověk se před rokem 1989 upínal někam jinam – k dálkám, exotice, vzdálenému smyslu věcí, protože ty blízké věci dobrý smysl nedávaly. A z břehů, které kynuly, mi učarovalo právě to staré a odlehlé. Navíc jsem asi vždycky rád dělal něco, co většina lidí nedělala.

Před nedávnem pod vaším vedením vyšla velká kolektivní antologie nejstarší anglické literatury. V čem je staroanglická, tedy anglosaská literatura výjimečná?

Hned v několika ohledech: svým stářím, jazykovou a žánrovou rozmanitostí a také svou dvojdomou, germánsko-křesťanskou spiritualitou. S příchodem křesťanství mnohé z germánského světa staré Anglie zmizelo, ale přece se z něj ledacos podařilo písemně zachytit. Protiklad toho, co bylo, a toho, co přišlo, tak vytvořil jedinečný celek.

Jak vlastně šíření křesťanství u Anglosasů probíhalo? Ohněm a mečem, anebo spíš mírumilovně?

Byl to patrně velmi pozvolný proces s celou řadou zvratů. Nedá se říci, že by konverzí královských rodů všech významných anglosaských království, která spadá hlavně do  7. a 8. století, křesťanství dobylo Anglii a dál už v ní neohrozitelně vládlo. Historie zná celou řadu návratů k pohanství, ať už v královských rodech nebo na úrovni obcí, kde je dokládají archeologické nálezy. Z toho vyvozujeme, že pokřesťanšťování Anglie postupovalo pomalu – možná proto, že většinou probíhalo jako mírumilovné přeformulovávání pohanských východisek. U severní, keltské misie tomu tak bylo soustavně; v jihovýchodní, římské hráli výraznou roli jednotlivci, především ten, který věrozvěsty do anglosaského Kentu vyslal – papež Řehoř Veliký. V jeho listech těmto misionářům čteme výslovné výzvy a doporučení, aby se postupovalo smířlivě, cestou jakéhosi přehodnocení, spíše reformy než revoluce.

Jak obtížné bylo pro vás i pro ostatní překladatele, kteří se na antologii podíleli, zprostředkovat dávný anglosaský svět současnému českému čtenáři?

Výrazná nesnáz tkví už v tom, jaký jazykový „rejstřík“ zvolit. Řada starých básní nebo kronik totiž mluví o archaických záležitostech starobylou řečí a překladatel musí dbát o to, aby převod do češtiny zněl velebně, majestátně nebo třeba dramaticky vzrušeně, a přitom neztratil na živosti a srozumitelnosti pro čtenáře naší doby. Další překážkou jsou charakteristické znaky staré básnické řeči - aliterace, tedy souzvuk počátečních hlásek různých slov („Béowulf bojoval“), záliba v opisném vyjádření, řetězcích synonym a zhuštěném metaforickém vyjádření. Řekne-li například takový starý básník o plachtách lodí, že jsou to „šaty moře“, stojí překladatel před volbou. Může tento obraz ponechat – i za cenu toho, že bude pro čtenáře nezvyklý, nebo dokonce zpočátku nesrozumitelný. Anebo ho může rozpustit do celé jasné, ale mnohem obyčejnější věty. Zajímavé situace také nastávají třeba v okamžiku, kdy se jako překladatel snažíte rovnat svému básníkovi a navršit v suchozemské češtině stejný počet slov pro „moře“ – koncept pro Anglosasy zcela běžný a v jejich básních přítomný zhruba v třech desítkách různých synonym.

Míváte při četbě starobylých textů někdy pocit, jako by některý z nich přes propast let najednou mluvil přímo k vám?

Velmi často a intenzivně. Jedno z povznášejících a uklidňujících zjištění, když se člověk těmi starými věcmi zabývá, je pocit, ne-li vědomí, že jsme to pořád my, titíž lidé. Navíc anglosaská doba ve své syrovosti, surovosti a jakési jednoduchosti pojmenovává věci přímo, a tak akcentuje to důležité – společnou podstatu.

Cítíte zvláštní spřízněnost s některou z postav anglosaské historie?

Úžasná postava je například Alfréd Veliký – král, který navzdory velmi složitým osobním i veřejným okolnostem dokázal uchránit svou zemi před vikinskými nájezdníky a zároveň velkolepým programem šíření vzdělanosti a víry pěstovat pokoru a moudrost. Pak je tu celá řada bezejmenných tvůrců básní i dalších textů, třeba moudrých ustanovení zákoníků. Člověk musí vzpomenout i středoanglické básníky – například Geoffreyho Chaucera, chápajícího a zároveň ironického a zřejmě velmi zábavného pozorovatele dvorského i venkovského života. Sounáležitost cítím i s autorem skladby, která se jmenuje Perla a která líčí velmi propracovanou literární formou ztrátu milované bytosti, patrně dítěte, tváří v tvář tajemství života, smrti a vzkříšení. Navzdory vší literární složitosti jsou to témata, která lze poměřovat s vlastním životem a cítit v nich niternou spřízněnost.

Byl jste se podívat na nějaká místa spjatá se staroanglickými literárními díly?

Mám čerstvý zážitek z opatství svatého Augustina v Canterbury: Tam člověk vidí jeden vedle druhého hroby prvních biskupů, kteří dokázali neuvěřitelné věci a za to, co dokázali a jak jednali, ručili v nejvyšší míře. Stát tam a vidět to je povznášející, a svým způsobem ovšem i inspirativní a zavazující. Pěkné je zaposlouchat se do ticha v místech, kde se kdysi strhly bitvy, a mít pocit, že onen „hluk dávných bojů“ je dosud slyšet. A ještě víc člověka uchvacuje to, co je dosud smysly skutečně postřehnutelné – třeba linie starých svatyní nebo dvoran zprostředkované leteckou archeologií.

Připadá vám, že jako křesťan dokážete lépe pochopit křesťanskou vrstvu staroanglických literárních děl? Anebo se naopak snažíte do nich svou zkušenost příliš nepromítat, protože v nich jde přece jen o úplně jinou historickou podobu křesťanství?

Asi obojí. Anglosaská doba se skutečně může jevit velice blízká a srozumitelná právě proto, že člověk tyhle prostory ve své vnitřní zkušenosti nějak poznal. Zároveň ta radikální vzdálenost v čase nabádá k opatrnosti a pokoře, když se jejich poselství snažíte zprostředkovat. Ale myslím si, že to není v rozporu: díky zkušenosti moderního křesťana se dá poznat, co je v odkazu starých slov křesťanské, a zároveň vytušit, kde křesťanská vrstva končí a jaký další smysl ty výrazy mají. Jako překladatel si člověk hlídá, aby zachoval zásadní rovnováhu obou živlů a nestal se hlásnou troubou toho, co sám vyznává. Na co neumím odpovědět, je zásadní otázka, jak bych překládal, kdybych nebyl křesťan. Myslím ale, že nevědět je v tomto případě lepší.

Geoffrey Chaucer, stejně jako mnozí další středověcí autoři, na sklonku života napsal text, ve kterém se zříká všech svých „nemravných“ děl (včetně slavných Canterburských povídek) a hlásí se jen k těm zbožným. Jaký je podle vaší zkušenosti vztah mezi kulturou a vírou? Panuje mezi nimi nutně napětí?

To je nesnadná a obšírná otázka. Mezi oběma oblastmi může a snad i má být jisté napětí, stejně tak jako jisté napětí skrývá pravá víra sama. Řekl bych ale, že je vždy nešťastné, ocitnou-li se obě oblasti nadlouho v hlubokém rozporu. Nemělo by se jednat o ten druh napětí, který jednu nebo druhou z těch oblastí popírá.

Český filozof Zdeněk Neubauer píše, že filologii lidé mylně chápou jako nudné hrabání se v zaprášených foliantech; ve skutečnosti je to dobrodružná cesta tam a zase zpátky, odkud se člověk vrací s nějakou zkušeností. S čím se vracíte z cest do anglického středověku?

Pro mě jsou to cesty ke kořenům toho, co člověk zažívá, co je samým základem existence jeho samého – tak jak se to zračí ve zkušenostech těch, kdo byli před námi a kdo nám je zprostředkovali skrze své literární obrazy a obraty. Je to určitá konjunkce světů založená na zkušenosti uložené v tom, co český lingvista a literát Pavel Trost nazýval „velkou sjednocující mocí jazyka“.

Mluvíte o cestě ke kořenům, ale ve vašem případě se většinou jedná o výpravu do minulosti cizího národa. Je to důležitý rozdíl?

Já jsem jedním oborem bohemista a zejména v poslední době se snažím vracet i k literatuře staročeské. Ale ten obrys minulosti vnímatelný právě skrze řeč dávných spisovatelů pro mě nemá žádné hranice ve smyslu národů nebo jazyků; vidím ho jako společný prostor, do kterého se na zkušenou chodí jedinou cestou.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou