Může to být dobrodružství věrnosti

Vydání: 2004/22 Pouť do Mariazell, 2.9.2004, Autor: Jan Mazanec

S dominikánem Jiřím M. Veselým o tom, jak šel život
Čtenáři tohoto rozhovoru jsou ochuzeni o jeho podstatnou část. O hlasitý a osvobozující smích řeholníka, který jako by už byl jednou nohou v nebi - nemá potřebu nic idealizovat, ničeho se obávat, ale ani na nic nadávat. Není v něm ani stopa zatrpklosti. V hovoru o svém pestrém životě střídá lehkost i zaujetí moravsky bodrého vypravěče, který ve své bezprostřednosti hned přechází k tykání. Leopold Jiří Maria Veselý je jedním z mála řeholníků, kteří se objevují i na stránkách „světských“ časopisů.


Co vás vedlo ke vstupu do řádu?
Na maturitním vysvědčení roku 1930 jsem měl samé jedničky a dvojku z mravů. Měli jsme totiž psát úvahu na téma "Co jsem měl v životě nejraději" a já napsal "Pokud cítím, tak jsem ještě nic neměl opravdu rád - takže úlohu psát nemohu" a podpis. Třídní mi říkal: Leopolde, snad by to šlo nějak spravit. A já: Nešlo, je to tak. Později jsem mu ukázal povolení ke vstupu do řádu – řka, že to je právě to, co budu mít nejraději. Ke vstupu jsem se rozhodl rychle. Jednou v zimě jsem byl na nějakém studentském setkání v Olomouci, a že budu bydlet u dominikánů. Byli jsme si s holkami povyrazit ve městě a přišli ve tři ráno, trochu jsem se styděl a čekal, co bude. Ale vyšel dominikán a povídá: "Pánové, vám musí být zima, pojďte dál, naleju vám čaj." A nesepsul nás! A já jsem se na něj užasle díval a říkal jsem si: Chtěl bych být tak šťastný jak on a mít takové oči. Ale to bych sem musel vstoupit. A vstoupil jsem. Bylo to jako blesk, a zatím jsem nelitoval.

V Olomouci jste se ovšem dlouho nezdržel...
Po třech letech jsem byl určen na studium do Říma, kde jsem dokončil filozofii a teologii, pak jsem učil v Miláně a měl jsem se vrátit domů na doplňková studia pro vysokoškolské vyučování. Ale přišla válka. A v Miláně jsem se setkal s českým vládním vojskem (loutková armáda protektorátu, nasazená původně jako proněmecká v severní Itálii - pozn. red.). Mně ani tak nešlo o odboj, ale o to, že ti chlapci tam byli v hrozném zmatku. Stříleli po nich jak Němci, okupující severní Itálii, tak Spojenci, navíc tam byli ještě roztroušení italští partyzáni.

Jak jste se k vládnímu vojsku dostal?
Úředně jsem byl profesor milánské univerzity, ale od Němců jsem měl povolení s protektorátním autem v uniformě vládního vojska jako feldkurát evidovat naše mrtvé vojáky (Němci v tom chtěli mít pořádek). Na radu rektora jsem nejdřív obvolal faráře, aby v kostelích řekli lidem, ať po Češích nestřílejí. Druhý krok byl: dát našim kontakty na italské partyzány.

Věřili vám Němci?
Já jsem v kněžském oblečení mohl chodit dál než civil, často jsem třeba řekl, že musím jet do nějakého kláštera, a oni tomu věřili. Musel jsem mít troje doklady: italské, německé a anglické. A můj šofér dával pozor, do které kapsy u košile sahám při kontrole. Jednou se zdálo, že už nás voják prokoukl, nechtěl nás pustit, ale podle přízvuku jsem zjistil, že je Rakušák, tak mu říkám, že jsem Čech, a on řekl: „Tak dobře,“ obrátil se a dělal, že nic nevidí. Ale říkal jsem si: Jseš kněz pro lidi, tak tam musíš jít. Naučil jsem se zachovávat klid. Dneska se sám sobě divím, že jsem třeba dělal Němcům skupinové foto.

Nakonec jste ovšem byl obviněn z kolaborace s fašisty...
Oni totiž v severní Itálii byli i kolaborující vládní vojáci, kteří, když bylo jasné, jak válka skončí, se snažili dokázat, že byli proti Němcům. Náhle vyvstaly čerstvé skupiny ilegálních pracovníků, a zřídily si dokonce konzulát. A mě přitom obvinili, že jsem pracoval pro Němce a že mě odboj nechali dělat jakoby schválně. Byl jsem pro ně totiž škůdce, který věděl, co dělali doopravdy. Zavřeli mě do vězení Bosco Chiesa Nuova a měl jsem být oběšený. „Milimetr“ před oběšením přišel Pán Bůh. Jelikož tam nebyl vojenský soud, předali mě slovenskému soudu. Ale objevil se nějaký major z Hané a ptá se toho velitele Slováka: „Jste Slovenský štát, nebo ne?“ A on hned hrdě: „Sme!“ „Tak pak nemáte právo oběsit cizího státního příslušníka!“ „Hm, safra, to nie.“ A tak mě pustili a poslali k soudu do Prahy, kde už byla normální vláda. Ve vlaku ovšem jeden voják zaslechl, jak se domlouvají dva kariéristi, že mě shodí z brennerského mostu, abych nesvědčil v Praze proti nim. Tak tam na ně došli a řekli jim: „Teď poletíte vy.“ A ti dva klekli a prosili, abych je zachránil. Tak jsme dojeli do Prahy všichni. Tam už přišli objektivní svědci a osvobodili mě a krátce nato si mě generál Svoboda vybral jako sekretáře na ministerstvo obrany.

Po válce jste byl převorem v Praze. Bylo vůbec pro vaši dobrodružnou povahu jednoduché se sžít s řádovým životem?
Náš představený, velký psycholog Metoděj Habáň, nás vždycky učil: „Když se tě zeptá představený, musíš říct pravdu, ať je jakákoli.“ Na to jsem si zvykl. Ale v Římě před válkou byl magistr nějaký Francouz, který se mnou měl stálé spory. Já byl zvyklý z Moravy vždycky říct pravdu. Už jsem měl mít slavné sliby a on mě nechtěl připustit, říkal, že moje mentalita je úplně neřeholní, pořád kritizuju atakdále. Dokonce se mluvilo o mém vyloučení z řádu. Už jsem vzdělání věnoval třikrát tři roky, a teď se vrátit domů? Děvče, s kterým jsem si kdysi chtěl něco začít, se vdalo. Co teď? Tak jsem byl u zpovědi u rektora Angelika a řekl jsem mu to. A on říká: „Giorgio, počkej tady.“ Šel hned ke generálovi, který tam zrovna byl, všechno mu vyložil, a druhý den byl ten magistr Francouz zbaven úřadu. To mě ujistilo v tom, že v řádu existuje spravedlnost – a to mně po celý život pomáhalo, abych usiloval o totéž, ale nikdy ne spravedlnost proti někomu, vždy však pro něco.

V roce 1950 jste byl internován v Želivě. Jak tam proběhlo vaše uzdravení, které mnozí označují za zázrak?
K oboustrannému zápalu plic se přidala celková otrava krve. Ukrajinský lékař mě operoval, ale to bylo tak, že nabrousil nůž na kameni, otřel o gatě, nažhavil nad svíčkou a operoval. Mně už bylo všecko jedno, už jsem z okna viděl, jak mi kopají hrob. Doktor se mě zeptal, jestli skutečně věřím v Boha. Když jsem přikývl, řekl: „Vyzpovídej se. Tak za dvě hodiny můžeš být mrtvý.“ Můj provinciální představený Ambrož Svatoš a další se ptali, ke komu se mají modlit. Já jsem řekl: „K dominikánovi Hyacintu Marii Cormiérovi“ - toho jsem totiž roku 1934 v Římě jako student nesl v rakvi a tehdy jsem cítil, jak do mě přes dřevo rakve plyne proud nepopsatelné blaženosti a že mě to proměňuje.

Další dny už byl hnis jen pár centimetrů od srdce, měl jsem halucinace, pak jsem slyšel hlas: „To staré, co bylo doposud, to přestává.“ Pak, nevím kdy, jsem se najednou probral. Někteří strážní se mě báli jako přízraku.

V Želivě bylo neustále něco na hraně. Třeba jednou jsem se kvůli nějaké schůzce musel zahrabat do hromady pilin nebo jednou kolega čistil žárovku a pod ní našel drátek směrem k velitelství, prostě odposlech. Všichni ztuhli, jak nás potrestají, že jsme to objevili. Ale nálezce to u velitele pěkně zahrál. Říká: „Tak jste měl, soudruhu veliteli, pravdu. Ten opat opravdu odposlouchával ty své poddané, tady mám důkaz.“ Velitel nejprve zrudl, ale pak s úsměvem zavolal: „Tak vidíte!“ A pak už to nemohli opravit. A my jsme zároveň věděli, kde to máme přestříhat. Nebo jsem se třeba na Velký pátek ptal jednoho esenbáka, co dělá zítra, že faráři chystají na vzkříšení průvod a že on by tam mohl dělat hasiče. Ten se dožral a na veliteli mi vymohl 14 dní samotky.

Neříkal jste si, že už toho dobrodružství bylo dost, že byste se měl...
...co? Chovat slušně? Chacha. Toho jsem si vědom, ale nedaří se to mi vždycky splnit.

Dobrodružství buď vyhledáváš - pak je to čistě tvá věc: jestli ti to vyjde, nebo ne. Ale když je to dobrodružství ve smyslu, že ho vymýšlí Pán Bůh a jde mu o to, aby viděl, jak se zachovám, pak to může být dobrodružství věrnosti. I to může jít pak na milimetry, do krajnosti.

Co jste cítil, když jste pak v Želivě byl po roce 1989?
Když jsem tam znovu byl, vyskočila mi husí kůže. Řekl jsem si, že jsem opravdu asi musel mít pevné nervy, anebo daleko spíš velkou pomoc Boží. Člověk se diví, jak to šlo vydržet už jen psychicky – třeba když jsem viděl, jak se jeden muž oběsil, nebo jsem přímo viděl, jak šest lidí utlouklo člověka. Velitel mu chtěl dokázat, že věděl o nějakém útěku, a on řekl: „Kdybych to byl věděl, tak jsem utekl s nima.“ A zmlátili ho tak, že dokonce sám velitel pak říkal, že to bylo hovadství. Mám dojem, že komunisté nás týrali v zoufalství nad sebou samými. Jako by nevěděli a sami se chtěli přesvědčit, jestli církev bude moct přijmout utrpení.

Jak jste žil po návratu z vězení?
Kvůli následkům nemoci jsem nemohl do továren, tak jsem šel k našim. Ale přišlo udání, že už jen moje přítomnost dráždí lidi. Farář mi říkal, že má rozkaz se mě to a to ptát. A tak jsme společně psali o mně hlášení. Na Hradišťsku byl strach, tam vládl starý Grebeníček, který vlastnoručně bil lidi. Ten mladý se zatím neprojevil. Alois byl sedlák bez vzdělání a říkával: „Buď budeš komunista, nebo tě zničím.“ Měl udavače a lidé se báli úplných maličkostí. Jeden policajt třeba přejel na červenou vlakový přejezd, uviděl mě a bál se, že jsem Grebeníčkův udavač, tak se zas na červenou vrátil zpět a čekal na zelenou.

Mohl jste se vrátit do kněžské služby?
Ano. Ale pak mi zas volal církevní tajemník: „Prý berete peníze za mše. Mši máte povolenou sloužit, ale bez peněz.“ Tak já mu říkám: „Pane tajemníku, potká mě babička na návsi, abych si vzal peníze za mšu a když jí řeknu: ,Babičko, nemohu, komunisti to zakázali,´ tak ona začne na celou náves křičet: ,Této, svině zatracené, aji toto vám sežrali,´ co mám pak dělat?“ A on rychle začal ukončovat hovor s tím, abych to teda nechal při starém.

Pak zase začali s tím, kdo prý mě živí. Takže sestra si vzala dva turnusy u prasat v JZD, a tudíž mě mohla přihlásit jako „služku v domácnosti“, a bylo to v suchu. Ale pak znovu nastaly výtky, tak mně náš pan farář našel místo na Velehradě, na vykopávkách. A díky tomu jsem se pak roku 1968 přes Milano dostal do Říma, odkud jsme na vykopávky jezdili i do Makedonie a Řecka. Také jsem v Římě usiloval o uznání svého uzdravení jako zázraku, který by přispěl ke svatořečení H. M. Cormiéra.

Jak to dopadlo?
Ten ukrajinský lékař tam přijel svědčit ke komisím. Čekal jsem na chodbě a ozvaly se rány pěstí. Ukrajinec vyběhl a křičel: „Ptají se, jako bych nebyl doktor Karlovy univerzity! A chtějí po mně, donském pravoslavném kozákovi, abych přísahal!? V Římě!? Opíjel jsem se, kradl z bídy, ale nikdy jsem nelhal!“ Pak užil výraz „kreténi“ a oni mu rozuměli, tak celý proces odložili.

Proč jste v Římě nezůstal?
Mohl jsem tam zůstat u sester, ale do olomouckého kláštera mě to táhlo už proto, že tady jsem byl přijat. Přitom tu nechci být nikomu na obtíž. Potřebovat někoho k sobě je trapné, když druzí bratři mají dost své práce. Ale nahoře mě asi někdo hýčká. I když já s tím umíráním taky nespěchám: chci ještě napsat knížku o Želivě a sepsat zážitky z Makedonie kvůli svým pravoslavným přátelům.

Můžete říct, co vás v životě nejvíc obohatilo?
Ta Boží shovívavost k životu. Máš vědomí, že se o tebe někdo stará, a nemusíš propadat zoufalství. Jenom jdeš a i ty věci necháš jít. Podrobnosti mu nesmíš určovat. Já nikdy neplánoval. Připadám si, jako bych všude byl vždycky jen tak na zkoušku. Ale všechno bylo od Pána Boha takové upravené. Kdybych v něj nevěřil, zešílel bych.


Leopold Jiří Maria Veselý OP (* 1908) vstoupil roku 1930 v Olomouci do řádu dominikánů. V letech 1933-36 vystudoval univerzitu Angelicum v Římě. Od roku 1937 se podílel spolu s Metodějem Habáněm na vydávání Filosofické revue. V letech 1938-40 působil jako magistr noviciátu v Olomouci. Roku 1940 odjel dokončit studia na univerzitu do Milána, kde mu byla nabídnuta katedra „slovanské filologie“, z níž časem vznikl „Východní ústav“. V roce 1944 v Itálii po domluvě s československou exilovou vládou sloužil českým vojákům, kteří chtěli bojovat na straně Spojenců. Roku 1945 se jako major západní armády vrátil domů. Roku 1946 byl jmenován převorem pražského kláštera sv. Jiljí. V letech 1950-55 byl internován v Želivě. Po propuštění pracoval na archeologických vykopávkách na Velehradě. Od roku 1968 působil na Angeliku v Římě, přitom spolupracoval na archeologickém výzkumu pod chrámem sv. Petra. V roce 1999 se vrátil do kláštera dominikánů v Olomouci. Je autorem řady většinou odborných publikací (o vládním vojsku, o vztazích mezi západní a východní církví, o cyrilometodějské misi), k nimž připojuje i své vzpomínky. Posledním dílem je „Samotka v Želivě“.

Setkání s papežem Janem Pavlem II. po mši svaté, při které byl blahořečen Hyacint M. Cormier.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay