Močůvka se zázračnou vodou

Vydání: 2004/42 Polští kněží u nás, 28.10.2004, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Kdysi zázračná studánka, ze které bral vodu poustevník z nedalekého kostela Božího Těla, dnes zabetonovaná plocha, z níž vyčuhuje špinavá hadice o průměru 20 centimetrů, pomocí níž místní zemědělské družstvo čerpá vodu pro prasečák. Kdysi krásná kaplička v polích, kam vedly příležitostné poutě, dnes ruina, do které prší, zčásti rozebraná na stavební materiál. Kdysi obrázek mariánské zbožnosti jihozápadní Moravy, dnes „památník“ bolševického hospodaření v pohraničním pásmu.

Přitom právě s touto kapličkou Panny Marie vyhráli slavoničtí ministranti celomoravskou soutěž o zmapování zapomenuté sakrální stavby ve svém okolí. Mladí měli zprvu vyhlédnutou jinou kapličku: dokonce k ní na kolech dojeli a kromě jiného zjistili, že se ní váže zajímavá pověst: v zimě šel kolem ní farář zaopatřovat a cestou zpět u kapličky zmrzl. Pak ale mladí zjistili, že vyhlédnutá kaplička leží na území jiné diecéze, a „lézt druhým do zelí“ nechtěli.

Otrávit prasata
Nakonec se tedy shodli na bývalé mariánské kapličce za městem. Jeden z nich, Ondra Havlík, přinesl starou knížku o Slavonicích, děti se poptaly na vzpomínky doma, vzaly foťák a vyrazily na místo. Kapli nafotily, zaznamenaly, co mohly - dopis napsal Štěpán Trčka z 5. B, protože má hezký rukopis - a vše odeslaly na arcibiskupství. Že by mohli vyhrát, vůbec neočekávaly. Navíc zapomněly přiložit mapu místa a dopis odeslaly v poslední den platnosti soutěže.

„Děda s babičkou sem ještě chodili,“ řekne hrdě jeden z ministrantů a přeskočí louži, kde se močůvka a voda ze studánky mísí asi tak v poměru půl na půl. „Tou vodou si chodili lidi vymývat oči,“ připomene pastorační asistent Jan Vraspír. „Kdyby to udělal někdo dneska, asi by oslepl,“ dodá hořce. Ve vodě plavou odpadky, kolem bují kopřivy, zdi objektu pukají. Úklid tohoto místa by neznamenal víkendovou brigádu skupinky mladých farníků, ale práci specializované firmy s odpovídající technikou.

O kapličku se soustavně pečovalo ještě za války. Dokonce i za bolševika se našel jeden místní nadšenec, který se o ni staral - to ale jen do té doby, než ho sousedé udali, že tam něco „šudlá“ proto, aby otrávil prasata. Kaple Panny Marie kilometr za příhraničními Slavonicemi sice nestála za ostnatým drátem střežícím rakouské hranice, ale čas, nenechavé ruce a socialistické zemědělství se na ní podepsaly natolik, že neznalý pocestný by tuto stavbičku za kapli už ani nepokládal. „Pojďte se podívat, je tam obrázek,“ láká příchozí dovnitř malá Katka Vykypělová. Zašlá freska na opadávajícím stropě sotva dává vytušit siluetu nějaké postavy.

Když kameny svítí
Nedaleký unikátní kostel Božího Těla (oltář uprostřed chrámu, ojedinělé dělení vnitřního prostoru) je přece jen v trochu lepším stavu. Ministranti o něm zprvu uvažovali také jako o možném objektu zmapování, ale pak si po slovech Honzy Vraspíra uvědomili, že „zapomenuté místo by mohlo vypadat ještě trochu zapomenutěji“. Pastorační asistent popisuje okolnosti stavby kostela, který si postavili sami měšťané a to přesto, že jim už nezbyly peníze na hradby. „Dnes to zní neuvěřitelně, ale oni opravdu postavili dřív kostel, než by dbali na svou obranu,“ říká J. Vraspír.

V roce 1279 byl ze slavonického farního chrámu ukraden kalich s hostiemi - ty pak zloděj pohodil na hromadě kamení za městem. Pak si jeden pastevec všiml, že v noci na hromadě kamení něco září. Kněz přenesl hostie zpět do kostela ve městě, ale druhý den se znovu objevily na kamenech a znovu zářily. Slavoničtí si to vyložili jako znamení, že tu má stát kostel Božího Těla. Mřížkou pod oltářem je hromada kamenů vidět dodnes.

Noví osídlenci, kteří do krásného renesančního městečka po druhé světové válce přišli, odvrhli víru jako jeden z reliktů minulosti. Proto je úspěchem, když se dnes na faře schází pravidelně desítka ministrantů. Do společenství mladých k pateru Plhoňovi zde chodí i holky, přičemž všichni soutěží ve velké bodovací soutěži. Za službu u oltáře a další činnosti si připisují body; kdo jich má 400, může třeba - nejlépe na výletě, když je kolem hodně cizích lidí - vykřiknout „bomba“, a ostatní se musí okamžitě schovat, aby je nikdo neviděl. „Když se třeba vrháme po hlavě do kopřiv, mají z nás lidi dost legraci,“ usmívá se při vzpomínce Jan Vraspír.

Ve Slavonicích vyhráli v obecních volbách komunisté - svůj hlas jim odevzdalo 37 % voličů. Mladí křesťané se tak na tomto misijním území musí - obrazně řečeno - vrhat do problému po hlavě bez ohledu na kopřivy a posměšky. Zdevastovaná mariánská kaplička tak zároveň může sloužit jako stále aktuální varování. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay