Můžeme prokvasit svět

Vydání: 2015/36 Nové církevní školy se otevírají dětem, 1.9.2015, Autor: Matúš Demko

Na Slovensku je legendou. Když se nyní jeho zdraví zhoršilo a on se připravuje na smrt, sledují jeho stav s obavami nejen věřící. Snil o tom, že bude „generátorem duchovních hodnot“. Dělal v jáchymovských dolech, a než se stal knězem, mnoho si vytrpěl. V rozhovoru pro KT, který vznikl v době, kdy byl ještě při síle, vydává svědectví o svém výjimečném životě. Salesián P. ANTON SRHOLEC.


P. Anton Srholec se slovenským prezidentem Andrejem Kiskou.Snímek archiv Kanceláře prezidenta Slovenské republiky

Za komunismu jste musel pracovat manuálně, stále vás ale lákalo duchovno.

Prožil jsem mládí v době, kdy se u nás budoval socialismus, jenž hodnotil člověka pouze podle práce. Horník byl vzorem naplnění lidského života a manuální práce byla hodnotou důstojnosti člověka. Pohrdalo se intelektuály nebo umělci, a především lidmi duchovními. Byl jsem zamotán do kolotoče manuální práce, hozen do ní – a z básníka se stal baník, tedy havíř. Deset let jsem dělal v cementárně v Ostravě u vysokých pecí. Dnes se už většina lidí živí prací svého umu, rozumu nebo šikovnosti a schopnosti organizovat. Bohužel je málo lidí, kteří by svůj život zasvětili tomu, o čem jsem v dětství snil – být generátorem duchovních hodnot, tedy člověkem, který přemýšlí a nabízí druhým myšlenky, jež je obohacují.

Zvládal jste kromě manuální práce studovat?

Jsem jeden z kněží, který studoval teologii pětadvacet let, než jsem se mohl stát knězem. Jsem tedy nedobrý žák. Studoval jsem dostupnou literaturu, v dolech se potkával s moudrými lidmi a po práci jsem rád hovořil s teologicky vzdělanými. Knězem jsem se stal až ve věku čtyřiceti let – z celkem necírkevních a světských důvodů. Přišlo Pražské jaro, Dubčekova éra a tehdy otevřeli hranice. Poprvé jsem měl možnost opustit Československo. Jel jsem do Turína, kde jsem dva semestry studoval teologii na velmi vysoké úrovni. V Turíně je dodnes jedna z předních teologických škol. Potom mě papež Pavel VI. vysvětil na kněze.

Zažil jste systémy dvacátého století, které lidem slibovaly ráj na zemi – a lidé uvěřili. Je možné předcházet tomu, abychom podlehli takovým falešným iluzím?

Jednoznačný a výhradní recept na to neexistuje. Život nám vždy přináší výzvy, které jsou – Ježíšovou řečí – lehkou, pohodlnou a širokou cestou. Po ní jako křesťané nesmíme nikdy kráčet. My především musíme světu nabízet model života, který je normální, pěkný, lidský, bohatý.

Takový má být vklad Slovenska pro duši Evropy?

Slovensko mělo nabídnout křesťanské řešení problémů, ale nestalo se. Tato země není tak katolická, jak se zdálo. Katolická víra na Slovensku je postižená dosti tvrdým protireformačním bojem a rekatolizací, ale zejména hlubokou ranou, kterou jsme utržili za čtyřicetiletého pronásledování v době komunismu. Celé generaci mladých lidí vymyli mozky. Mnozí věřící jsou infikovaní „vědeckým světovým názorem“, který marxismus nabízel jako náhradu náboženství. Po pádu komunismu jsou lidé liberálnější a jejich vazba s katolickou církví už není tak pevná. Jsou také vzdělanější a úplně se změnila struktura obyvatelstva. Agrární zemědělské Slovensko se proměnilo nejprve v průmyslové, dnes je u nás zase mnoho intelektuálů. Před padesáti lety byli lidé na Slovensku ochotní obětovat se za kněze, za církev, nabídnout v ohrožení své životy. Před více než pětadvaceti lety existoval katolický disent, lidé se potkávali v kroužcích. Dneska to všechno taje jako led v létě.

Máme se s tím spokojit? Co dělat?

Církev nikdy nebyla a ani by neměla být politickou institucí, která by se měla přiklánět ke konkrétnímu politickému řešení či směru. Má být kvasem, uprostřed by měl být silný blok věřících lidí, kteří vědí, co je správné podle evangelia, kteří řeší problémy na základě Ježíšova učení. Naše křesťanská víra potřebuje novou řeč a nové symboly. Nakonec ani Pán Ježíš nebyl v parlamentu, ale žil na okraji a své svědectví vydával jako okrajový věřící žid, stejně jako jeho stoupenci. Právě těm na okraji by měl jasně a jednoznačně rezonovat náš hlas.

Váš hlas zazněl i při odvolání arcibiskupa Róberta Bezáka, jehož jste jako jeden z mála kněží otevřeně podpořil.

Má podpora byla spíše manifestační. Jsem bezmocný na okraji církve, podobně jako on. Bojím se o něj, aby neskončil jako já. Je to moudrý a čestný člověk. Uživil by se jako farář v poslední dědině. Mně jde ale o princip. V katolické církvi mi chybí dialog, abychom klidně rozmlouvali, i když má někdo odlišný názor. Monolog nebo koncentrovaná moc jsou nebezpečím, že do našeho katolického myšlení nebudou přicházet nové myšlenky, které by nás obohacovaly.

Bezákovi nikdo nic nevysvětlil, což byl i způsob, jakým komunisté likvidovali lidi. Jednoduše vás odvolali, sebrali vám souhlas a potrestaný měl jen mlčet. Bezák se přiblížil lidem, mluvil s nimi a stal se synonymem těch, kdo v církvi žijí na okraji. Podle mě mají věřící právo vědět, proč ho odvolali.

Proč?

Každý má svou důstojnost. Právo na informace je běžné i v církvi, ale na Slovensku je zanedbané. Věřící jsou vedeni starým způsobem jako poslušné ovce. Naši lidé ale už nechtějí být pouze pasivní, potřebují vědět, touží mít přehled, chtějí mít svého pastýře na akcích, které organizují. Bezák byl prototypem biskupa, který šel se svými ovečkami tam, kde byly, kam ho pozvaly – nic neodmítl. Byl zkrátka přítelem lidí, zvláště nastupující generace, takže jeho odvolání pokládám za velmi nesprávný a škodlivý krok.

Jak prožíváte přátelství s Bohem?

Ježíš je pro mě nejdůležitější. Založil civilizaci a za to, co jsme z ní udělali, neseme odpovědnost my. Je možné prokvasit svět v duchu lásky, dobroty a sebeobětovaní. Ježíš mi dává sílu. Nežil na výsluní velerady, nýbrž v jednoduchých poměrech obyčejných lidí.

Máte svůj vzor, který byste doporučil lidem?

Do dospělého věku jsem vešel s krásnou ikonou Dona Boska, který před dvěma sty lety zápasil o církev v novém světě. Don Bosco je mi stále příkladem. Nemůžeme ho ovšem konzervovat jen do 19. století, ale máme se ptát, co by asi dělal dnes. Zápasil by za lidi tam, kde jsou.

Z mých trochu starších současníků je mi velkým příkladem Josef Zvěřina, stále nedoceněná osobnost. Vytvořil syntézu křesťanství, v níž sám žil jako kněz ve vězení v drastických podmínkách, jako muž pronásledovaný a ponižovaný. Ale nevzdal se, studoval, debatoval. Měl jsem štěstí sedávat u jeho nohou, protože za komunistů jezdil na Slovensko a pořádal kurzy, kam i mě často zvali. Byl to takový misionář. Člověk se nemá nechat zlomit ani nejdrastičtějšími poměry, v nichž jsme žili, a má mít svou vizi o církvi, která bude svobodná. O církvi, která tu bude pro lidi, pro všechny, kdo mají dobrou vůli a chtějí něco udělat pro to, aby se náš svět stal lepším.


P. ANTON SRHOLEC (86), rodák ze Skalice, je katolický kněz, salesián, bývalý politický vězeň a předseda jejich konfederace. K salesiánům vstoupil už v roce 1946. Protože nesměl studovat teologii ani pracovat s mladými lidmi, rozhodl se v roce 1951 pro exil. Při pokusu o ilegální přechod hranic, který organizoval dnešní kandidát na blahořečení Titus Zeman, byl odsouzen na dvanáct let. Deset z nich si odseděl, především na uranových dolech v Jáchymově. Dalších deset roků se živil jako dělník na stavbách, betonárkách a vysokých pecích. Opakovaně se hlásil do semináře v Bratislavě, ale neuspěl. Až během Pražského jara mohl odjet studovat do Itálie, kde pak byl v roce 1970 papežem vysvěcen na kněze. Po návratu domů mohl působit jen jako kostelník v populárním bratislavském blumentálském kostele. Coby kněz pak sloužil ve farnosti Pernek, kde ho poté, co za ním začaly proudit zástupy věřících, v roce 1975 skupina neznámých útočníků brutálně zbila. Následně byl přeložen do zapadlých farností a po ztrátě státního souhlasu opět pracoval jako dělník.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 27 28. června – 4. července 2016

Velehrad se dva dny v roce změní k nepoznání

Je všední den. Úplně obyčejný parný červnový, jak malovaný. Takhle klidný Velehrad návštěvníci Dnů lidí dobré vůle i poutníci při cyrilometodějské národní pouti neznají.

celý článek


Svěcení přijalo devatenáct kněží

Devatenáct jáhnů přijalo o víkendu z rukou svých biskupů kněžská svěcení. Těchto slavnostních okamžiků i následných primičních mší svatých se po celé ČR účastnily…

celý článek


Otmar Oliva: Zalykám se vděčností

Jeho dílo obdivují poutníci na Svatém Kopečku, na Petrově nebo na Svaté Hoře, zdobí kostely v Mariboru, Košicích či San Miniatu. Nádhera vatikánské kaple Redemptoris…

celý článek


Kdo je čtenář KT?

Zapojte se do čtenářského průzkumu a napište nám, jak můžeme noviny zlepšit.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay