Musil: Orient nám může nahradit kolonie

Vydání: 2008/23 Osobnost kněze a šejka Aloise Musila, 3.6.2008, Autor: Aleš Palán

S arabistou Rudolfem Veselým hovoříme o Orientu v dobách Musilových i dnešních.

Alois Musil po sobě zanechal obrovské množství práce. Jak to vůbec stíhal?

Musil byl velmi svérázná, až asketická osoba. Byl nesmírně náročný k sobě i ke svému okolí. Prý snad nikdy nebyl v divadle, ani na žádné jiné zábavě, nepil pochopitelně žádné alkoholické nápoje. Jako kněz byl Musil v Praze zpočátku ubytován ve Strahovském klášteře. Dnem i nocí tam s ním pracovala sekretářka, které on diktoval. Musil znal jen práci a když byl unavený, lehl si a spal. Když se probudil, pracovalo se dál. Prý ani nerozlišoval mezi dnem a nocí.
Dnes je zvykem, že si profesor vychovává svého nástupce – sleduje ho od studenta přes doktoranda, asistenta až k docentuře. Dnes minimálně dva docenti musí být na oboru jen proto, aby mohl být jejich obor akreditován. V Musilových dobách to neplatilo, nebylo zvykem vychovávat novou vědeckou generaci. I Musil byl univerzitním profesorem a měl přednášet. Na jeho první přednášku v novém školním roce přišlo mnoho lidí – Orient byla exotika a Musil byl známý odborník. On ale jen napsal na tabuli arabskou abecedu se všemi jejími formami a na další hodinu přinesl nějaký text, že ho bude se studenty číst. Pochopitelně v arabštině. „Neumíte? Tak běžte domů!“ Tím skončila nejen druhá přednáška, ale i celý semestr. Musil tak ze sebe tuhle povinnost, kterou pokládal jen za ztrátu času, setřepal.

Byl sám takovým vědeckým solitérem?
Před druhou světovou válkou bylo běžné, že profesoři své nástupce neměli: Rypa na perštině, Růžička na arabštině, Lexa na egyptologii, Hrozný na klínopise… všichni byli „sami“. Nástupce by možná chápali jako konkurenta. Tak ani Musil neměl zájem na nějakých žácích – on potřeboval jen pracovat.

Zasloužil se o vznik čs. vědeckého pracoviště, které se Orientu věnovalo.
Musil byl člověk velice praktický. Poznal Orient zblízka a viděl, jak se tam chovají Angličané a Francouzi. Sám měl do jisté míry reprezentovat rakousko-uherské, tedy habsburské zájmy, ale to se mu plně nedařilo. Po skončení první světové války chtěl využít uvolněného prostoru po Rakušanech k tomu, aby tam ekonomicky vnikli Češi. Orient mohl československé republice podle Musila nahradit kolonie. Říkal: „Nemusíme toto území okupovat, ale můžeme tam mít svoje lidi.“
Musil usiloval o vytvoření odborného orientálního ústavu především jako kulturně-sociálního předpolí pro ekonomický průnik do Orientu. V nové republice vznikly dva vědecké ústavy – Slovanský a Orientální. Do čela Orientálního ústavu se ale postavili akademici, Bedřich Hrozný se stal jeho ředitelem, zatímco Musil o ústav, který se stal výhradně vědeckým pracovištěm, ztratil zájem.

Je zvláštní, že si takový praktický duch jako Musil našel tolik času, aby se věnoval psaní knih pro mládež.
To bylo něco jiného. Jsou to přitom hezké a čtivé věci, které vždy nějak souvisí s předmětem jeho vědeckého zájmu.
Ve své době byl u nás Musil dokonce jedním z nejoblíbenějších autorů pro mladé. I já jeho knihy rád četl a dostal se skrze ně ke svému oboru. Byl v tom kus romantiky i účelovosti. Už jako kluk jsem měl velkou sbírku brouků – sbírali jsme je spolu s tatínkem a mým kamarádem Zdeňkem Müllerem, pozdějším politikem Mlynářem. Už od dětství jsem byl členem entomologické společnosti, jsem tedy dlouholetý organizovaný broučkař. Brzy po válce se vrátil do Prahy z Palestiny jakýsi zdravotní rada, entomolog, který s sebou přivezl zajímavý hmyzí materiál. Měl jsem možnost jeho krásné brouky preparovat. Současně jsem četl také Musilovy cestopisy pro mládež a měl jsem před očima, jak krásní brouci jsou tam u Jordánu, za Mrtvým mořem. A v tom přišel do naší školy oběžník, že Orientální ústav zahajuje nový ročník výuky jazyků, mezi nimi také arabštiny. To pro mne byla jasná příležitost. Chtěl jsem se arabsky naučit proto, abych mohl jet do Palestiny a domluvit se s beduíny, aby mi nebránili ve sbírání brouků, jak se to stávalo onomu panu radovi. Tak se Alois Musil přece jen zasloužil o to, že si ze mě nevědomky vychoval svého následníka.

Co z Musilovy práce stále čeká na vědecké zpracování?
Je například zdokumentováno, že v Americe publikoval překlady přibližně 500 písní a básní sebraných z ústního podání kmene Ruála. Jsou to písně z přelomu 19. a 20. století, po kterých dnes není ani památka. Kromě Musila tehdy nikdo nic takového nezaznamenával. Jeho texty se dosud nenašly. Jejich objevení, zpracování a vydání by byl významný příspěvek pro studium jazyka, etnografie a poetiky. Musilovi se dnes věnuje několik lidí: kolegové dávají dohromady jeho archiv, digitalizuje se…
Na Filozofické fakultě Západočeské univerzity je doktorandka, která sleduje současný stav archeologických lokalit, které Musil zaznamenal, určil jejich polohu a popsal. Na některých těchto místech později archeologové pracovali, některá byla poškozena, některá zřejmě také zanikla.

Neznámější je Qusajr Amra.
Traduje se, že jde o zámeček, přitom to byly především parní lázně, součást chalífova tábořiště, které se prostíralo v jejich okolí. Tak jako my dnes jezdíme do chaty, oni jezdili tábořit do stepi jako beduíni. Bydlelo se ve stanech, ale parní lázně musely být kamenné. O Amře do Musilova příchodu věděli jen beduíni. Ten největší objev na něj čekal ale uvnitř: na stěnách byly nástěnné malby se zobrazením lidských postav! Když o tom Musil přednášel vídeňským arabistům, zprvu mu nevěřili: „To bude podvod, vždyť islám zakazuje zobrazování.“ Když později mohl své nálezy doložit fotografiemi, stalo se to velkou senzací, kterou se Musil proslavil.
Tehdejší orientalisté do Orientu jezdili jen velmi vzácně. Byli to akademičtí badatelé, zabývali se jazykem klasické arabštiny, klasickou literaturou, islámem, Koránem. Poznávat život na místě příliš chuti neměli. Mohlo to být spojeno s nesnázemi a riziky; do Orientu jezdili z Evropy především vojáci a nikoli učenci.

I v praktickém terénním vědeckém bádání byl tedy Musil jedním z prvních.
Nejdříve se dostal do Bejrútu na jezuitskou kolej a odtud do Palestiny. Uměl arabsky, seznámil s místními učenci a s jejich pomocí se dostal k beduínům. Zprvu se chtěl hlavně na vlastní oči podívat, kde žili kočovní Izraelité a jak žili první křesťané.

Nacházíte v Musilových pracích nějaký ekumenický rys?
Musil uznával všechna náboženství, věděl, že Bůh, Gott nebo Alláh jsou pojmenování jednoho a toho samého. Vždyť i Mohamed prohlašoval svou víru za abrahamské náboženství. Když muslimové hovoří o Ježíšovi, vždy přidávají dovětek „mír s ním“. Pokládají ho za velkého proroka, byť popírají jeho božský původ. I v Musilových knihách pro mládež jsou časté rozhovory o náboženství v tomto duchu.

Málokterý křesťan přál v té době pravdu i jinověrcům...
Katolická hierarchie považovala někdy Musila za tajného muslima. Nevěřili, že není „infikovaný“. Musil ovšem nemohl být muslimem. Ještě krátce před svou smrtí sloužil mši svatou. Jeho svědomí – ať křesťanské nebo teoreticky muslimské – by mu nedovolilo před Bohem nic předstírat. Musil byl a zemřel jako katolický kněz.

Musil se věnoval celé řadě oborů. Ve kterém byl nejúspěšnější a nejprogresivnější?
V geografii. Mnohé oblasti zmapoval vůbec poprvé. Jeho kartografické práce jsou dodnes respektovány.

Je jeho jméno ve vědeckém světě stále živé?
Zdá se, že ožívá. V posledních letech se o něm v zahraničí píše stále víc. Je to možná způsobené tím, že o něj mají zájem Saúdi, a také tím, že publikoval i v Americe, kde ho berou tak trochu jako svého.

Musilova osobnost dnes může být ideálním prototypem komunikace napříč kulturami.
Pod vlivem Ameriky jsou v posledních letech i obyčejní Arabové pokládáni za teroristy. Za socialismu naši lidé v arabských zemích působili, nyní jsme ty oblasti úplně vyklidili. A turisté? Ti jezdí do destinací, ve kterých nepoznáte, jestli jste v Maroku nebo v jižní Francii. Je to uzavřený svět, Potěmkinovy vesnice.
Musil byl v docela jiné situaci, on ty země a jejich obyvatele skutečně znal. Je potřeba umět se v Orientě chovat – nějaké bezděčné gesto si zde mohou vykládat i jako urážku. Je třeba krajně nezdvořilé ptát se: „Jak se daří vaší paní?“ Tato naše zdvořilost je muslimem, chránícím nedotknutelnost svého soukromí, jehož je manželka základem, vnímána jako hrubá impertinence.

Jste katolík. Roky jste žil v arabských zemích. Co to znamenalo pro vaši víru?
Znamenalo to její prohloubení. V Egyptě jsem jednou něco kupoval na tržišti a dal se do řeči se dvěma muži. Jeden z nich se mě zeptal, jestli znám muslimské vyznání víry. „Samozřejmě: Není božstva kromě Boha.“ – „A dál? Dál to neznáš?“ – „Znám, ale neřeknu.“ Muži se divili, prý je to jenom pár slov, ať to řeknu, i když jsem křesťan. „Tak pro vás je vyznání víry jenom pár slov?“ dal jsem jim trochu lekci. Jak jsem později zjistil, byli to mužové ze Saúdské Arábie. Jako katolík věřím tomu, že není boha, kromě Boha. Říci ale „Mohamed je posel Boží“ jako součást svého vyznání víry nemohu.



Rudolf Veselý (nar. 1931) vystudoval arabistiku a persianistiku. Čtyři roky pobýval v Egyptě, dva roky v Libyi, byl na několikaměsíčním studijním pobytu v Iráku. V letech 1992–2000 byl ředitelem Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK, nyní je profesorem arabistiky a dějin a kultury islámských zemí na FF UK. Prof., PhDr., CSc., autor řady odborných studií a článků.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay