Vydání: 2008/44 Dušičky, 29.10.2008, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Jednou z nejvýznamnějších postav sudetoněmeckého katolicismu byl bezpochyby katolický kněz Fritz Sladek, známý pod řádovým jménem Paulus, od jehož narození uplynulo letos sto let. Prožil dlouhý a bohatý život, v němž zanechaly stopy osudové zlomy a dramatické peripetie, jimiž v minulém století procházely nejen české země, nýbrž i celá střední Evropa. Paulus Sladek odvážně vstupoval do víru dění a nebál se měnit tradiční pohledy. A to nejen jako kněz, ale i jako rádce a dobrodinec svých vyhnaných krajanů v jejich nelehkém údělu nebo jako organizátor a inspirátor Ackermann-Gemeinde, jehož hlas vyzýval k smíření v časech, kdy Evropu dělila železná opona.

Víra jako osobní prožitek
Paulus Sladek se narodil v lednu 1908 v učitelské rodině nedaleko Lovosic. Směřování jeho životní dráhy podstatně ovlivnilo setkání s mládežnickým spolkem Staffelstein během studií na českolipském gymnáziu. Tato katolická organizace vznikla v létě 1920 v Bohosudově a záhy se stala důležitým sdružením věřících studentů. Spolek pořádal pravidelná setkání, společná letní prázdninová putování a stanové tábory v českých zemích i jinde v Evropě. Stal se prostředím, kde mladí lidé ve společenství svých vrstevníků zakoušeli setkání s Bohem, které proměňovalo jejich prožívání víry. Paulus Sladek po letech přiblížil atmosféru těchto setkání takto: „(...) v přijímání eucharistie uprostřed společenství, při volně formulované večerní modlitbě ve skupině mladých (...) se křesťanská víra stávala pro mládež osobním prožitkem.“ Výsledkem bylo vnímání církve ne jako nějaké neosobní instituce, ale jako živého společenství věřících, které prohlubovalo jejich vztah ke Kristu. Na severu Čech se centrem aktivit Staffelsteinu stal zámek Svojkov v romantickém podhůří Lužických hor, který patřil hraběcímu rodu Kinských (dnes zámek již neexistuje, za komunistické éry vyhořel).
Tam se pořádaly různé přednášky a debaty k spirituálním tématům a aktuálnímu společenskému dění. Okolní příroda skýtala také možnost sportovního vyžití. Nedaleko Svojkova stálo mariánské poutní místo Modlivý důl a s ním příležitost k duchovnímu ztišení a meditaci. Různorodost aktivit odrážela program spolku, snahu o harmonický vývoj osobnosti mladého člověka po fyzické, duševní i duchovní stránce. Častým účastníkem zde byl i Paulus Sladek. Zkušenost vnitřní opravdovosti duchovního života přispěla také k jeho rozhodnutí vstoupit do řehole svatého Augustina. Spolu s ním objevily duchovní povolání i desítky dalších členů Staffelsteinu. Není náhodou, že důležitým místem setkávání německých katolických intelektuálů se pak stal augustiniánský klášter u svatého Tomáše na Malé Straně, kde právě Sladek působil. Jeho duchovní cesta ukazuje, jak se mezi německými katolíky prolínaly obnovné tendence vycházející z řádového života s obdobnými snahami mládežnických akademických spolků.

Nový typ duchovního
Příznivci Staffelsteinu byli vesměs konvertité z liberálně orientovaných rodin. Nemínili omezovat náboženský život jen na formální návštěvy bohoslužeb či na pouhé udržování tradičních forem víry, ale soustředili se na prohlubování křesťanské spirituality. Na rozdíl od většiny tehdejších českých spolků bylo mezi sudetoněmeckými katolíky patrné soustředění nikoli na pouhý katolický folklor, nýbrž na intenzivní duchovní formaci. Zkušenost s tímto prostředím utvářela i nový osobnostní typ kněze, který se svým duchovním zápalem stával pro okolí charismatickým vzorem. Také Paulus Sladek takovým vzorem jistě byl. Kolem těchto duchovních se soustředila řada ochotných a schopných spolupracovníků, většinou z řad vysokoškoláků. Paulus Sladek též pedagogicky působil na teologické fakultě, kde vyučoval dogmatickou teologii. Na toto místo ho doporučil jeho předchůdce, významný německý teolog Michael Schmaus, který přešel z pražské fakulty do Münsteru.
Po zkušenosti hospodářské krize, která postihla zvláště české pohraničí a jeho obyvatele uvrhla do značné hmotné nouze, se Sladek začal intenzivně zabývat i sociálními problémy. Byl přesvědčen, že je nelze řešit pouhými zásahy ze strany státu a dalších institucí, ale především osobní nezištnou angažovaností každého křesťana ve prospěch bližního.
Paulus Sladek prosazoval i novinky bohoslužebného řádu, včetně zavádění národního jazyka do liturgie a aktivnějšího zapojení laiků. Názory mnoha mladých německých kněží se však vymykaly tehdejším tradičním představám, což vedlo k neshodám s představiteli církevní hierarchie. Například v závěru roku 1937 chtěl Sladek pro německé vysokoškoláky v kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu sloužit mši „čelem k lidu“ a dostal se kvůli tomu do sporu i s pražským arcibiskupem Karlem Kašparem.

Pokoušení nacionalismu
Paulus Sladek se dostával také do řady dalších sporů, neboť zpochybňoval význam politického katolicismu a roli tradičních spolků. Kritická vyjádření na jejich adresu byla reakcí na tehdejší silnou angažovanost kněží, kteří bývali často široce zapojeni do politického a spolkového života. Podle Sladka je tato činnost často pohlcovala natolik, že neměli většinou ani čas na pořádnou pastoraci. Sladek se obával, že církev tím zanedbává své evangelizační působení a omezuje se jen na tradiční věřící, přestože je povolána k tomu, aby oslovovala všechny obyvatele.
Nekonformní přístup k duchovním otázkám byl mezi německými katolickými akademiky provázen důrazem na reflexi národních idejí. Inspirace přicházela především z Německa a Rakouska. Kontakty s tamními teology vedly k získávání nových zkušeností v oblasti náboženského života, ale i k prohlubování pocitu sounáležitosti s německým jazykovým prostředím. Dalším problémem byla spolupráce katolických akademických spolků s nacionálně orientovanými organizacemi, odůvodněná potřebou vytvářet mosty mezi různými názorovými směry. Směřování k nacionalismu ovlivnila i frustrace z nedostatečně řešených národnostních problémů v ČSR. Důležitým zlomem se stal především rok 1933. Po nástupu Hitlera k moci se u nás ustavilo Henleinovo hnutí, které bylo zprvu vnímáno nikoli jako organizace politická, nýbrž jako nástroj národní obnovy, který později umožní i duchovní obrození. Zastánci pronikání národních idejí do křesťanského prostředí, včetně Sladka, byli přesvědčeni, že symbióza obou myšlenkových světů napomůže sjednocení Němců v Československu i k prohloubení náboženského života. Posilování sounáležitosti katolických kruhů s národními uskupeními však skrývalo nemalá rizika. Ta souvisela s vyhrocováním národnostních vztahů a česko-německou konfrontací i v náboženské rovině (konflikty vzplály v polovině třicátých let například v bohosloveckých seminářích a řeholních komunitách) a sílícím nacistickým vlivem v Henleinově Sudetoněmecké straně.
Sladek však ostře kritizoval nacistickou ideologii a vyzýval k věrnosti Kristu a učení církve. Podobně smýšlela většina německých katolíků, přestože existovala řada těch, kteří vítali obsazení pohraničí po Mnichovské dohodě. Ti však z počátečního nadšení rychle vystřízlivěli, když v Sudetech začaly proticírkevní represe. Nacisté, stejně jako později komunisté, si byli vědomi, že podstatná část zápasu o získání vlivu na veřejnost bude zápasem o mládež. Paulus Sladek se s obtížemi snažil navzdory stupňujícímu nacistickému tlaku zachovat alespoň omezené možnosti studia na pražské teologické fakultě. Kvůli neustálým šikanám ze strany gestapa se ale raději přihlásil k sanitní službě v německé armádě, kde se také dočkal konce války.

Působení po válce
Záhy po „odsunu“ se Sladek v Mnichově setkal se svým přítelem Hansem Schützem, předválečným funkcionářem odborového hnutí a německé křesťansko-sociální strany. Schütz býval horlivým zastáncem česko-německé politické spolupráce v letech první republiky. Společně v lednu 1946 založili sdružení Ackermann Gemeinde (AG), první vysídleneckou organizaci sudetských Němců v Německu (spojenecké orgány bezprostředně po válce jejich politická nebo spolková sdružení nepovolovaly). Do roku 1980 byl jejím duchovním rádcem. Při jejím budování se obklopil lidmi převážně z okruhu Staffelsteinu, kteří byli duchovně i intelektuálně formovanou elitou a výrazně se angažovali také v církevním a veřejném životě v rámci tehdejšího západního Německa. Vzhledem k Sladkovým meziválečným zkušenostem byla práci s mládeží věnována velká pozornost, což dokazuje široká aktivita organizace AG Junge Aktion i v současné době. Sladek se od počátku snažil do svých aktivit promítnout křesťanskou reflexi vyhnání a s tím spojené otázky utváření nové sudetoněmecké identity. Věnoval se i své řeholní rodině a dlouho působil jako převor augustiniánského kláštera ve Zwieslu, kde v listopadu 2002 ve svých čtyřiadevadesáti letech zemřel (po listopadu 1989 ještě jednou navštívil Prahu a v červnu 1990 po mnoha desetiletích znovu kázal u svatého Tomáše). Značné úsilí věnoval česko-německému smíření. Ve svém vystoupení v srpnu 1955 v bavorském příhraničním městečku Haidmühle prohlásil mimo jiné, že i Němci nesou díl viny za svůj poválečný osud. Ze sudetských Němců byl prvním, kdo nabídl české straně ruku k dialogu, a prolomil tak bariéry nenávisti. Tím však výrazně předběhl dobu, o čemž svědčil fakt, že se stal terčem kritiky nejen z řad nacionálních skupin, ale i z části vlastního tábora. Navzdory tomu se dál věnoval reflexi česko-německého vztahu především v rámci aktivit Ackermann-Gemeinde. Její představitelé se podíleli na budování kontaktů s českým exilem i disentem a pořádali debaty o problémech česko-německého soužití (například v rámci Opus Bonum), kde se otevřeně diskutovalo i o těch nejkontroverznějších tématech.
I přes časový odstup jsou postoje a činy P. Sladka stále inspirující výzvou. Obrodné hnutí sudetoněmeckých katolíků, mezi jehož významné iniciátory patřil, přispělo k posílení zdravého přístupu k osobní zbožnosti i k atraktivnějšímu obrazu církve ve společnosti, aniž by se zpronevěřilo náročnosti křesťanství. Životní kroky tohoto kněze symbolizují úsilí o porozumění a smíření mezi oběma národy.