Na cestách od skepse k naději

Vydání: 2006/34 Kostely na hranicích, 18.8.2006

Příloha: Perspektivy

Po knize Spisovatelé ve stínu (1995), která vracela do živého povědomí dnešních čtenářů řadu komunistickým režimem pronásledovaných nebo zneuznávaných autorů, se představuje literární historik a kritik Jaroslav Med novým, nyní do větší šíře rozestřeným souborem textů, které původně pronesl na různých literárně historických konferencích, případně publikoval jako knižní doslovy, časopisecké recenze či odborné interpretační studie. Kniha jeho studií a úvah, napsaných v letech 1969-2004, nese název Od skepse k naději a vydalo ji nakladatelství Trinitas ve spolupráci s římskou Křesťanskou akademií.

***

Značnou pozornost vyvolal Jaroslav Med už roku 1969 svou první významnou studií Halas - Trakl - Reynek, v níž zdůraznil význam traklovské inspirace zejména pro rané období Halasova díla, inspirace, která by ovšem nebyla možná bez zprostředkujícího vlivu překladů Bohuslava Reynka. Medův hluboký vztah k Reynkovu dílu je ovšem celoživotní a v tomto knižním souboru je dokumentován mj. pozoruhodnou studií o vlivu baroka na expresionistickou etapu Reynkovy tvorby.
Centrálním tématem Medova rozsáhlého vykladačského díla se stala tvorba autorů křesťanské (přesněji katolické) duchovní orientace. Jeho pohled však nikdy nesledoval jen povrchně obranářská hlediska, neomezoval se tedy na publicisticky laděnou rehabilitaci těchto zatracovaných či na okraj odstrkovaných spisovatelů. Medovy interpretace byly vždy solidní, opřené o zevrubnou znalost tvorby těchto osobností (Deml, Durych, Zahradníček, Čep, Renč, Vokolek...) i širších literárně historických kontextů. Ale snad nejcennější jeho předností je u nás málokdy vídaná schopnost překračovat úzce literárně historický badatelský obzor k univerzálnějším souvislostem, především filozofickým. Med tu zvlášť často připomíná zejména křesťansky fundovanou „filozofii existence“ Gabriela Marcela, personalistický koncept Emmanuela Mouniera a z jednotlivých děl akcentuje např. jasnozřivou knihu esejů Maxe Picarda Útěk před Bohem. Takto hloubkově založený pohled mu umožňuje vřazovat přední české katolické autory 20. století do širokých řečišť myšlenkového proudění, jež významně ovlivňovalo duchovní tvář kontinentu, a tím průkazně upozorňovat na závažnou, neprovinciální pozici jejich díla i v celoevropských kontextech. V tomto ohledu pokládám za velmi originální a přesvědčivou zejména autorovu analýzu vnitřních souvztažností a spřízněností transcendujícího „křesťanského uvažování o člověku“ v Čepově díle s myšlenkovým světem „filozofa naděje“ Gabriela Marcela. Pro jasnější konturování této duchovní optiky se musel ovšem Med kriticky vymezit jak vůči antropocentrickému personalismu, který se u nás vyhranil především ve vypjatě individualistických koncepcích Václava Černého, tak vůči ateistickému existencialismu sartrovské provenience.

***

I když studie o nejvýraznějších zjevech moderní katolické literatury z první poloviny 20. století tvoří nejpodnětnější část Medovy knížky, do autorova zorného pole se často dostávali i spisovatelé novější. Svůj bystrý analytický um aplikoval např. i na knihy Z. Rotrekla, Z. Hejdy, P. Švandy, V. Mertla nebo I. Diviše. Autorův zájem není zdaleka uzavřen jen do minulosti: mnohdy se v něm intenzivně prosazuje i aspekt budoucnostní, perspektivistický. V něm je Med blízký zejména kulturní filozofii Karla Skalického, která uprostřed sekularizovaného globalizujícího se světa, v němž často dominuje „individualismus bez povinností a militantnost bez práv“, naléhavě postuluje nutnost nové, křesťanstvím inspirované kultury, „protože víra, která se nevtělí do kultury, není vírou živou“.
Všechny tyto studie byly napsány až po listopadu 1989. Ale nemalou pozornost si zaslouží i Medovy v knize přetištěné texty z osmdesátých let. Autor se v nich zabývá především složitými křižovatkami tzv. generace devadesátých let 19. stol. (zejména její dekadentně symbolistickou větví), a to jak v úvahách o jejích obecných směřováních, tak i v profilech jednotlivých osobností (Karásek, Dyk). Ne každý literární historik by si mohl dovolit bez jakýchkoli dodatečných retuší znovu publikovat všechny své texty z normalizační éry. Med se za ně nemusí stydět ani trochu, suverénně „vydržely“, a těch droboučkých přísad dobově povinné frazeologie si dnes sotva kdo vůbec všimne!
Chvála patří i stylistickým kvalitám Medových textů: jsou sdělné, přehledné, nepřetížené složitou odbornou frazeologií. I když prokazují také autorovu vnímavou múzičnost, nikdy se nevzdávají povinnosti pojmenovávat co nejpřesněji a nejověřitelněji. Tuto schopnost přesné analýzy konkrétního básnického textu ve spojení s plastickou názorností osvědčil Med přímo vzorově v rozborech osmi sbírek české poezie (od Zeyera po Diviše), původně publikovaných jako hesla v „poetických“ slovnících. Na této vstřícnosti i vůči odborně nekvalifikovanému čtenáři se určitě podepsala i jeho mnohaletá zkušenost pedagoga (v letech 1957-1966 a v 70. letech na středních školách, od roku 1991 až dodnes na teologické i filozofické fakultě UK).

***

Autor se vyznává, že ho „ke křesťansky orientovaným básníkům odjakživa srdce táhlo“. Tato zaujatost ovšemže vyzařuje z každého jeho textu. Je tu však i něco hlubšího: Jaroslav Med patří k těm, kteří prokazují, že víra nemusí utíkat a skrývat se před složitostmi světa a lidské duše v něm do hájemství jednoduchých emocí a katechetických pravd, nebo se naopak „aktualizačně“ přizpůsobovat kdekterému módnímu trendu. Patří k těm, kteří jsou tedy přesvědčeni o tom, že autentický prožitek „člověka víry“ je nutně hlubší o vědomí souvislostí tak, jak je nenahraditelně zprostředkovává právě kultura, tradice její diferencované niternosti, její jedinečné schopnosti transcendovat empirickou zkušenost našich životů do roviny nadosobního, božského řádu věcí.
Ochuzovat se dobrovolně o tyto dimenze znamená ochuzovat i samu víru. I naše literatura nabízí celou řadu takových podnětů, jen je třeba odkrýt jejich stále ještě napůl zasuté prameny a zprostředkovat toto poznání i širší veřejnosti. Právě tohle Med činí – a důležitost jeho úsilí lze vnímat v obou směrech: v rámci literární historie se podílí na utváření diferencovanějšího a úplnějšího obrazu o české literatuře, zároveň však i církevnímu prostředí připomíná nepominutelné vklady českých básníků do pokladnice naší náboženské spirituality.
Rudolf Matys Jaroslav MED: Od skepse k naději. Studie a úvahy o české literatuře, Trinitas ve spolupráci s Křesťanskou akademií Řím, Svitavy 2006 Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay