Vydání: 2009/30 Rodina na cestách, 22.7.2009, Autor: Marek Orko Vácha

Příloha: Perspektivy

Doba dovolených je zvláštním časem, kdy lidé věřící i nevěřící intuitivně hledají odpočinutí v přírodě, ideálně v národních parcích ještě neporušených člověkem. Celé toto červencové masové stěhování národů do panenských míst můžeme vnímat jako nevědomou modlitbu, jako neuvědomovaný vzkaz Tvůrci přírody, že ji stvořil krásnou, hodnou obdivu.

Čím je ale příroda pro nás křesťany: místem rekreace, zdrojem surovin, jevištěm našeho zápasu o věčný život, nebo místem, za nějž neseme zvláštní odpovědnost? A pokud odpovědnost máme, pak za své lidské bližní, nebo ještě i za zvířata, či snad i za stromy, nebo dokonce i za hlínu a vzduch? Krátkou procházku po různých typech vztahu člověka a přírody můžeme rozdělit do tří velikých myšlenkových katedrál: antropocentrismu, biocentrismu a ekocentrismu, z nichž každá může být v určitém aspektu pro křesťana inspirativní.

Člověk: prý je pánem přírody

Antropocentrismus klade do centra pozornosti anthrópos, tedy člověka, který je obklopen přírodou určenou k jeho potřebám. Morální hodnotu v sobě nese pouze člověk. Vše ostatní, živá i neživá příroda, jsou pouze prostředky k uskutečnění jeho cílů. Nebo jinak: příroda je považována za hřiště, na kterém probíhají naše ekonomické aktivity. Z hlediska náboženství jsou pak lesy a hory kulisami, mezi nimiž se odehrává vesmírné drama člověka, jeho věčné spásy nebo věčného zavržení. Na kulisách ale nezáleží, po představení budou nebesa svinuta jako stanová plachta, jako plášť, který zvetší a dějiny Země se uzavřou. Antropocentrismus známe všichni ze školních lavic: brambora je užitečná, mandelinka škodlivá, neboť ničí brambory. Ovšem naštěstí máme v boji se škodlivými mandelinkami velikého pomocníka, užitečné zpěvné ptactvo, kterému stojí za to v zimě sypat do krmítek zob. Proč užitečné? – Protože pohubí množství škodlivého hmyzu, samozřejmě. Krahujec i lasice patří ve stejné logice mezi škodnou. Myslivecké heslo „Lovu zdar – škodné zmar!“ nepotřebuje komentáře, neboť každý přece ví, že škodná hubí užitečné drobné ptactvo. Máme zde tedy řadu brambora – mandelinka – sýkorka – krahujec, kde každý lichý člen je užitečný a každý sudý škodlivý. Jenomže pozor, krahujec ani sýkorka nejsou dobří ani špatní, ani užiteční ani škodliví, oba si jen v lese dělají „svůj byznys“, oba se živí, jak umí, a provádějí to, k čemu je evoluce vyzbrojila. Čím by se měl jinak krahujec živit? Užitečná a škodlivá jsou totiž zvířata jen ve vztahu k člověku, to pro nás jsou škodlivá nebo užitečná, jinak tyto termíny postrádají význam. Než ale antropocentrický pohled odložíme, stojí za to si přiznat, že v jeho paradigmatu stále žijeme. Pokud se odhodláme chránit přírodu, pak proto, že nám poskytuje kyslík, dřevo, je místem rekreace nebo zdrojem pitné vody, tedy je člověku nějak užitečná. Pokud například chceme přesvědčit veřejnost či vládu, aby se odhodlala chránit nějaký druh sýkorky, ornitologové musí začít vymýšlet historky o její užitečnosti a zdůrazňovat, kolik taková sýkorka zlikviduje za život housenek, stejně jako připomínat, že kdyby zde sýkorky nebyly, zaplavil by nás škodlivý hmyz! Taková úvaha je sice biologicky zcela chybná, neboť v přírodě se věci nedějí tak přímočaře, ale pro přesvědčení úředníků funguje. Když chceme podobně zachránit nějaký druh pavouka, musíme (ekologicky opět naprosto špatně) složitě vypočítávat, kolik jedinec za život zlikviduje much, kolik pavouků žije v populaci, a do mysli úředníka vložit představu, co by se asi stalo, kdyby ty tisíce much poletovaly po obci. Pokud se jedná o ochranu dravých ptáků, vymýšlí se podobné historky, že se živí jen „bezcennými“ druhy nebo že pomáhají farmářům v hubení hlodavců atd.

Ne, jsme prý mírou všech věcí

Biocentrismus nabízí odlišný pohled: v centru pozornosti je bios, život. Biocentrismus má mnoho tváří a podob, z nichž některé si s křesťanstvím velmi dobře rozumějí, zatímco jiné jsou jeho ostrým protikladem. Mnozí biocentristé odmítají rozdíly mezi organismy – jediné, co je důležité, je fakt života samotného. Zní to všechno velmi krásně, jenomže jaký život? Pes, kočka a šimpanz asi hodni ochrany jsou, ale co třeba kapr nebo hlemýžď, nebo snad i komár, klíště nebo žížala? Někteří environmentalisté s ironií připomínají, že chráníme především zvířata, která nám připadají roztomilá: chundelatý teplokrevný pejsek s velkýma očima má daleko větší šance než studená slizká žába, roztomilá kočička spíš než ošklivý potkan. Ostatně mnohá domácí zvířata zřejmě byla bezděky či záměrně šlechtěna na roztomilost. Díky vzájemnému postavení očí a ústního koutku nám orel připadá hrdý, zatímco velbloud namyšleně přezíravý, a ani jeden z nich za to nemůže. Jiní se ptají po přítomnosti rozvinuté nervové soustavy a jejich základní otázka po organismech není: mohou myslet? nebo mají svobodu?, nýbrž: mohou trpět? Pokud ano, pak jsou organismy členy morální komunity, pokud ne, pak nejsou. Američan Peter Singer symptomaticky konstatuje, že etika přestává platit „někde mezi krevetou a ústřicí“, a při hlásání absolutní rovnosti mezi cítícími tvory by pak křesťana, který by dal přednost postiženému dítěti před zdravým psem, nazval rasistou, či přesněji specieistou – tedy člověkem, který upřednostňuje příslušníky vlastního druhu před jinými. Je zbytečné dodávat, že proti takovému biocentrismu se křesťané velmi příkře vymezují. Naopak stromy, soudí někteří biocentristé, nemají vnímání libostí a nelibostí, neboť nemají nervovou soustavu a nezasluhují tedy zvláštní ochrany. Jenomže co by udělal biocentrista, kdyby se měl rozhodnout mezi životem laboratorní myši a tisíciletou sekvojí? Možná bychom intuitivně dali přednost sekvoji před myší. Krok dál učinil již v první polovině dvacátého století americký lesník Aldo Leopold. Jedním z prvních projektů, kterých se zúčastnil v roce 1909, bylo vyhubení „špatných“ predátorů, vlků a pum v rámci ochrany „dobrých“ organismů, vysoké zvěře a krav. Ale Leopold si velmi brzy uvědomil, že vlci a pumy jsou součástí ekosystému, podobně jako vysoká zvěř. V roce 1933 již učil studenty, že koncept užitečných a škodlivých zvířat je antropocentricky špatně. Vlci lovili jelení zvěř a byli vnímáni jako konkurenti myslivců. Argumentace byla zdánlivě velmi logická a nenapadnutelná: čím méně jelenů uloví vlci, tím více jich budou moci ulovit myslivci. Žádný vlk rovná se myslivcův ráj. Aldo Leopold si ale vzápětí všiml, že takto to nefunguje – vlci totiž loví jen slabé a nemocné kusy, zatímco myslivci právě ty nejsilnější. Dnešní ekologie dává Leopoldovi za pravdu. V Evropě je prý nejlepší populace jelenů v Černé hoře v bývalé Jugoslávii, kde je také nesilnější populace vlků. Jedni potřebují druhé (vnucuje se tu Exupéryho „milovaný nepřítel“ z Citadely)! Leopold sám byl aktivní myslivec – u toho by biocentristovi vstávaly vlasy hrůzou – a je autorem výroku „thinking like a mountain“ (myslet jako hora), tedy podívat se na ekosystém v tisícileté perspektivě. Nejde o to ochraňovat jediného králíčka, ale vidět ekosystém z pohledu geo- logického věku, myslet jako hora.

Vše, co Bůh učinil, je dobré

Leopold nabízí nový pohled na etiku, který zdomácní pod pojmem „land ethics“: Věc je správná, pokud směřuje k uchování stability, integrity a krásy (sic! – pozn. aut.) biotické komunity, a špatná, pokud směřuje opačně. Organismy se mají k ekosy- stému jako součástky ke stroji. Pokud vyjmeme z těla vlka srdce, zahyne, a pokud vyjmeme vlka z ekosystému, může se stát totéž. Tedy nejenom anthrópos, člověk, ani jen bios, život, v centru musí být celý oikos, dům, včetně vzduchu, potoků a skal, a oikocentrismus či ekocentrismus právě takovou perspektivu nabízí. Současnost mu dává za pravdu: nejde jenom o „chráněné živočichy“, neboť co bychom s těmito živočichy dělali a kam je dali, pokud bychom jim zničili prostředí, kde přirozeně žijí? Kromě nepochybně chvályhodného vytváření seznamů chráněných zvířat musejí ve stejném tempu vznikat i chráněné útvary, CHKO či národní parky. Kromě sociálního svědomí musíme mít ještě svědomí ekologické, soudí Leopold, a je zvláštní, jak velmi dobře jeho myšlenky rezonují s Janem Pavlem II., který vyzývá křesťany k „ekologické konverzi“.

První kapitola knihy Genesis nám jako refrén opakuje: „...a Bůh viděl, že je to dobré“. Svatý Augustin proto později řekne quod esse, bonum est, cokoli jest, jest dobré. Antropocentrista by tedy řekl: nekácejme tropické pralesy, protože nám vyrábějí kyslík, protože z jejich stromů, rostlin nebo zvířat lze získat látky užitečné v boji proti rakovině nebo AIDS a tak podobně, zatímco svatý Augustin by řekl: nekácejme je, protože jsou. Podle svatého Tomáše můžeme vnímat Boha jako Umělce a přírodu jako veliké umělecké dílo. Každá procházka o dovolené v lese je tedy procházkou uměleckou galerií, nebo jinak: divák se nachází uvnitř obrazu a skrze krásu přírody může náznakem, nejasně, jako v zrcadle spatřovat Boží krásu. Vyhubení každého nového druhu tak zmenšuje Boží sebezjevení člověku a má tedy teologický rozměr. Ochrana přírody je tedy bytostnou povinností křesťana, neboť za oikos, ve kterém přebýváme, jsme Bohu odpovědni. Ostatně – co se asi naše malé děti dozví o Bohu, když jim bude katecheta v hodinách náboženství zaníceně vyprávět o Boží kráse, a pak je vezme na procházku do smrkové monokultury?