Vydání: 2018/9 Jak prožívají půst naši sousedé?, 27.2.2018

Přednášel jsem ve více než stovce zemí, obnovy pro kněze jsem měl asi ve třiceti a exercicie pro biskupy jsem uděloval třeba v Anglii a Walesu, Indonésii, Kambodži, Kanadě nebo na Novém Zélandu.
Být živí. Bůh je Bohem hojného života. Máme-li být služebníky hojného života, musíme být živí – tělesně, emocionálně, duchovně, intelektuálně. Takže jsme se soustředili na různé způsoby, jak náš život prohloubit. Někteří kněží jsou totiž třeba intelektuálně živí, ale emocionálně trochu mrtví, a jiní zase naopak. Všestranně živých lidí je velmi málo.
Velkou část dne jsme věnovali tichu a mlčení. Vstávali jsme pozdě, až v 7.45 – v Anglii vstávám v 5.30. Začali jsme modlitbou, pak byla snídaně, ranní přednáška, ticho, mše svatá, oběd a po něm siesta. Následovala druhá přednáška, nešpory, večeře a končili jsme v 18.45. Takže jsem měl třináct hodin volna a vlastně neměl co dělat (smích)!
Asi byste se musela zeptat spíš jich – měli jsme tu takové klidné útočiště a moc se tu nemluvilo. Ale připadá mi, že reagovali dobře, a byla tady velmi přátelská atmosféra.
Nejdůležitější je vykládat si jejich počínání pozitivně. Na všechny, kdo mají vůdčí postavení, se totiž lidi dívají podezřívavě a jejich skutky si vykládají nejhůř, jak jen můžou. Proto je podle mě podstatné věřit v dobré úmysly biskupů. Zvlášť když říkají něco, s čím nesouhlasíte. Snažte se tomu porozumět. Když se bavíte s přáteli, vždycky se budete snažit vykládat si jejich slova velkoryse a s láskou. A totéž bychom měli dělat i u biskupů. Ono být biskupem nebo knězem není jednoduché.
Žijeme ve velmi polarizované společnosti. Například v Severní a Jižní Americe, ale i jinde proti sobě stojí takzvaní „konzervativci“ a „progresisti“. Tenhle protiklad ale není nijak užitečný a ve skutečnosti dost škodí. Takže si myslím, že největším úkolem pro církevní představitele je pomáhat lidem tyto rozdíly překonávat. Potřebujeme pospolitost, která bude takovéto partajničení překračovat.
Ano, protože společnost v pojmech jako „konzervatismus“ a „progresismus“ uvažuje. Média si za ně cokoliv raz dva zařadí. Něco řeknete, a hned se vás zeptají: „Jste konzervativec, nebo progresista?“ To je ale špatně položená otázka vycházející z černobílého vidění světa. V katolictví totiž neexistuje protiklad mezi tradicí a pokrokem: pokrok znamená návrat k tradici. Druhý vatikánský koncil byl velký krok kupředu, ale zároveň i návrat k evangeliím a nejstarším teologům.
Je to jiné než být biskup, protože u nás v řádu je hodně demokracie. Máme generální radu, kde je čtrnáct bratrů – v jednu dobu pocházeli ze čtrnácti různých zemí a z pěti kontinentů. A přitom nás pojilo hluboké přátelství.
Magistr řádu tedy nikdy není osamělý, má v bratrech skutečnou oporu. Když se jeden můj přítel, anglický arcibiskup, stal kardinálem, řekl mi: „Timothy, ty víš, jak moc je člověk nahoře sám.“ A já mu odpověděl: „U nás ne.“
Motto našeho řádu je Veritas, Pravda. Dnes, jak se často říká, žijeme v době postpravdivé. Spousta lidí pokládá za pravdu prostě to, co jim jako pravda připadá – bez ohledu na fakta, důkazy nebo logiku. Vezměte si třeba tweety Donalda Trumpa nebo fake news. Dnes tedy nabývá na důležitosti úkol dominikánů pomáhat lidem hledat pravdu. Jak na to? Mluvit s těmi, kteří mají jiné názory, a nebát se neshod.
Musíte poznat filmy, písničky nebo webové stránky, které mají rádi. Mladí dominikáni v Anglii velmi dobře znají jazyk mladých lidí i jejich oblíbené písničky. To je první krok ke vzájemné komunikaci.
Vidím ji ve studentech, s nimiž se setkávám na oxfordské univerzitě. Je v nich plno radosti. Nevím, jak v Česku, ale v Británii jsou univerzitní studenti mnohem méně materialističtí než před dvaceti lety. Tehdy všichni chtěli hlavně rychle zbohatnout. Dnešní mladí chápou, že peníze vám štěstí nepřinesou, a nesmírně si váží přátelství a věrnosti. Ale vlastně mám dobré zkušenosti s lidmi všech generací. Lidi v církvi jsou vůči nám kněžím hodně tolerantní a velkorysí.
V Česku jsem už jednou byl, ale dávno a moc si na to nepamatuji. Vždycky jsem ale obdivoval svého spolubratra kardinála Duku. Poznal jsem ho roku 1989, když se mu podařilo dostat se z Československa do USA na generální kapitulu dominikánů. Žasl jsem nad jeho odvahou. Vím, že se přátelil s Václavem Havlem a že tou dobou ještě pracoval v továrně. Jeden z darů, které jsem dostal od české církve, je přátelství s ním.
Vracet se ke křesťanským kořenům je určitě dobré. Zároveň je důležité být v kontaktu s tvůrčími lidmi – básníky, skladateli, mysliteli – ať už jsou křesťané, nebo ne. Mimochodem situace v Anglii je velmi podobná té české. I my o sobě říkáme, že jsme nejvíc sekularizovaná země na světě. Ale mladí se rozhlížejí a hledají. A v první řadě je zajímá, jestli jsme upřímní – třeba ohledně různých problémů v církvi. Chtějí vidět, jestli jsme autentičtí.
Pouhý návrat ke kořenům by byl nebezpečný. V Anglii toto riziko podle mě nehrozí, jelikož v jádru britské identity je velmi silný antikatolicismus. Takže vrátit se ke kořenům by znamenalo popřít katolictví. To riziko ale hrozí třeba v Polsku; v Irsku zatím ne, i když by mohlo. Náboženství je totiž proměnlivé jako sám život, takže když se omezí na touhu znovu vybudovat nějakou minulost, je to docela velká chyba.
V Anglii se leckdy říkává, že „všichni jsme stejní“. Jenže ve skutečnosti nejsme. A já se mnohem raději přátelím s někým, kdo je jiný, než jsem já. Kdybychom byli všichni stejní, nic bychom se nenaučili. Když se mnou někdo nesouhlasí, ptám se proč a co se od něj můžu naučit. Na základě zkušeností s islámem na Blízkém východě si myslím, že vynikajícím přínosem křesťanství může být naše bohatá intelektuální tradice.
Třeba v dominikánských školách v Iráku je mezi studenty osmdesát procent muslimů; ostatní jsou křesťané a jezídové. Pokud se křesťanské a muslimské děti spřátelí, může to být začátek nového Iráku. Nedávno jsem v Iráku na dominikánské akademii přednášel o naději. Jeden mladý katolík se pak postavil a řekl: „Myslím, že my křesťané všichni odejdeme.“ A jeden muslim mu odpověděl: „Prosím, zůstaňte. Jestli křesťané odejdou, Irák se rozpadne na kusy.“ Někteří mladí muslimové si podle mě uvědomují, že v konfliktu mezi šíity a sunnity můžou křesťané sehrát roli prostředníků. Křesťané mohou muslimům pomoci žít společně!
Zaměřujeme se na dvě aktivity: pořádání seminářů a podporu výzkumu. Jedním z našich cílů je snaha pojmout ekonomii jako morální obor. Ekonomie se často chápe jen jako matematická disciplína, ale podle mě ekonomická teorie nebude k užitku, pokud ji nezasadíme do kontextu lidského rozvoje a ctností. Spolu s jedním maďarským ekonomem tedy pracujeme na novém pojetí ekonomie. Zaměřujeme se také na imigraci – nejen v Evropě, ale například i v Myanmaru.
Protože východiskem naší práce je koncept lidské důstojnosti. Snažíme se ho důkladně teologicky promýšlet. Dominikán Bartolomé de las Casas byl první, kdo se v šestnáctém století významně zasadil o důstojnost indiánů. Když s nimi španělští dobyvatelé zacházeli jako s podlidmi, pronesl jeden jeho spolubratr, Antonio de Montesinos, působivé kázání, které by se i dnes mělo všude psát po zdech: „Povězte, jakým právem držíte tyto indiány v takovém krutém a hrozném otroctví? Jaké právo jste měli vést takové ohavné války proti tomuto lidu, který ve své zemi žil tak mírně a pokojně, než jste jich takové množství zahubili neslýchanou smrtí a ničením? Nejsou to snad lidé? Nemáte snad povinnost je milovat jako sebe sama? Cožpak to nechápete? Nerozumíte tomu?“
Nejdůležitější je pro mě najít ticho. A potom je to, jako když něco vaříte v hrnci, pomalu a dlouho. Vždycky kus napíšu, pak to nechám být, po čase se k tomu vrátím a řeknu si třeba – tady by se to mohlo trochu rozrůst. Dalo by se to přirovnat i k zahradničení.
Oboje. Snažím se mít uši otevřené – a jakmile zaslechnu něco zajímavého, hned si to zapíšu. Myslím, že teolog je žebrák. Vždycky, když někoho potká, říká si: třeba mi něco dají. Nějakou myšlenku. Svatý Dominik chtěl, abychom byli žebráci. Být kazatelem nebo učitelem znamená být žebrákem – všude, kam přijdete, dostanete další dárek.

TIMOTHY RADCLIFFE (nar. 1945) je anglický dominikán, autor populárních knih o křesťanské spiritualitě, z nichž některé vyšly i v češtině. Od roku 1992 až do roku 2001 stál v čele dominikánského řádu jako jeho magistr.