Můj cíl je rozeznít Notre–Dame

Vydání: 2016/40 Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka, 27.9.2016, Autor: Kateřina Koubová

Jeden z nejlepších světových varhaníků OLIVIER LATRY sedá už 31 let za varhany v pařížském kostele Matky Boží. O tom, jak k němu katedrála promlouvá, hovořil s KT cestou do Olomouce na svůj koncert.


„Varhaník může povznést i pokazit slavnost. Je to pokus o to ponořit se dovnitř, rozpustit se v liturgii,“ říká varhaník od Notre-Dame. Snímek archiv Oliviera Latryho

Jak se v posledních měsících, kdy Francie prožila teroristické útoky, změnila atmosféra v Paříži?

Je poznat, že do Paříže jezdí méně turistů. Lidé chodí méně do kin nebo restaurací a také na nedělních mších v Notre-Dame jich ubylo.

Francouzští kněží však v médiích popisovali, že třeba na svátek Nanebevzetí Panny Marie v půlce srpna přišlo letos do kostelů až dvakrát víc lidí než vloni.

Ano, ale obecně je to neodhadnutelné, jsou tu velké výkyvy. Zatímco v Notre-Dame bylo v létě méně lidí, naopak 11. září byla katedrála zaplněnější než během prázdnin.

Ještě v červnu, když jsem se v Paříži účastnila mše se svěcením nových kněží, se většina bohoslužby odehrávala venku před katedrálou – čtení, velká plátna, reproduktory. Až prostrace byly uvnitř. Jak je to s kontrolami při vstupu?

Už delší dobu vás nepustí do katedrály bez nahlédnutí do tašky, a když jsme počátkem září slavili dvě biskupská svěcení, otevřel se jen jeden vstup, který byl samozřejmě také kontrolován.

Promítá se tato atmosféra nějak do vašeho hraní? Jsou vaše improvizace třeba zádumčivější?

Vůbec ne. Přece na to nebudeme myslet dnem i nocí.

Jste varhaníkem v Notre-Dame už od roku 1985 a zažil jste tam dva kardinály – Lustigera a Vingt-Troise. Jaký měli či mají vliv na vaši práci?

Mnohem více ji ovlivňují kněží než biskupové, i když ti slouží bohoslužby každý týden, ale k mé práci mají jen drobné orientační poznámky. Je pravda, že kardinál Lustiger byl náročnější. Věděl přesně, co chce, a nebylo možné o tom debatovat. Měl své nároky hlavně na sbor, který je přímo u oltáře, ale ohledně velkých varhan věděl, že jde o improvizaci. Mimořádně ji vnímal a velmi často si z ní vzal nápad, který zakomponoval do vstupní řeči při zahájení mše.

Vaši improvizaci si tedy promítl do své řeči?

Ano.

Zkuste to nějak přiblížit.

S ním se to dělo neustále. Například po renovaci varhan v roce 1992 jsem zahájil koncert skladbou „Zjevení církve věčné“ od Oliviera Messiaena a zakončil jsem jeho skladbou „Bůh mezi námi“. Bylo těsně před Vánocemi. Po koncertě mě kardinál vyhledal – ne proto, aby mi poblahopřál (směje se), ale aby mi poděkoval za výběr díla. Byl to vzájemný soulad. Stávalo se mi, že v jeho kázání (tehdy nechtěl, aby se po kázání hrálo, nyní je to jinak) jsem našel myšlenky k improvizaci pro další pasáže. Jenže někdy se zaměřil na něco úplně jiného! A tak jsem musel improvizaci změnit.

Například?

Dejme tomu, že v kázání mluvil o radosti, a já už jsem si začal chystat improvizaci na radost. Jenže přímluvy pak zakončil připomínkou zabitých řeholníků v Alžírsku. V tu chvíli mi bylo jasné, že se musím ubírat jiným směrem.

Jak velké je hudební těleso Notre-Dame?

Katedrála má dvoje varhany. U velkých se střídáme tři a u chórových jsou další dva varhaníci. Ti hrají každý den – při večerních nešporách a mších. Velké varhany hrají jen o víkendu na šesti mších. Pak je tu velký pěvecký sbor, který musí zajistit doprovod všech bohoslužeb.

Vybral jste si Notre-Dame z nějakého konkrétního důvodu?

Spíše jsem byl vybrán, když jsem se ucházel o místo na seznamu varhaníků pařížské diecéze. Zavolali mě na konkurz přímo pro Notre-Dame.

Jak k vám promlouvá slavná minulost katedrály?

Ani ne tak minulost, jako budova sama. Žiji s ní v duchovním společenství. Takové místo na vás nemůže nepůsobit. Svým způsobem vás chytne a podmaní si vás i samotné varhany.

Uvědomujete si nějaké historické momenty více? Královské korunovace či revoluce?

Je pravda, že některé momenty se vynoří. Při svátku Nanebevzetí Panny Marie si vždy vzpomenu na to, že tam král Ludvík XIII. zasvětil Francii Panně Marii (v roce 1638, na poděkování za jednotu Francie, ale i za potomka po dvacetiletém bezdětném manželství – pozn. red.). A to může být poznat na mé hudbě. Nejsilnější vztah mám se sborem, který inspiruje mé improvizace stylem i atmosférou, podobně jako kněz. Prožíváme skutečné společenství. Když mám zahrát hudební kulisu ke chvíli tiché meditace, může se stát, že v návaznosti na kněze se nebudu zdráhat improvizovat i pět minut na nějaké velmi moderní dílo. Kněží to cítí podobně. Každou neděli se vídáme a o tom všem se bavíme.

Mám slabost pro francouzské litanie. Jsou jako výtah, který táhne vzhůru...

To je přesně ono. Litanie uchvátí vždy a z kůru je to ještě mimořádnější zážitek. Lid zpívá k varhanám zády, ale zvuk se nese, až mám skutečně pocit, že katedrála odpovídá. A to je vlastně i mým cílem – rozeznít celou katedrálu.

Jak vnímáte roli varhaníka během liturgie obecně?

Doprovází modlitby. Varhaník může povznést i pokazit slavnost. Je to pokus o to ponořit se dovnitř, rozpustit se v liturgii. Zkrátka jsme tu, abychom sloužili.

Jak jste vy sám došel k víře?

Víte, se mnou to jde pořád z kopce a do kopce. Ale moje žena je hluboce věřící a vrací mě do správného směru. Jinak jsem samozřejmě z tradičně věřící katolické rodiny.

Vaše improvizace se českému uchu mohou jevit jako velká moderna. Co říkají vaši farníci? Jsou otevřeni novinkám?

Můžeme si dělat, co chceme. Ostatně zhruba třicet let jsme měli kolegu Jean-Pierra Leguaye, avantgardního skladatele a improvizátora. Myslím, že je dobře, když je Notre-Dame v hudbě otevřená, ostatně je tomu tak už od 13. století. Škola Notre-Dame byla vždy místem, kde se mohlo jít kupředu v objevování hudby a nových dimenzí. Snad v tom stále pokračujeme. Jako důkaz může posloužit, že za těch třicet let, co tam působím, jsme vytvořili mnohé mše, oratorium, litanie... Před třemi lety, když jsme slavili 850 let katedrály, vzniklo dvanáct nových děl. Nepřestáváme. Je tu skladatel, který stvořil dílo k výročí katedrály psané pro mě. Jen tak, protože chtěl.

Hudebně je tedy Notre-Dame něco jako hudební škola?

Může být, v každém případě naznačuje určitý směr a tendenci, ale nejen to. Například nový kněz, který byl uveden nyní v září, drží na tridentský ritus. Tím se to doplňuje. Jsme rádi, že můžeme obsáhnout rozdílné vize hudby v kostele na jednom místě. Je to fantastické.

Má hudba, zejména ta varhanní, dostatečný prostor v současné liturgii?

Záleží na tom kde. V Notre-Dame jistě. Katedrála si je vědoma důležitosti hudby a dělá pro to vše, dává prostředky na všech úrovních – finanční i časové. Během mše máme čas se vyjádřit, naslouchá se nám. Často se stává, že rektor nebo kněz sboru poděkuje. Vtipkujeme, že v katedrále mohou působit jen kněží, kteří mají rádi hudbu. Ale není to tak všude – jsou místa, kde se nic neděje, kde je to katastrofální.

Co považujete při interpretačním nebo improvizačním výkonu za nejdůležitější? Je to technická jistota, stylovost, promyšlenost výstavby díla, či vyvážená kombinace všeho?

Samozřejmě to vše. Dnes se mluví o interpretaci, o původní interpretaci apod. U starého nástroje je to důležité. Neméně důležité je ale také přenést dílo na nástroj, který máme. Interpretace je spojením mezi interpretem, nástrojem a dílem. A pokud nemáme nástroj, který měl skladatel, musíme hudbu promyslet jinak.

Co má varhaník dělat pro to, aby splňoval nároky na koncertního virtuosa, improvizátora a citlivého a vnímavého varhaníka doprovázejícího liturgii?

Každý pěstuje aktivity podle toho, k čemu tíhne. Co se mě týče, je pravda, že jeden druh mých aktivit vyživuje ty další. Být varhaníkem v Notre-Dame mi někdy pomáhá při koncertech, je pak jasné, že se v nich vynoří duchovní aspekt. A naopak. Příprava a práce na koncerty mi umožňuje udržet si úroveň i v katedrále. Důležité je rovněž vyučování: je podstatné vést dialog se studenty, který vyživuje interpretaci děl. Je to uzavřený kruh.

Máte oblíbeného skladatele?

Ne. Jsou to ti, které právě hraji.

A stran národnosti spíše francouzské?

Ne, hraji i Liszta, Mendelssohna... Často se po mě žádá francouzská hudba, jednoduše proto, že jsem Francouz, ale jsem vděčný i za jiné návrhy.

Hrál jste nějakého českého skladatele?

Jen málo, ale ano – Dvořáka, Janáčka (Glagolskou mši), Petra Ebena. V hudbě je toho tolik, že se nemůžu soustředit jen na jeden repertoár. Moc rád mám díla ze 17. a z konce 16. století, kdy ještě hudba byla evropská a nedělila se na národní, na hudbu francouzskou či německou.

Co zapříčinilo podle vás to rozdělení?

Myslím – ale je to jen moje interpretace –, že to pramení z reformace a protireformace, z rozdělení na církev katolickou a protestantskou. Do té doby byl repertoár gregoriánský. Když přišel Luther s chorály a nápěvy, které může zpívat lid, přešlo se do prostoru, který se předtím v kostele tolik nerozvíjel. Jednohlasá melodie se zrodila v katolických zemích, opírala se o gregoriánské zpěvy, zato polyfonie se rozvinula v zemích protestantských.

Setkal jste se v České republice s nějakým nástrojem, který byste považoval za kvalitní i v evropském či světovém měřítku?

Zdá se mi, že je tu ještě hodně práce. Varhany nepřitahují takovou pozornost jako pražské paláce, které jsou nyní zrekonstruované a řadí město mezi nejkrásnější na světě.

Ve Francii je už dávno církev oddělena od státu. Jak se v praxi financují opravy nebo stavba varhan?

To je velmi komplikované. Církev nemá prostředky na stavbu varhan, proto je vždy nutná pomoc zvenčí. Kvůli zmíněnému rozdělení stát nemůže církve dotovat, ale může subvencovat kulturu. Jinak řečeno: když kostel hodlá postavit varhany k doprovázení mší svatých, starosta či kraj na to nepřidají ani euro. Ale nabídne-li kromě toho kulturní program, pak ano, pak lze nějakou podporu získat.

Teď je mi jasné, jak je možné, že v Paříži je tolik koncertů v kostelích zdarma.

Ano, možná i proto. Je to případ od případu, protože opravy katedrál platí stát z poloviny, což není případ běžného kostela, kde z veřejných peněz lze získat 20 procent, ale taky vůbec nic. Přesto máme ve Francii v tuto chvíli asi třicítku katedrálních varhan, které jsou němé, ve špatném stavu. Varhany, které se rekonstruovaly v posledních letech, byly takřka vždy dotovány ze soukromých prostředků.


Olivier Latry (* 1962, Boulogne-sur--Mer) je titulárním varhaníkem pařížské katedrály Notre-Dame, kam si ho vybrali mezi hlavní varhaníky už v jeho 23 letech (v roce 1985). Je považován za světovou špičku zejména v improvizaci. Do historie vstupuje ta z loňské mše za oběti atentátů z 13. listopadu, kdy během obětování improvizoval na téma francouzské hymny (lze najít na youtube). Do České republiky zavítal v půli září, aby vystoupil na Mezinárodním varhanním festivalu v Olomouci v kostele sv. Mořice. Přijel i s manželkou po koncertování ve Švýcarsku a minulý týden ho čekalo nahrávání. Ačkoliv procestuje 300 dní v roce, vedle toho také vyučuje.

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay