Vydání: 2007/32 Nevidomí a jejich svět, 6.8.2007

Příloha: Perspektivy

Když nový administrátor naší farnosti zjistil, že mám teologické vzdělání, vyzval mne, abych před tváří Boží uvážil, jak bych mohl být farnímu společenství prospěšný. (Potěšilo mě to, předchozí duchovní správce o nic takového neměl zájem.) Prázdninového všedního dne jsem mu chtěl po ranní mši sdělit svůj návrh; čekal jsem na něj před kostelem, všechny babičky už odešly, kněz však stále nevycházel. Uběhlo deset minut, patnáct. Začal jsem být v duchu ironický – čte si v sakristii noviny, nebo tam snad usnul? Potichu jsem se vrátil do kostela a spatřil kněze, jak klečí před svatostánkem ponořen do hluboké modlitby. Projela mnou vlna zahanbení i radosti. Základem kněžství je přece stálý, živý a důvěrný kontakt s trojjediným Bohem.
Po nějaké době jsem našeho kněze potkal na ulici. „Tak už jdete z práce?“ otázal se. „Ano, a kam máte namířeno vy?“ – „Jdu za paní P., jistě ji z kostela znáte, je teď nemocná, tak ji jdu navštívit.“ Opět se mi srdce usmálo – nad poznatkem, že pan farář není celé dny zalezlý na faře, že neváhá rozjet se za Kristem v podobě nemocné staré paní (Mt 25,36).
Postupem času zapadaly další kamínky do „mozaiky“ a já jsem už pokládal za docela samozřejmé, že před prvním svatým přijímáním mohu pozorovat našeho kněze v rozzářené interakci s houfem prvokomunikantů, že na pouti mužů v hornatém terénu zřetelně předříkává růženec, přestože mně se už krátí dech, že když přijde na návštěvu k mému příteli-vozíčkáři, zajímá se o problematiku tělesně postižených apod.
Náš pater se věnoval také ekumeně, rekonstrukci fary v jedné ze svěřených farností, projektu nového komunitního centra... Pastorační prioritou však bylo „pomáhání lidem do nebe“, všem bez rozdílu, v duchu Pavlova výroku – pro všechny jsem se stal vším (1 Kor 9,22).
Z Písma svatého víme, že je mnoho rozmanitých darů, ale pouze jeden Duch (1 Kor 12,4), z praxe pak, že slabší homiletik může být obětavým a užitečným zpovědníkem třeba v nějakém zařízení pro seniory, výtečný biblista nemusí mít salesiánský vztah k mládeži atd. Za zvláštní dar, dnes obzvláště žádoucí (především ve městech) a zdá se, že ne zcela doceňovaný, lze jistě považovat i výše popsanou univerzalitu, poctivé, ryzí kněžství pavlovského typu.
Kněz, o němž píši, byl nedávno z naší farnosti po osmi letech přeložen. Neměl z toho radost, ale přijal tuto skutečnost poslušně a s důvěrou v Boží vedení. Jeho jméno ani místo působení není důležité, nejde o žádného jubilanta či muže, který by se dojímal veřejným uznáním. Je to takový věrný sluha Boží z přesvědčení. Jistě má i své chyby, ale já o nich vlastně nevím, neboť nemám žádnou potřebu po nich pátrat. Nechť je tedy tento text v prvé řadě poděkováním všem těm „bezejmenným“ kněžským pracantům.
O ledačems jsme si v posledních letech zvykli slýchávat i říkat, že je v ohrožení, krizi či „alespoň“ na křižovatce. Zajisté to platí i o kněžské službě. Pokud ovšem v našich diecézích budou přítomni duchovní mužného věku, nepodléhající iluzím, ale vykazující ty správné vlastnosti a schopnosti, je zde myslím důvod k určitému optimismu.
Petr Střešňák