Může se nám zdát, že andělé mají dovolenou

Vydání: 2004/15 Velikonoce, 3.9.2004, Autor: Antonín Hošťálek

JAN ŠPÁTA O ŘEHOLNICÍCH, VYSOKÝCH HODNOSTÁŘÍCH A KONCI SVĚTA
Jan Špáta, vynikající filmový dokumentarista, režisér a kameraman, autor proslulých snímků Respice finem či Konec světa, pověsil filmařské řemeslo na hřebík už před pár lety. Žije na malé chatě za vesnicí, kde spousta známých umělců vlastní vilu jako hrad. A žije tam sám...


Čím se zabýváte, když už netočíte? Necítíte, že odchod z profese byl předčasný? Nemáte chuť se vrátit?
Když se člověk rozhoduje, že pověsí řemeslo na hřebík, tak by měl vědět, že to musí udělat vždy s předstihem. V té chvíli, kdy práci opouští, by měl být tedy ještě schopen ji plnohodnotně vykonávat. Proto se může lidem zdát, že je to předčasné a že je to škoda. Myslím si, že je to jedna z možných mezních alternativ ukončení kariéry. Druhá by byla, že bych s kamerou chodil, až bych upadl a víc už nevstal. Pokud se ale mluvívá o umění odejít, tak je to právě v tom odhadu, kdy, o kolik dřív a proč. V mém odchodu se jistě zrcadlí i pojem konečnosti života, o kterém jsem celý život přemýšlel i točil filmy. Chuť se vrátit je pro mě totožná s chutí být opět mladý a plný síly. A jelikož jsem realista, tak si takové chutě nechávám zajít, a přemýšlím spíš o tom, co mě čeká.

Co vás čeká?
Když to dobře dopadne, tak stáří. Aby člověk mohl tuto jistě nelehkou část života prožít, musí se jí nejdřív dožít. Když mi to bude dopřáno, bude mým úkolem naplňovat ji pokud možno moudrým a pozitivním programem. Úkol tedy nad jiné těžký.

V čem je jeho největší tíha?
Když jsem zanechal tak atraktivního povolání, bude samota důchodu v kontrastu s ním těžká. Člověk bude daleko víc sám se sebou, musí se pokusit se mít rád takového, jaký vskutku je. Neduhy, které chodívají většinou ve stáří, se neodbytně budou hlásit o svá práva a nebude "drogy" zajímavé práce, která by pomohla na ně zapomenout.

Bude to mít ale i svá světla?
Zatímco stíny dostaneme zadarmo, okamžiky radosti si většinou budeme muset zasloužit. Proto je důležité brát takový odchod ne jako konec něčeho krásného, ale jako začátek něčeho dosud nepoznaného. A to nové může být zajímavé, dobrodružné, romantické, a hlavně jiné a objevné, protože rozdílné od toho milovaného povolání, které nám často dávalo klapky na oči i uši. V něm jsme se často točili v kruhu a nevěděli třeba, že jsou čtyři roční období, co se odehrává v přírodě či jak žijí a myslí lidé jiných povolání.

Promiňte, že vás neustále tlačím jedním směrem, ale musím se zeptat ještě jednou: opravdu nemáte - aspoň občas - chuť reflektovat ty proměny dnešní doby? Nemáte pocit, že právě tohle téma byste měl ještě natočit, protože jiný ho nezvedne nebo jej není práv jako vy?
Tato doba je jako jiná doba. Staří odcházejí, mladí přicházejí. Každý jsme nahraditelný a postradatelný. Přes velmi rozšířenou nespokojenost s dobou si naopak myslím, že je sice neklidná a nepřehledná, ale nikdy se civilizovaný člověk v celé své historii neměl tak dobře, jako se má teď. Myslím nejen ekonomicky, ale i co se týče míry jistot, že nám doba dostatku ve svobodné zemi vydrží delší čas. I duševní a duchovní potřeby je možné sytit beze strachu z pronásledování. Prostě doba není tak špatná, že by museli vyjet blaničtí rytíři, a já jsem připraven, když vyjedou, vzít zase kameru do ruky.

Mám pocit, že žijete v samotě. V čem nacházíte radost?
Ano, žiju na venkově sám. Samota ovšem není jen zlá, může mít také své kouzlo. Zlá je osamocenost či opuštěnost, a to mně zatím nehrozí. Pobyt a práce v přírodě, všeobecná činorodost a samozřejmě komunikace s lidmi, které i díky internetu mám dostatek, působí terapeuticky. Důležité je také naučit se žít a komunikovat sám se sebou. Pokud chodí myšlenky, nikdy není zle. Nedávno jsem si napsal: "Myšlenky jsou statkem pro výměnu hodnot s partnerem. Jsou ale i partnerem a přítelem samy o sobě, pro překlenutí času osamění."

Jsou lidé, kteří si samotu spojují se smutkem a steskem. Jako na všechno, i na samotu si musíte zvyknout, a pak se objeví i její pozitivní stránky. Domnívám se ostatně, že poměr jasů a stínů, tedy smutků a radostí, je člověku dán už geneticky. Pokud nejste zrovna v koncentráku, tak si podle své letory najdete všude důvody k radování i smutnění.

Nevidíte teď člověka trochu jinak, když už pro vás není objektem tvorby?
Možná jsem jiný já, protože už nepátrám tolik po lidech vhodných k natáčení. Jinak ale současný člověk se mi jeví stejný, jako býval před dávnými časy. Žije v jiných kulisách, jinak se vyjadřuje, ale poměr jeho tendování k dobru či ke zlu se nemění. Zásluhou médií vidíme zřetelněji jeho činy, které dělá ve spolupráci s ďáblem, a tak se nám může zdát, že andělé mají dovolenou. Jsem ale přesvědčen, že tomu tak není, všemohoucnost přírody nebo Boha se postará o to, aby dobrý člověk ještě žil. V tom je konečně jádro mé víry: že natruc podmínkám se budou znovu a znovu rodit děti, které budou přitahovány duchovními alternativami života, budou prahnout po vzdělání, pomáhat bližním a vytvoří v dobrém smyslu novou elitu národa.

Před lety jste v jednom rozhovoru říkal, že člověka berete jako nejvyšší produkt přírody. Jaké má takový člověk určení a nejvyšší cíl?
Když už nedobrovolně přišel na svět, tak by se měl naučit brát život jako dar a dělat něco, co by ostatním život ulehčilo. Nebo rozjasnilo. A to nejenom kvůli svým bližním, ale i "sobecky" kvůli sobě. Není větší zdroj radosti než v jejím dělání těm ostatním. No a aby takovým mohl být, tak by měl používat svého unikátního mozku k rozhodování, co je z hlediska vyššího principu mravního správné, nebo špatné - prostě dělat korekce dráhy svého letu, jak rád říkávám. Pak by se mu mohlo dařit moudře naplňovat krátký čas, který je nám tady dán.

Ve svých dokumentech jste oslavil ženu. Odkryl jste její vnitřní krásu. A oslavil jste i řeholnice, ukázal jste jejich těžkou práci...
Řeholnice byly pro mě živoucím důkazem toho, že dělání a obětování se pro druhé je i mohutným zdrojem vlastní radosti. Nikde jsem nezažil projevy takové čisté radostnosti jako u nich. Také jsem si znovu uvědomil, jak velkou terapeutickou moc má neustálá činorodost od slunka do slunka.

Jak jste se s nimi seznámil?
Někdy v sedmdesátých letech jsem poznal sestru Jaroslavu a natočil o ní film. Pracovala v domově důchodců v Kroměříži a chtěla ulehčit svým svěřencům čekání na smrt tím, že s nimi hrála divadlo. Byla to nesmírně vzdělaná, zbožná, radostná žena, se smyslem pro humor. Za komunistů dělala ve světských nemocnicích instrumentářku na chirurgii - věděla o životě všechno. Po dvaceti letech mně napsala, že je už jako penzistka v Bílé Vodě. Tak jsem tam jel, a vznikl film Konec světa, v němž je ona výraznou postavou.

Lákalo vás někdy natočit dokument o někom z vysokého katolického kléru?
Nelákalo. Důvod je prostý. Jsem typ člověka, který se cítil víc doma v podzámčí než v hradních komnatách. Mezi prostými lidmi jsem býval svobodnější, snáze jsem se ztotožňoval s jejich problémy a rozuměl jim. A také mi bez problému věnovali čas, kterého se těm nahoře nikdy nedostávalo.

Jak se díváte na východní náboženství?
Východní náboženství je dnes zajímavé především pro spoustu mladých lidí. Myslím si, že až se úplně zbaví nánosu módnosti a přitažlivosti, přirozeně rozšíří nabídku na "trhu víry", mohu- li to tak nazvat. Mohla by tak přispět svým dílem ke vzájemné toleranci všech věřících.

Říkáváte o sobě, že jste nevěřící. Můžete svou nevěřícnost blíže objasnit?
Jako nevěřící jsem vlastně taky věřící. Všechny nás věřící spojuje skutečnost, že nevíme, nemůžeme prokázat, a proto věříme. Nábožensky věřící věří, že existuje Bůh, Alláh, Buddha či "něco", očistec, neposkvrněné početí, karma, zázraky, a hlavně nějaká forma posmrtného života. Já věřím, že tomu tak není a že až dožiju svůj život, bude definitivní konec. Zajímavé je, že ta moje víra-nevíra mě v životě motivovala k vyznávání podobných hodnot, jaké vyznávají církevně zakotvení křesťané - v podstatě žít podle Desatera. Když jsem někde promítal své filmy, chodili za mnou diváci a ptali se, jestli jsem věřící katolík, a když jsem odpověděl, že ne, tak byli asi zklamáni

Kdosi kdesi také řekl, že velebíte utrpení. To mohl pravit ale spíš ateista, protože křesťan rozumí vašim filmům jinak. Spíš by řekl, že ukazují, jaký veliký smysl má křížová cesta...
Velebil jsem utrpení v tom beethovenovském "utrpení k radosti". Bez ochoty probolet se těžko vznikne velké umělecké dílo, ba cokoli kvalitního. Nějaké trápení, těla či duše, mi připadá jako základní předpoklad osobnostního zrání člověka. Mnoho mladých lidí, kteří mají od rodičů o vše postaráno, je, podle mého soudu, ve vývoji opožděno. "Miluješ-li své děti, dopřej jim trochu zimy a hladu," říká indické přísloví. Takovým smutným potvrzením pozitivního účinku utrpení pro mě bylo, když jsem natáčel s postiženými lidmi. Při prvním filmovém setkání s mladými vozíčkáři jsem si říkal, jak je možné, že tyto těžké úrazy se stávají takovým zralým, přemýšlivým a kvalitním lidem.Blahobyt jistě všelijaká trápení oddaluje. Na druhé straně zůstávají mnohá trápení, která přinášejí třeba choroby či láska, a ty se o vývoj našich dětí ke kvalitě - byť opožděný - postarají.

Takže souhlasíte, nebo nesouhlasíte s tím výkladem o křížové cestě?
Jestliže je smyslem života jeho smysluplné prožití, pak křížovou cestu chápu jako uvědomělé a statečné přijímání tíhy života, která je příležitostí k jeho zkvalitňování. Jestliže jste to myslel takhle, pak souhlasím.


Jan Špáta (* 1932 v Náchodě) je režisérem, scenáristou, kameramanem, tvůrcem dokumentárních filmů. V roce 1957 absolvoval studium na katedře kamery na FAMU v Praze. Od roku 1964 se datuje jeho samostatná režijní tvorba. Natočil na sto filmů, poslední před dvěma lety. Jmenoval se Láska, kterou opouštím a byl to současně první film, který natočil o sobě samém.

"Samota není zlá, zlá je jen opuštěnost či osamocenost," říká Jan Špáta

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay