Na Albertov je nejdřív zvali. Pak je mlátili

Vydání: 2009/46 17. listopad 1989, 9.11.2009, Autor: Aleš Palán

Stejný den, stejné místo. Ulicí, kde o pár hodin později poteče krev a kde budou „pořádkové“ oddíly mlátit pokojné demonstranty, projíždí auto s tlampačem a vyzývá k účasti na večerní povolené manifestaci. Na vše dozírá žlutý žigulík Veřejné bezpečnosti; jede za autem s megafonem a nemá nejmenší důvod zasáhnout. Kdo z kolemjdoucích výzvu z amplionu uposlechl a na akci skutečně šel, dostal zanedlouho na témže místě s velkou dávkou pravděpodobnosti obuškem přes hlavu. Místo konání: Praha, Národní třída. Datum: pátek, 17. listopadu 1989.

Večer toho dne přišla na pražský Albertov znatelně jiná skladba demonstrantů, než jaká chodila na pravidelné protirežimní mítinky, které svolávala Charta 77 a další nezávislé skupiny. Demonstraci 17. listopadu, která stála u pádu totalitního režimu v této zemi, zorganizovali sami studenti. Doba byla plná napětí. Lidovědemokratické režimy se na podzim 1989 ve východní Evropě hroutily jeden za druhým a Československo patřilo k posledním baštám komunismu. Večer se na Národní třídě tváří v tvář bicím komandům volalo: „Máme holé ruce!“ O pár dní později na Václavském náměstí se už skandovalo mnohem optimističtější heslo: „Poručíte větru, dešti? Teď už jenom v Bukurešti.“ Lid Československa dokázal velmi rychle, zdálo se až bezbolestně, komunistické jho setřást. Napomohl tomu fakt, že povolená demonstrace se brzy vymkla ze schválené trasy. Řež na Národní třídě, kde se demonstrantům postavili policejní těžkooděnci, byla skutečně brutální, ale policejní zásah v lednu 1989 v rámci Palachova týdne byl v některých případech ještě tvrdší. Listopadové společenské vzedmutí však odstartoval fakt, že teď nebyly bity „protispolečenské živly“, jak se občanským aktivistům slovníkem Rudého práva říkalo, nýbrž „naše děti“, tedy běžní studenti. Doslova iniciační roli sehrál jeden z nich – Martin Šmíd. A to přesto, že takový nikdy neexistoval… Právě Martina Šmída, studenta matematicko-fyzikální fakulty UK, měli policisté ubít k smrti. Údajná svědkyně tohoto činu zavolala tuto informaci na pražský kontaktní telefon Svobodné Evropy. Mezi novináři nezávislé Východoevropské informační agentury, kteří zde zajišťovali zpravodajský servis, byl ovšem shodou okolností člověk, který informátorku znal z dřívější doby a pokládal ji za absolutně nespolehlivou. S touto charakteristikou zpráva putovala do mnichovské centrály Radia Svobodná Evropa. V nepřehledné situaci, kdy nefungovala možnost ověřování zdrojů, byla odvysílána. A spustila revoluci.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 12 19. – 25. března 2019

Biskupové se modlili na poušti

Minulý týden prožili čeští a moravští biskupové duchovní cvičení v Izraeli, modlili se na poušti i u Božího hrobu. Tento týden pokračují v Jeruzalémě plenárním zasedáním.

celý článek


Abychom se naučili správně rozlišovat

Několika osobností jsme se zeptali, co jim pomáhá, aby slyšeli hlas svého svědomí, a jak v tom sami podporují druhé.

celý článek


Křesťan v rozbouřených časech

Žijeme ve zvláštní době. Všechno se zdá být v pohybu. Jsme vystaveni záplavě obrazů, slov a zpráv. Překotné tempo změn strhává staré jistoty dravým proudem pádícího…

celý článek


Práci mezi Romy bych neměnil

Romské poutě nebo živelné modlitby chval – to si představíme, když se řekne „pastorace Romů“. Na východě Slovenska, kde Romové tvoří až polovinu obyvatelstva a…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay