Mezi ostatními auty zastavuje renault zlínské poznávací značky. Vystupují z něj dva muži. Na první pohled stejní jako všichni ostatní. Ovšem v rukou nesou malé dečky. Umístí je na kus travnaté plochy při parkovišti. Vidím, jak se soustředí, spínají a rozepínají ruce, klaní se, natočeni jedním směrem. To jsou muslimové, udiveně říkám. Naposledy jsem viděla modlící se muslimy v Betlémě. Tady jsme kousek od Prahy, navíc na místě, kde bychom sotva čekali modlící se lidi. Jsem jak u vytržení a sleduji ten výjev, zatímco všude se hemží kolemjdoucí i auta. Naprosto se nenechají rušit a já z jejich gest cítím opravdovost. A zda tuší, jakým směrem je Mekka, honí se mi hlavou. Ale to tu teď není podstatné. Muži se několik minut soustředí na modlitbu, pak nasednou do svého auta a pokračují v jízdě.

A já přemýšlím, kolikrát my bychom se dokázali takto soustředěně modlit, aniž bychom si připadali minimálně sledováni zvědavým okolím? I večer mám stále tento výjev před očima. Inspiroval mě k větší opravdovosti při modlitbě.