Mládí ve víru doby

Vydání: 2004/33 Mladí křesťané na módní vlně, 31.8.2004, Autor: Jan Paulas

ROZHOROVOR S P. MICHALEM KAPLÁNKEM OSB
Když o vás mladí lidé řeknou, že jste „in“, pak to berte jako pochvalu. Můžete si být jistí, že jste na ně zapůsobili. Když vám naopak sdělí, že jste „out“, pak raději všechny své rady schovejte na příhodnější dobu. Teď vás zkrátka neberou, jste pro ně někým, kdo „není v obraze“, komu ujel vlak. Co ale znamená „být in“? Čím se liší dnešní mladí dospívající křesťané od svých vrstevníků? O tom jsme hovořili s pastorálním teologem, salesiánem P. Michalem Kaplánkem, který se zabývá pastorací mládeže.


Mládež dnes netvoří nějakou stejnorodou skupinu - existuje mnoho mládežnických kultur vyznávající různé trendy a styly (módní, hudební, sportovní aj.). Nakolik jsou takoví i mladí věřící?
Na situaci mládeže se snad nejvíc projevuje změna životního stylu v naší společnosti, kterou můžeme sledovat od začátku 90. let. Žijeme totiž ve společnosti, která si zakládá na individuální svobodě. A tato svoboda – i když bychom o její podstatě mohli diskutovat – klade na jedince veliké nároky: každý si musí sám zvolit, co se mu líbí a co se mu nelíbí, co bude nebo nebude dělat, co je dobré a co je špatné.

Zdá se mi, že moje generace tyto změny moc nevnímá – a když, tak jen negativně. A tak posuzuje i dnešní mladé lidi (zejména ty věřící) podle měřítek, které platily před dvaceti lety. Tenkrát byli věřící lidé vytlačeni na okraj společnosti a tvořili jakousi subkulturu – podobně se chovali, podobně se oblékali, rádi chodili na výlety, zpívali písničky s kytarou. Byli to „slušňáci“, kteří měli vlastní zábavu a vlastní styl života - jiný než většinová populace. Jestliže dnes děti mých vrstevníků řeknou rodičům, že nechtějí chodit na „spolčo“, protože mají úplně jiné zájmy než ti, kdo tam mají hlavní slovo, je z toho překvapení a někdy i velký problém. A to nejen pro rodiče, ale i pro mnoho lidí, kteří se angažují v církevní práci s mládeží.

Mají tomu tedy nechat volný průběh nebo si v tomto směru rozšiřovat obzory?
Každý rodič, který bere výchovu svých dětí vážně, se zajímá o to, co se jeho dětem líbí. Prakticky jde o to, abychom se snažili pochopit, co mladé lidi táhne a proč. Já pocházím z muzikantské rodiny a nejraději poslouchám Dvořáka, Brücknera a Beethovena. Od té doby, co se pohybuji mezi mládeží, jsem se začal zajímat také o rockovou hudbu, i když spíš teoreticky. Cítil jsem totiž, že mladí lidé v této hudbě určitě hledají něco, co je pro jejich život důležité. Tento svůj dojem jsem si na základě různých studií a výzkumů také ověřil. Proto bych všem rodičům i pracovníkům s mládeží vzkázal to, co říkal don Bosko: „Mějte rádi, co má ráda mládež“. Nebo se aspoň o to zajímejte.

„Náctiletí“ chtějí rozhodovat o svém vzhledu, o tom, kdy se vrátí domů, zda půjdou na diskotéku, zda okusí cigaretu, s kým budou chodit. Nakolik jsou tyto jejich požadavky oprávněné?
Někdy se setkám s dospívajícími, kteří si stěžují, že jim rodiče nerozumí, že dochází ke konfliktům atd. Většinou se jedná právě o ty záležitosti, které jste zmínil. Je docela normální, že k těmto konfliktům dochází a že rodiče mají svoje zkušenosti, které je vedou k tomu, že občas zasáhnou, protože chtějí své děti ochránit před příliš velkými průšvihy a životními kotrmelci. Je ovšem přirozené, že mladí takovou argumentaci neberou. Přesto jim radím, aby s rodiči o svých názorech diskutovali. Jsou jistě věci, v kterých mladí sami uznají, že je správné poslechnout, ale vedle toho existují záležitosti, které si musí vposledku vyřešit sami – např. otázku volby povolání nebo životního partnera. Zde mají rodiče pouze „poradní hlas“, protože se jedná o budoucnost, za kterou si musí každý zodpovídat sám.

Mladí křesťané se od svých vrstevníků příliš neliší, často čtou stejné časopisy, poslouchají stejnou hudbu, chodí na stejné akce. Anebo jsou to jenom povrchní věci?
Ne, je to něco velmi důležitého - nejen pro pastoraci mládeže, ale pro pastoraci vůbec. Mám dojem, že v české církvi stále ještě rozdělujeme lidi na dvě skupiny: věřící a nevěřící. Přičemž přívlastek „věřící“ přiřazujeme jen těm spoluobčanům, které vidíme každou neděli v kostele, a ten zbytek – to jsou ti „nevěřící“, kteří nás ani moc nezajímají, pokud se ovšem nechtějí obrátit.

Tento postoj je chybný, a to hned z několika důvodů: za prvé je nespravedlivý vůči křesťanům, kteří z jakéhokoliv důvodu nemají kontakt s církví – jsou snad méně naši bratři a sestry než ti „kosteloví“? Za druhé: neděláme ze sebe něco víc, než jsme? Copak nesdílíme s ostatními spoluobčany stejné každodenní problémy? A za třetí: pokud takhle uvažujeme, tak k nám ještě nepronikl duch Druhého vatikánského koncilu – stačí se podívat na první článek pastorální konstituce Gaudium et spes: „Radost a naděje lidí naší doby... je radostí a nadějí učedníků Kristových.“

Proč je i pro věřící mládež důležité „být in“?
Výraz „být in“ je trochu problematický, protože si pod tím každý představuje něco jiného. Spíš bych to vyjádřil negativně – ani mladí křesťané nechtějí být „mimo“, tzn. nechtějí být odkázáni pouze na kamarády z úzkého okruhu aktivních věřících. Někdy také ano, ale pak je to trochu podezřelé – zavání to sektářstvím: my, naše parta, naše církev, jsme lepší než ostatní. A z toho bych měl strach.

Řada respondentů následující ankety uvádí, že se jinak chová ve škole a jinak ve farnosti. Není to trochu schizofrenie? Nebo je to něco přirozeného, daného dobou?
Ono to možná přirozené je, ale mně z toho naskakuje husí kůže. Ale to je možná můj osobní problém. Moji rodiče mě totiž vedli k upřímnosti. Neuměli si nasazovat různé masky podle potřeby.

Spíš by stálo za to, zamyslet se, kde se mladí lidé chovají opravdověji – ve škole nebo mezi věřícími? A já mám trochu podezření, že si před knězem nebo před věřícími kamarády dávají větší pozor než ve škole, a tak vlastně nejsou sami sebou.

Líbí se mi, když ti, kdo pracují s věřící mládeží, jdou s nimi občas na fotbal nebo do hospody a nevidí je jenom ve zbožném prostředí. Nejsem žádný fotbalový fanoušek a v zakouřených hospodách se necítím zrovna nejlíp, ale přesto jsem rád, že jsem měl často možnost být s mladými v jejich prostředí, kde jsem je mohl poznat takové, jací skutečně jsou. Neskrývám, že mě někdy leccos vadilo nebo zarazilo, ale bylo to lepší, než kdyby se (třeba kvůli mně) přetvařovali.

Mnozí vidí vzor v pastoraci mládeže u dona Bosca, který by přece do hospod nechodil, ale naopak by lákal mladé do své oratoře. Nakolik jsou tyto "osvědčené recepty" přenosné do dnešní doby?
Vůbec si nejsem jistý, že by don Bosco nechodil do hospody. Jistě neholdoval alkoholu ani si nemyslel, že se mladým lidem přiblíží, když bude jednat stejně nezrale jako oni. Pokud vím, on sám mladé lidi vyhledával v jejich prostředí – u těch malých kluků to tenkrát většinou nebyla hospoda, ale spíš ulice nebo nějaké staveniště, na kterém pracovali. Samozřejmě se snažil jim potom nabídnout jiné, lepší prostředí, a tak to dělají salesiáni dosud. Ovšem toto „lepší“ prostředí je do značné míry určováno samotnými mladými lidmi, kteří tam chodí. S mladými totiž nemůžeme jednat jako s malými dětmi a podrobovat je přísným výchovným opatřením. Mezi základní zásady současné pastorace mládeže totiž patří, že mladí jsou subjektem a nikoli objektem výchovy a pastorace, a proto oni sami spoluurčují styl a program aktivit, kterých se účastní.

Mezi mladými dnes potkáme spíš ty, kteří jsou ochotni někam vyrazit, něco zažít, někde pomoci, udělat si večírek, uvolnit se než si klást hlubší náboženské otázky. Co je prioritou pro dnešní pastoraci mládeže: uspokojování těchto potřeb nebo zprostředkování hodnot? Nebo jak tyto věci skloubit?
Pokud jako křesťané pracujeme v pedagogické nebo sociální oblasti, musíme mít vždy na mysli jak uspokojení potřeb, tak zprostředkování hodnot evangelia. Tradice církve nás poučuje, že misionáři vždycky nejdříve dbali o to, aby uspokojili základní potřeby lidí, ke kterým byli posláni, a pak jim teprve svědčili o Kristu. Nevím, proč bychom to měli dělat jinak. Tak to dělala přece i Matka Tereza. Problém je spíš v tom skloubení, a potom také v rozdělení rolí. Pokud jde o skloubení, pak i ti křesťané, kteří se primárně zaměřují na praktickou pomoc druhým lidem, by měli právě touto pomocí svědčit o Kristu a nebát se ukázat, co jim dává sílu k této práci. Vždycky ale budou v církvi skupiny, které budou spíš zaměřené na výslovné hlásání víry, a jiné, které své poslání uvidí ve svědectví skrze službu. Důležité je, aby se tyto skupiny vzájemně chápaly a respektovaly. Obojí je pastorace – nedá se říci, co víc a co méně.

Církev a víra jsou u nevěřících často spojené s něčím staromódním, zkostnatělým, nemoderním. Jak mohou mladí věřící udělat ze své víry a křesťanských postojů něco přitažlivého či alespoň respektovanou alternativu?
To je velmi náročné. A přesto si myslím, že má cenu, aby o to mladí křesťané usilovali. Prvním předpokladem je, abych věděl proč věřím a proč chodím do kostela, co to pro mě znamená. Totéž platí o životních zásadách. Nestačí říct například: pro křesťany platí „sex až po svatbě“, ale je potřeba uvažovat nad tím, co o této otázce církev učí a proč. Může se stát, že pro některého věřícího je tato nebo jiná mravní zásada těžko přijatelná. Člověk, který si bez vlastní viny chybně interpretuje nějakou mravní zásadu, se ale nedopouští hříchu, když jedná podle svého svědomí. To však neznamená, že může učení církve ignorovat. Spíše by se měl snažit pochopit jeho smysl („duch zákona“), a podle toho formovat svoje svědomí. Pokud to nedělá, může se vzdalovat od Boha, protože si začne vytvářet svou vlastní autonomní morálku.

Jé, to je supr, že voláš! ... Mám, se fajn, jsem v pohodě. A ty?

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay