"My chceme toho Čekoslovaka"

Vydání: 2007/27 Velehradské dvojčíslo, 2.7.2007

Následující úryvky jsou ze vzpomínek P. Karla Fořta, které právě vyšly knižně. Líčí v nich mj. i své misionářské působení v Alžírsku, kde cestoval po Sahaře, než zakotvil v přímořském Bone, ve městě sv. Augustina. Podobně jako kdysi sv. Cyril a Metoděj musel nacházet klíč k srdcím lidí jiné kultury, což vyžadovalo nejdříve pochopit jejich mentalitu, ale i zbožnost projevující se v různých křesťanských zvycích.

Neberte nám naši víru!

Je otázkou, co nazýváme křesťanským zvykem. Například velkolepě tam probíhá slavnost Božího těla, při níž lze vidět velmi živé místní zvyky, které Evropanovi mohou připadat dost podivné. Zatímco u nás máme tradici družiček, tamní specialitou jsou „panenky Marie“ či jiní svatí. Když lidé chtějí, aby Panna Maria vyslyšela jejich prosby, učiní slib a oblečou svá děvčátka jako „panenky Marie“. V průvodu Božího těla pak kráčí ulicemi dvacet lurdských a dvacet fatimských, ale i jiných, protože lidé zde uctívají ještě místní „panenky Marie“, jako třeba tu z Monte Negro. Jindy jsem zase spatřil chlapečky oblečené jako Jan Křtitel, kolem pasu měli kůžičku a v ruce křížek, případně za sebou vlekli na provázku ovečku; další byli ustrojeni jako sv. František z Assisi. Jsou to sice roztomilé náboženské zvyky, ale velmi vzdálené církevní liturgii. Můj farář i oba kaplani byli z Francie a tohle neznali – a tak jsme se rozhodli, že to nebudeme podporovat, a veřejně jsme lidi vyzvali, aby od těch zvyků upustili.
Jednou jsem měl službu na faře a do kanceláře mi přivedli mladou maminku s dceruškou na smrt bledou. Musím říct, že místní ženy nikdy nechodí samy, ale podle arabského zvyku vždycky v houfu – spolu s tchyní, sestrami či sousedkami. Tenkrát se na mě obrátily s tím, že dívka je nemocná a lékaři jí nedovedou pomoci, proto maminka učinila slib a za drahé peníze pro ni opatřila obleček Panny Marie Lurdské. A teď najednou v kostele slyšely, že se to nemá dělat, z čehož hned vyvozovaly, že je to hřích. „My tady žijeme, je to naše náboženství, a vy faráři si přijdete a měníte nám ho!“ zaútočily na mě. Najednou jsem pochopil, jak hloupé bylo, co jsme udělali – vždyť jejich náboženské zvyky, které nám byly cizí, vycházejí z upřímného srdce, stojí za nimi opravdové přesvědčení. Od té chvíle jsem se u spolubratrů přimlouval, aby se takové náboženské projevy nepotlačovaly.
Podobně naivní jako my byl i jistý italský biskup. V jednom městě bylo zvykem, že o Božím těle pouštěli přes ulici chlapce zavěšené na laně. Oblékli je jako andělíčky a když kráčel ulicí průvod s Nejsvětější svátostí, „posílali“ je z jednoho balkonu na druhý, takže se nad průvodem vznášeli jako andělíčci. Až jednou to jejich biskup zakázal. Jenže „andělíčkové“ měli ve městě dlouhou tradici – už dědeček a pradědeček takto „lítali“. Pro chlapce to byla i určitá zkouška: zprvu se báli, ale pak byli na svůj „let“ hrdí. A lidé tuto atrakci každý rok dychtivě očekávali. „Tak letos poletí náš kluk!“ říkávali ti, na jejichž dítě přišla řada. Když tedy o Božím těle vyšel slavnostní průvod v čele s biskupem, panovalo všude napětí: budou andělíčkové, nebo ne? Najednou vylétl první, po chvíli druhý a pak už létal jeden andělíček za druhým… Tu se biskup otočil a průvod na místě zrušil. Celá věc se dostala až do Říma, kde to vyřešili vskutku římsky: dali za pravdu biskupovi, ale poslali ho pryč.

Panny Marie soupeřící
Zdejší rybáři měli svá bratrstva a každé bylo zasvěceno jiné Panně Marii – jedna byla Monte Negro a druhá Monte Carmel. Každá pak měla v bočním ochozu uvnitř místní katedrály svůj oltářík. Bratrstva si samozřejmě vzájemně konkurovala – jedno bylo bohaté, s vlastními loděmi, druhé naopak chudé, tvořené drobnými rybáři. A když šli všichni v katedrále kolem mariánských oltáříků, tak „svou“ Pannu Marii pozdravili (gestem posílání pusy, což občas vidíme u italských fotbalistů po vstřelení gólu), ale před druhou si odplivli. Jednou za rok na svátek těchto „panenek“ probíhají velké oslavy, kdy se rybáři vydají v procesí do přístavu a vyplují na lodičkách uctít mrtvé (rybařina je nebezpečné řemeslo a mnoho jich při ní zahyne). Každé bratrstvo nese v čele procesí sochu „své“ Madony, kterou doprovází čestná stráž. V přístavu na ně čeká velký ozdobený vor, na který ji rybáři po můstku přenesou. Vor pak připevní za motorové lodičky a za zpěvu mariánských písní s ním vyjedou z přístavu, aby na moři vykonali rituál uctívání mrtvých, při němž házejí do moře věnec. Nakonec začne hrát hudba a střílejí se slavnostní salvy. Rybáři pak jezdí s Madonou po přístavu sem a tam, zatímco lidé na břehu se veselí, jedí pizzu a popíjejí. Je to rozkošná podívaná!
Slavnostní procesí vždy vedl pan farář, ale jednou byl na dovolené ve Francii a tato pocta připadla mně. Všechno probíhalo hladce až do chvíle, kdy se vcházelo do přístavu – lidé se začali tlačit, vzájemně se okřikovali a vzduchem létaly kletby, v nichž se snoubilo posvátno s těmi nejhrubšími výrazy. Tehdy jsem pochopil, proč Don Bosco tolik bojoval proti tomu, aby jeho chlapci kleli. U nás v Čechách se s tím nesetkáte, tady se užívají posvátné pojmy jako citoslovce (většina lidí ani neví, co takové „sakra“ znamená), ale pro kletby ve středomořské oblasti je typické úmyslné spojování svatých věcí s těmi nejhoršími nadávkami – například běžná kletba „porcomadonna“ vznikla spojením slov „svině“ a „madona“.

Kousač mrtvol
Na další problém jsem narazil při pohřbu, kdy se chodilo za nebožtíkem do bytu – tam už plakaly ženy a byl to přímo hysterický křik, při němž si plačky roztrhávaly šaty. Jakmile jsem vešel, hned mi začaly nadávat. Mají pro to zvláštní výraz „krokmór“, což znamená „kousač mrtvol“. Teprve později jsem se dozvěděl, že to dřív bývala funkce, jejíž nositelé byli pod přísahou a primitivním způsobem zjišťovali, zda je nebožtík skutečně mrtvý (kousli ho do palce). Tenkrát mě ale dost zarazilo, že mi nadávají do krokmóra. „Ty nám jdeš ukrást tatínka!“ křičely, a dokonce se na mě skoro sápaly. A tak jsem se na místě otočil a odešel. Za chvíli za mnou běží zřízenec pohřební služby a ptá se, co se děje. Celý skleslý mu vyprávím, co se přihodilo. „To je zvyk, to se tady takhle dělá. Jinak to nejde,“ uklidňoval mě.
Na faře jsem zjistil, že spolubratry to vůbec netrápí – pokaždé jen zbožně odříkají latinské modlitby, kterým nikdo nerozumí, a pak následuje pohřební průvod, jehož se účastní už jen muži. To mě však neuspokojilo a řekl jsem si, že takhle to dělat nebudu. Opatřil jsem si překlad příslušných modliteb a když jsem dorazil k dalšímu nebožtíkovi – plačky tam už naříkaly – spustil jsem francouzsky: „Pane, smiluj se!“ Ženy okamžitě ztichly a začaly odpovídat: „Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se!“ Výsledkem byla krásná modlitba a podobně to proběhlo i nad hrobem. Mezi lidmi se to pochopitelně rozneslo a když přišli na faru žádat o pohřeb, opět říkali: „My chceme toho Čekoslovaka.“
Z knihy Karla Fořta Život voněl člověčinou (vydalo Karmelitánské nakl. 2007; kráceno a upraveno red)


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay