Vydání: 2006/36 Poslušnost vůči církevním autoritám, 4.9.2006, Autor: Prokop Siostrzonek

„Naše mládež miluje přepych, je špatně vychovaná, vysmívá se představeným a vůbec si neváží starých lidí. Děti jsou hotoví tyrani. Nepovstanou, když do místnosti vejde starší člověk. Odmlouvají rodičům. Řečeno jednoduše: jsou velmi špatní...“ Tato slova jsem nevyslechl na zakončení školního roku v břevnovské základní škole, ale převzal jsem je od římského Senecy. Pronesl je v roce 50.

„Ztratil jsem všechny naděje, pokud jde o budoucnost naší země, až dnešní mládež převezme do svých rukou otěže řízení. Je to mládež neukázněná, drzá a nesnesitelná.“ Ani toto není povzdech starších dam na lavičce jednoho pražského parku. V roce 720 př. Kr. tato slova napsal řecký básník Hesiodos. A nebudu vás napínat. Věty: „Náš svět je v kritickém stavu. Děti neposlouchají rodiče, neučí se, nemají snahu po vzdělání. Konec světa není příliš daleko,“ také nejsou současné, ale zaznamenal je egyptský kněz 2000 let př. Kr. Možná máme při pozorování dnešní situace s poslušností k různým stupňům autorit podobné pocity. Ale neubráním se dojmu (sám jako představený v církvi, který očekává poslušnost ze strany podřízených), že pod pojmem poslušnost si mnohdy představujeme bezvýhradné přijetí vlastního názoru. Slovo autorita pochází z latinského „augere“ – to znamená množit. Můžeme dodat: množit dobro druhého. Ten, vůči němuž projevujeme svou autoritu, má naším působením dojít k plnosti všeho, co je pro život nezbytné. Autorita tedy nespočívá v tom – jak se mnozí mylně domnívají - žádat po druhém, aby se mi podrobil, ale spočívá ve vedení toho druhého, aby spěl ke stále většímu dobru. Z toho důvodu můžeme rozlišovat autoritu pravou a falešnou. Ta falešná druhého zotročuje, protože myslí na vlastní právo, nedává příležitost k osobnímu rozvoji, nepomáhá druhému k opravdovému dobru.

STOJÍ NA MÍSTĚ BOŽÍM
Náš odpor k autoritě má dvojí autentický důvod: odmítáme autoritu uzurpátorů a nechceme se podrobit napodobenině autority. Správná autorita je autorita služby. Nositel úřadu by si měl být vždy vědom, že autorita mu byla svěřena jako úkol, který musí vést k zodpovědnosti za jeho naplnění. Autorita přerůstá jejího nositele, a to platí ve všech demokratických společnostech, i v církvi. Sám to znám nejlépe z Řehole Benediktovy: opata ostatní neposlouchají proto, že je to skvělý člověk anebo naopak člověk, který vzbuzuje respekt, ale proto, že stojí ve společenství mnichů na místě Ježíšově. A Ježíše poslouchám proto, že ho poslal nebeský Otec. A tak ten pozemský otec – abbas, opat – stojí na místě Božím. V něm naslouchám Bohu.
Největšími nepřáteli autority nejsou - jak by se na první pohled zdálo - samozvaní diktátoři, ale velmi často sami nositelé autority v demokratickém systému, v církvi či rodině, kteří nerespektují tento základní princip svěřenosti autority a necítí zodpovědnost ve službě těm, k nimž jsou posláni. Morální nároky na nositele autority jsou legitimní. Mnohdy si neuvědomujeme, že kvalita a také úroveň služby příslušné autority v jakémkoliv společenství se zákonitě odvíjí od morální úrovně těch, kterým byla autorita svěřena. V okamžiku, kdy si z úřadu svěřené autority její nositel vytváří dobré bydlo a místo toho, aby sloužil, si nechává posluhovat, stává se hrobařem autority a otevírá cestu k nástupu diktátorů. Zkrátka místo množení dobra u svěřených duší, dobro zakopává!

---

Pavlíčku, zlatíčko moje...
Následující životní příběh snad názorně dokumentuje, jak může autorita v rodině zklamat při poznávání pravého dobra těch, kteří jsou nám svěřeni: Před 17 roky: „Pavlíčku, zlatíčko moje, ještě jednou hamy hamy a banánek je v bříšku. Slupečky klidně hoď pod lavičku, v travičce nebudou vidět.“ Před 14 roky: „Pavlíčku, kdyby si od tebe chtěl nějaký cizí fracek půjčit kyblíček, nedávej mu ho, ne a ne – třeba se rozkřič, písek kolem sebe rozházej, toho uličníka třeba i přetáhni...“
Před 12 roky: „Já vím, paní učitelko, že Pavlíček je velmi živé dítě, ale je to k naší radosti! Zdánlivé vyrušování je jen projevem jeho osobnosti, nese tak těžce nekvalitní výchovu. A vy jako promovaná pedagožka přece nemůžete omezovat a ubíjet jeho osobnost! A že uhodil Olinku do břicha? Jsou to přece děti!“
Před 5 roky: „Pane učiteli, kategoricky si zakazuji, abyste napadal mimoškolní výchovu mého syna. Jistě není nadaný na matematiku a jiné podobné hlouposti, ale výborně hraje hokej a košíkovou! A ta jeho týdenní absence ve škole? Měl před zkouškami takovou trému, že plně chápeme, proč raději chodil po ulici, než aby seděl ve škole.“
Před 2 roky: „Mistře, my nemůžeme za to, že Pavlíka do jiného učebního oboru nevzali. Nemůžeme za to, že jeho ročník byl přeplněn, a tak se nedostal na gymnázium. Čí je to vina, ten ať nese odpovědnost. Vy to s ním musíte vydržet, vždyť on není zas tak zlý.“
Před rokem: „Já vím, Pavlíčku, že ta Dáša je všelijaká... A že je v jiném stavu? Kdo ví s kým! Já ti potvrdím, že v ony dny, které udává, ses z domova ani nehnul. Ať ta její máma za mnou přijde, já jí vysvětlím, koho a jak vychovala!“ Dnes: „Slavný soude, jako matka citlivého srdce jsem překvapena a rozbolestněna nejvíce. Nedovedu si představit, že by můj syn Pavel mohl na někoho surově a násilně sáhnout ve snaze odcizit a přisvojit si jeho majetek. Vždyť stále měl, nač si vzpomněl. Naše výchova mu skýtala všechny předpoklady, aby vyrostl ve slušného člověka. Prostě to nechápu, nerozumím tomu!“