Myslitel elegantního ducha

Vydání: 2010/32 Křesťan a moderní hudba, 2.8.2010, Autor: Josef Mlejnek

Příloha: Perspektivy

Právě před rokem zemřel v anglickém Oxfordu světově proslulý polský filozof Leszek Kołakowski (1927–2009), emeritní profesor tamní univerzity. Byť se dožil věku téměř kmetského, zůstával obzvlášť v posledních letech mimořádně činný: psal, přednášel, poskytoval rozhovory, velice živé a vždy zaměřené k jádru věci. Tři dny před smrtí vymyslel definitivní název pro své poslední dílo – Je Bůh šťastný? V českých zemích byl od šedesátých let vnímán jako brilantní libertinský myslitel pro svou apokryfickou knihu Nebeklíč s podtitulem Rozhovory s ďáblem, která se dočkala několika vydání. U nás byl tehdy prezentován jako reformní, „nedogmatický“ marxista.

Po období „krizových let 1968–1969“ se pochopitelně u nás za polským filozofem zavřela normalizační voda. Ten, kdo se s jeho texty začal znovu setkávat po více než dvacetileté přestávce (před deseti lety vyšla česky kniha Metafyzický horor), si nemohl nevšimnout výrazného posunu, neboť Kołakowského myšlenkový svět se mezitím prohloubil a nepoměrně hlubšími se staly i jeho výklady o světě naší zkušenosti a o místu člověka v něm. U filozofa, který se systematicky zabýval především ostrovními empirickými školami počínaje Davidem Humem a osvícenským racionalismem, udivoval způsob, jakým byl stále více „doma“ v myšlenkové tradici představované svatým Augustinem a Blaisem Pascalem. V jednom z rozhovorů polský filozof tvrdí, že skepticismus odmítající účast na čemkoliv je jen lacinou záminkou k útěku od života: „Avšak skepticismus jako odvěká podezíravost vůči tomu, co nám jiní předkládají k věření, se mi jeví jako zdravý a žádoucí požadavek.“ Jestliže se Kołakowski dokázal (téměř) všemu vysmívat lépe než postmodernisté, bylo tomu tak proto, že se nikdy nezřekl pravdy a že ironií a sarkasmem stíhal nejen příliš snadné cesty k ní, ale dokázal neméně přesvědčivě demaskovat snadné způsoby, které by nás od ní chtěly odvádět. První výročí Kołakowského odchodu a význam jeho odkazu si připomeňme textem, jehož autorem je současný francouzský filozof a historik Alain Besançon (1932), který se dlouhá léta zabývá myšlenkovým podložím totalitních ideologií. Česky před časem vyšla jeho kniha Neštěstí 20. století (s podtitulem Komunismus, nacismus a jedinečnost šoa). Zásadní charakter má rovněž jeho práce Trojí pokušení v církvi (1996, 2002).

Od členství v partaji k Oxfordu

Leszek Kołakowski se narodil v roce 1927 v Radomi. Městem jsem projížděl v sedmdesátých letech a jevilo se mi jako nejtruchlivější ze všech polských měst těchto černých let. V letech války nebyl Kołakowski – na rozdíl od řady jiných – vyvezen na Sibiř, nechodil do školy, protože tehdy žádné nefungovaly, pouze čas od času působily školy tajné, organizované hnutím odporu. Kołakowski tehdy četl knihy všeho druhu; umožňoval mu to jeho předčasně vyspělý rozum. V roce 1953 obhájil disertační práci o Spinozovi a byl jmenován profesorem Varšavské univerzity. Uvěřil tehdy svědectví svého přítele Baczka, že hlavní nebezpečí, které hrozí svobodné filozofii, je případné vítězství regresivních sil náboženství a extrémní pravice. Stal se členem polské komunistické strany (PSDS). Komunismem prošli téměř všichni brilantní duchové jeho generace, na určitou dobu mu podlehli a mohli pak díky této své zkušenosti zpětně analyzovat jeho zvrácenost. Nestali se z nich nakonec „pravičáci“ ani polští nacionalisté, ale vytvořili si své vlastní přístupy a postoje, které lze při jejich hloubce charakterizovat jako liberální. Stali se nepochybně antikomunisty bez nejmenší koncese, ale na polské politické šachovnici sledovali spíše levý střed. Od roku 1956 se tak Kołakowski zasazoval o svobodu myšlení i o svobodu politickou, o všechny formy svobody. Nakonec mu bylo dáno zažít stěhovavý život exilového intelektuála na té nejvyšší úrovni, neboť přecházel z jedné velké univerzity na druhou – McGill, Berkeley, Chicago. Nakonec ho včlenili mezi své fellows All Souls v Oxfordu a on se usadil v Anglii. Získal všechny myslitelné pocty. Byl vybrán pro Jefferson Lecture (v roce 1986 byl čten jeho esej Modlářství politiky), stal se prvním nositelem Klugeho ceny, kterou uděluje (ve výši milionu dolarů) od roku 2003 Kongresová knihovna. Po roce 1990 přijížděl často přednášet do Polska, ale zůstal v Oxfordu.

Hlavní směry marxismu

Leszek Kołakowski vytvořil mimořádně bohaté a pestré dílo, které tvoří bezmála třicet knih a velké množství článků. Stalo se tak po roce 1956, jakmile se vyprostil z ideologického krunýře a mohl se rozvíjet jeho talent. Své osvobození splatil tím, že napsal monumentální třísvazkové Hlavní směry marxismu. Na jedné straně ukázal filozofickou podřadnost tohoto myšlení, na druhé straně zdůrazňoval jeho vnitřní logiku a kontinuitu. Leninovy a Trockého nejapnosti vyplývají právě z Marxe. Mezi jedním a druhým neexistuje žádný předěl, přetržka v protikladu k tomu, co tvrdí ti, kdo se stydí za to, čím se leninismem inspirované myšlení nakonec stalo. Sovětský marxismus zůstává i ve své rozložené podobě stále marxismem. Třetí svazek této summy nebyl i přes velkou snahu vynaloženou mnohými lidmi přeložen do francouzštiny – a to je skutečně velká újma, neboť právě v tomto třetím svazku pojednává o Leninovi a o Trockém, kteří stále ještě mají, jak známo, ve Francii své věrné žáky a nadšené vyznavače. Filozofická reflexe velice mladého Kołakowského započala tehdy, když se začal zabývat zkoumáním možných vztahů mezi náboženstvím a ideologickými věrami dvacátého století. V této reflexi pokračoval po celý svůj život. Postupně se vzdaloval od svých původních stanovisek a své téma dále prohluboval. Začal souhrnem s titulem Náboženské vědomí a spojení s církví. Jde o široce založený průzkum komplikovaného světa disidentských hnutí katolicismu a protestantismu v sedmnáctém století. Kniha je to vědecky založená a promyšlená, nicméně autorovo myšlení se teprve hledá. Upřesňuje se obdivuhodným pojednáním o Pascalovi – Bůh nám nic nedluží: Krátká poznámka o Pascalově náboženství a o duchu jansenismu. Rovněž je třeba číst knihu If There Is no God (Jestliže Bůh není) napsanou přímo v angličtině, v níž autor shrnuje stav svého myšlení v roce 1984. Dál pokračoval ve svém vývoji. Jako blízký přítel papeže Jana Pavla II. navštěvoval často Castel Gandolfo. A pokud je mi známo, nepřestával se stále více přibližovat náboženství, i když si až do konce uchovával jistý kritický odstup. To však nijak nesnižuje relevanci, průkaznost jeho slov. Výslovně si přál církevní pohřeb.

Skeptická tradice

Pokud by bylo nutné zařadit Kołakowského do nějaké filozofické tradice, pak by to měla být tradice skeptická. Napsal krásné texty o Humeovi. Má velmi blízko k evropskému osmnáctému století, přesněji k anglickému a k francouzskému. Stejná spádnost a jasnost, stejná schopnost, jež má v jeho případě mimořádně velký dosah, být lehký a zároveň hluboký. Vzpomínám si na noc, kdy jsem četl jeho zcela poslední knihu Why is There Something Rather Than Nothing (Proč je spíše něco než nic, 2007, v Polsku vyšla s názvem Na co se nás ptají velcí filozofové), od které jsem se nemohl odtrhnout a kterou obdivuhodně do té nejčistší angličtiny přeložila jeho dcera Agnieszka. Pojednává přehledně o dvaceti či třiceti „velkých filozofech“, od Parmenida po Husserla a současné filozofy. Na několika stránkách shrnuje to, co chtěli skutečně říci, jejich hloubku, jejich základní intuici, podstatu jejich filozofie. Potom na jedné či dvou stranách odhaluje jejich Achillovu patu, jejich omezení, kvůli nimž nikdo z nich – i přes své aspirace a vysokou úroveň svého usilování – nemohl pro filozofii stanovit definitivní bod. Kołakowského virtuozita je omračující. K tomu, abychom dosáhli podobné lehkosti a snadnosti a abychom se dokázali s takovou hbitostí prodírat lesem filozofických systémů, je třeba být opravdu velkým profesorem, ale také velkým spisovatelem, spisovatelem velice duchovním a zároveň velice vtipným. Jde o něco zcela mimořádného.

Jeden z posledních své generace

V Polsku nebyl Kołakowski vnímán pouze jako filozof, ale také jako spisovatel. Polsko bylo zemí, kde aristokracie (szlachta) byla velmi početná a udávala v zemi tón. Učilo se zde vkusu a eleganci. Kołakowski se ve svých početných článcích projevoval jako člověk obzvlášť elegantního ducha. Býval by se musel líbit francouzskému publiku, kdyby si toto publikum dokázalo uchovat tón Voltairova nebo Diderotova jazyka. Ale právě ono si jej neuchovalo a transparentní styl tohoto Poláka velice vzdáleného pařížskému filozofickému žargonu a úzce spjatého se svým antikomunismem a liberalismem, neměl nic, čím by se francouzským „intelektuálům“ zavděčil. Dovolte mi nakonec připomenout také zvláštní rysy jeho fyzické podoby, protože jsem ho nějakých třicet čtyřicet let znal zblízka jako jeho přítel, což pro mne představovalo velikou čest. Byl vysoký a hodně štíhlý, vyloženě polský typ, měl výrazně světlou pleť i světlé vlasy a bleděmodré oči. Byl to člověk křehkého zdraví. Myslím, že v mládí prodělal kostní tuberkulózu, a proto se neobešel bez hole, své slavné hole z plexiskla, jakou jsem u nikoho jiného neviděl. V roce 2007 jsem se účastnil oslavy, kterou na jeho počest u příležitosti jeho osmdesátých narozenin uspořádali jeho přátelé v All Souls. Byl téměř slepý a nemohl už číst, ale byl šťastný, klidný, se stále stejnou distingovaností v jednání. Viděl jsem ho ještě ve Varšavě v květnu 2008. Zdálo se mi, že vypadá lépe. Odešel 17. července roku 2009, jako jeden z posledních své generace. Tvrdý žnec postupuje dál, „zamyšlen, krok za krokem, za zbývajícím obilím“.

Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay