Vydání: 2006/28 Život církve v zemi papeže, 11.7.2006, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Pocházíte z Moravského Slovácka. Kde konkrétně jste vyrůstal?
Žili jsme na statku v Boršově u Kyjova. Můj otec byl dobrý hospodář. Do obecné školy jsem chodil v Boršově a potom do kyjovské měšťanky. Chtěl jsem do lesnické školy, jenže přijel strýc z Bohuslavic, který měl u nás slovo, a ten řekl, že musím zůstat doma na hospodářství. Tak jsem si nakonec udělal dvouletou hospodářskou školu a začal hospodařit. Obdělávali jsme šestnáct hektarů, z toho něco patřilo příbuzným. Měli jsme kobyly a hříbata, krávy a prasata, někdy jich i s těmi malými bylo šedesát.

Jak se vám na statku dařilo?
Dobře. Prodávalo se hovězí maso i obilí. Pšenice za 180 korun, zatímco hnojivo se nakupovalo za 40 korun, takže to bylo výhodné. Prodávali jsme na trhu a později do družstva, mléko do mlékárny. Sousedům, kteří chodili do hutí, jsme obdělávali pole a oni k nám chodili vypomáhat. Za války jsme jim pak dávali obilí. Třeba jsme prodali koně za dvanáct tisíc, to už musel být nějaký kůň, dojednalo se to a chlapi si plácli. To platilo, žádní právníci a sepisování smluv nebylo potřeba.

U vás se nejspíš pracovalo od rána do večera...
Když bylo hodně práce, tak jsme vstávali o třetí ráno. Krmení, dojení, pak na pole nebo na sena, aby se to stihlo ještě za chládku... Byla to těžká práce, ale byli jsme spokojení. V zimě, aby se koně protáhli, jsme jezdili do lesa. Vozily se klády nebo se lámal na potoku led a vozil se do hospod.

Jak vás rodiče vychovávali?
Muselo se poslouchat a pracovat. Když jsem se vrátil ze školy, měl jsem připraveno, co mám udělat. Třeba nachystat sečku. Už jako žák jsem chodil do kyjovské sokolovny. Nesměl jsem pít víno a do našeho sklepa jsem dlouho nemohl ani vkročit. Otec ale také nepil, třebaže měl vinařskou školu v Bzenci. Víno pěstoval pro kamarády.

Zapojil jste se za války nějak do odboje?
Ano. Pomáhal jsem při shazování zbraní v rámci odbojové skupiny Carbon. Jednou v noci jsme čekali na smluveném místě a najednou letělo letadlo. Už jsem chtěl rozestavit světla, ale někdo mě chytil za rameno: „To je Germán!“ Tak jsme čekali dál. Byl tam kopec hnoje a o něj jsme se ohřívali. Po půlnoci letělo další letadlo, tentokrát to byl správný anglický hukot. Utíkal jsem položit světla a on jak letěl, blikl, otočil se, vyletěl nad Kyjov a teď nám to sesypal. Kontejnery byly plné zbraní, a tudíž strašně těžké. Dostal jsem kufřík s vysílačkou, patrony a bubínkový revolver, nacpal vše do kapes a musel jsem to odnést do bezpečí. Na jedné mezi jsem upadl, patrony se vysypaly, ale vysílačce se nic nestalo. Zakopal jsem vše ve vinohradě. Druhý den jsme s otcem vše naložili na vůz s hnojem a jeli to schovat do lesa. Strýc mezitím hlídal. Zanedlouho tam ale šel na zajíce nějaký Němec, stál nad mezí, kde byly skryty padáky, a strýc si prý pro sebe povídal: „Uděláš ještě dva kroky a budu tě muset zastřelit.“ Němec se najednou otočil a šel jinam.

Skončila válka a lidé byli plni velkých nadějí...
Ano. Spoléhal jsem na to, že bude lépe. Za války otec říkal, když nám lidé nezaplatili: „Nic jim nepočítej, stejně ty prachy nebudou mít žádnou cenu, jenom když zůstaneme naživu.“ Myslel jsem, že si lidé budou pamatovat, jakou cenu má lidský život. Sedlačili jsme zase dobře. Jenže u nás komunisté založili družstvo a měli málo polí. Otec do družstva nechtěl. Oni k nám chodili a stále dokola mleli, že se budeme mít lépe.

Po únoru 1948 jste se prý pokusil uprchnout na Západ?
Měl jsem kamarády letce v Českých Budějovicích. Vše bylo předem domluveno na určitou hodinu. Jenže jeden spoj jsme cestou zmeškali, a tak jsme museli hodinu čekat na další - byl se mnou i můj bratranec. Přijeli jsme tam a ptáme se na naše kamarády. Poslali nás na letiště. Tam se nás vyptávali, co chceme, a najednou zvoní telefon, že uletělo letadlo s několika letci. To už mi bylo jasné, že je zle. Začaly výslechy. Tvrdili jsme, že jsme přijeli navštívit kamarády z rodné vsi. Nakonec nám nic nedokázali a druhý den nás pustili. Od té doby mi estébáci nedávali pokoj.

Jak se to projevovalo?
Třeba jednou nás všechny předvolali a přemlouvali nás, ať vstoupíme do družstva. Jenom matka zůstala doma. Mezitím k nám ale vtrhli estébáci z Kyjova, jedni zabavili matku a druzí namontovali odposlech. Matka nám po návratu povídá: „Něco tady bouchali a vyptávali se.“ Našel jsem ve zdi dráty i mikrofon. Vadilo jim, že jsem byl v odboji organizovaném ze Západu a že nechci do družstva. Zase - jako za nacistů - začaly zničující dodávky. Ty se nám dařilo s vypětím všech sil plnit, ale přišla další rána. Komunisté řadu mladých hospodářů poslali do výroby nebo někam na práci, aby ti staří, co zůstali doma, nemohli dodávky splnit. Z úřadu práce jsem dostal příkaz dojíždět jako pomocný zedník do Hodonína. Vstával jsem za tmy, ale odpoledne, když jsem se vrátil ze šichty, jsem dělal s koňmi na svém.

Co vám StB nakonec „přišila“?
Jednou večer v lednu 1952 k nám strýc přivedl Štefana Gavendu, který uprchl s pěti dalšími z Leopoldova, kam se dostal za převádění lidí přes hranice. Už jako děti jsme se poznali u mého strýce v Bohuslavicích. Původně mu hrozil trest smrti, ale díky své tetě dostal od Zápotockého milost. Z Leopoldova utekl právě ke strýci do Bohuslavic, a ten ho hned přivedl k nám. Se sestrou jsme mu pomohli. Zůstal den a noc, pak zase zmizel. Podařilo se mu znovu se dostat na Západ, ale Američané mu už moc nevěřili. On to prý těžce nesl, a aby je přesvědčil o pravdivosti své verze útěku, nabídl, že se znovu vrátí do republiky a převede další uprchlíky. Jenže tady ho chytli. V říjnu 1952 v noci najednou bouchání, vtrhli do baráku, rabovali, zatkli sestru Marii a odtáhli ji do Uherského Hradiště. Zapírala dlouho. Za dva měsíce Marii tak domlátili, že ji museli odvést do nemocnice. Po osmnácti měsících surové vazby byla odsouzena na osmnáct let.

A vás tedy zatkli kdy?
Příští rok v červnu. Skončil jsem na samotce v Hradišti.
Hradišťská StB byla kvůli soudruhu Grebeníčkovi pověstná svojí brutalitou... Měl jsem zavázané oči a tak mě vyslýchali. Stále jsem zapíral. Jenomže v noci mě čapli a ukázali mi okénkem Gavendu v pruhovaných šatech. Tak mi bylo jasné, že je vše prozrazeno - zanedlouho ho popravili. V Hradišti jsem byl rok. Poznal jsem, co je hlad. Často mě v noci budili, abych jim řekl, kde je ukrytá vysílačka a zbraně z toho válečného shozu. Věděl jsem, kde jsou, ale nic jsem neprozradil. Měly být určeny na povstání proti komunistům.

Ke kolika letům vás odsoudili?
Hrozili mi trestem smrti, nakonec jsem dostal „jen“ pětadvacet let. Odseděl jsem si jedenáct. Také otec byl zatčen, ačkoli o Gavendovi vůbec nevěděl. Odsoudili ho na patnáct let. Nemocná matka zůstala na všechno sama a půlku hospodářství zabral stát. V té době chodil po dědině místní komunista a se škodolibou radostí oznamoval: „Cichři sú už v kleci. Starý tam umře a mladí sa vrátijú, až budú staří...“

Co se s vámi dělo po rozsudku?
Hned mě lifrovali na Jáchymov, tábor Rovnost, kde se třídila ruda. Tam jsem pracoval asi dva týdny a onemocněl jsem. Ležel jsem na marodce se zápalem plic. Pak mě šoupli kopat do šachty. A zase jsem onemocněl. Vážil jsem třiapadesát kilo, kost a kůže, úplně zesláblý. Zmátožil jsem se, dělal u důlních vláčků a nabíjel baterie. Jeden čas tam se mnou dělal hokejista Stanislav Konopásek. Brblal, že zdržuju, protože jsem se vždy díval do šachet na žebříky. Jednou jsem vylezl na žebřík a uviděl tam dva plynem otrávené chlapy. Rychle jsem zavolal Konopáska, abychom je snesli. Kopali rudu a odstřelovali, šli tam ale moc brzo a zůstali omámení. Naložili jsme je na vozík, rychle do výtahu a poslali je na ošetřovnu. Když jsem vyfáral, hned jsme se šel ptát, jak to s nimi dopadlo. Kdyby je přivezli o deset minut později, už by to nepřežili.

Věděli, že jste je zachránil?
Po propuštění jsem je hledal v Praze, ale nenašel. Jinak jsem se s tím nikdy nechlubil. Byla to přece moje povinnost.

A jak to bylo tehdy s vaším útěkem?
Utíkalo nás víc. Na baráku jsme si vše promysleli. Ráno jsme šli normálně na šichtu. Byla ještě tma. V jednom okamžiku jsme naskočili na vojenskou vétřiesku, kde byla za kabinou falešná stěna, a tam jsme se namačkali. Ujeli jsme pár kilometrů. Zrovna ten den však z tábora utekli i jiní, byl vyhlášen poplach a nás vybrala kontrola v lese. Rok jsem strávil „za odměnu“ ve vězení v Ostrově nad Ohří. Tam nebylo ani světlo. Naučil jsem se morseovku a přes zeď jsme si se spoluvězni posílali zprávy. Když mě vyslýchali, ptali se, proč jsem utíkal. Odpovídal jsem: „Co bych tady prosím vás dělal pětadvacet let?“

Kdy vás propustili?
To bylo 13. dubna 1964. Zrovna jsem dělal bedýnky na ovoce. Přišel bachař a povídá: „Cichra, pojďte se mnou.“ Říkám: „Ještě to ale dodělám.“ A on kroutí hlavou: „Vy nespěcháte domů?“ Nevěřil jsem mu - už jednou mi oznámili propuštění, dali šaty, peníze na cestu domů, a najednou si to rozmysleli a nikam! Ten den mě ale zavedli do šatny, kde to páchlo naftalínem, musel jsem cosi podepsat a vyšel směr nádraží. Večer, když jsem dorazil k nám do Boršova, zaťukal jsem na okno. U sestry byly zrovna na návštěvě kamarádky. To víte, bylo vítání... Po hlase mě také po letech poznala má kobylka. Kůň si pamatuje.

Našel jste po propuštění z vězení nějakou práci?
Dělal jsem v dílnách JZD zámečnickou práci. Měl jsem však i vinohrad. Tam jsem si postavil chatku a to byla moje útěcha. Také jsem se oženil. V roce 1968 jsme se - já ani moje sestra - rehabilitace nedočkali.

Tedy až po roce 1989, ale to už vám bylo sedmdesát let...
Vrátili nám pole, ale stroje byly pryč, ukradené, za to žádná náhrada nebyla. Dnes mám ještě jednoho koně - Jiskru. Chtěl jsem si koupit traktor, ale roky začaly přibývat a sil ubývá.

Když se dnes ohlédnete zpět, jak se díváte na svůj život?
Znovu bych každému pomohl. Byl jsem tak vychovaný. Za války to bylo potřeba. A za komunistů? Kdyby otec vstoupil do družstva, měli bychom od soudruhů třeba pokoj, ale ne klidné svědomí. Vím, že jsem nic zlého v životě neudělal. Prožil jsem různé situace, kdy mi šlo i o život. Třeba v dolech jsem vezl ještě s jedním spoluvězněm vozíky. On jel kousek přede mnou a najednou nastal zával, který ho zasypal, a já se o pár milimetrů zachránil. To přece nebyla náhoda...