26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Mladí lidé jsou jako nepopsaný bílý list

8. 1. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/2 Maltézští rytíři včera a dnes, 8.1.2008, Autor: Jiří Macháně

Sousloví „sexuální výchova“ zní v uších rodičů malých dětí i dospívající mládeže stále intenzivněji. A to nejen v souvislosti se školním předmětem, ale především v rodině. A proč lidé, kteří nežijí v církvi, nerozumí křesťanům, když mluví o lidské sexualitě a důstojnosti? Nejen o tom jsme hovořili s autorem knih o této problematice, polským jezuitou P. Józefem Augustynem.

Proč při mnoha problémech, na které při pastorační práci narážíte, pokládáte právě toto téma za důležité?

Vyplynulo to z ignaciánských duchovních cvičení poskytovaných jednotlivcům. Jsou osmidenní a v naprostém tichu. U člověka se během této doby začne projevovat určitý vnitřní neklid z toho, co se ho bolestně dotýká. Sexualita byla stálým tématem, které se objevovalo u drtivé většiny účastníků duchovních cvičení. A to jak studentské mládeže, tak i bohoslovců nebo těch, kteří se připravují na život v celibátu. A abych nemusel opakovat stále tytéž „vstupní“ informace, rozhodl jsem se je sepsat. Kniha měla být jen pro účastníky duchovních cvičení, ale ukázalo se, že tento okruh překonala a měla u mládeže veliký úspěch. Bylo to v devadesátých letech, kdy zcela chyběla pozitivní interpretace sexuality – v její velké hodnotě. Chyběl i důraz na to, že sexualita vyžaduje odpovědnost. A protože knížka čerpala z kontaktu s mladými lidmi, trefila se i do jejich gusta.

Hodně psychologů a sexuologů adresuje církvi kritiku, že její učení vede k sexuální represi a způsobuje lidem traumata. Proč to říkají?
V přístupu církve a psychologů k tomuto tématu je veliký rozdíl. Ze strany psychologů a sexuologů můžeme hovořit až o dezinterpretaci. Pokud totiž člověk nepřijímá to, co je pro víru podstatné – tedy Boha, nesmrtelnost duše, věčný život – a pak si z křesťanské antropologie vytrhne jen její část a tu se snaží hodnotit a interpretovat, není divu, že nedojde ke shodě s magisteriem. Nevěřící psychologové a sexuologové by museli k tématu přistupovat poctivě, aby jej chápali v kontextu naší víry. Když si z nějakého vašeho výroku vyberu jen pár slov, můžu lecjak posunout jejich smysl. Typický je příklad biblického citátu: „Hlupák si říká v srdci, Bůh neexistuje, Bůh není.“ Když odcitujeme jen „Bůh neexistuje, Bůh není“, mohli bychom pak hloupě tvrdit, že Písmo popírá Hospodina.

Takže řečeno lapidárně: oni křesťanskému pojetí sexuality nerozumějí...
Nechci hodnotit slova konkrétních sexuologů nebo psychologů. Na druhou stranu, někdy mohou právem kritizovat postoje některých kněží, kteří křesťanskou antropologii ničí, mrzačí a deformují. Kladou totiž zákazy a příkazy ohledně sexuální morálky na první místo. Přikázání, které má v Desateru číslo šest, se tak najednou ocitá na prvním místě. Zdá se mi proto, že různí odborníci hodnotí spíše než postoj církve postoje některých kněží.
Pravdivý obraz lidské sexuality však zkrátka nelze poskytnout, pokud odborník nebere v úvahu to, co je jejím ústředním bodem. Člověk tu není sám pro sebe, ale žije i pro druhé. Veškerý hovor o sexualitě izolovaný od rodiny a manželství sklouzává k hovoru o seberealizaci, manipulaci druhého, k jeho vykořisťování.

K manipulaci, k vykořisťování?
Ano, dnes například spousta lidí (a mezi nimi i řada psychologů) hájí pornografii. Obhajují využívání druhého člověka k vlastní potěše a podporují a propagují zneužívání lidí ve svůj prospěch. Jan Pavel II. měl pravdu, když říkal, že naše civilizace je civilizací, v níž lidé zneužívají bližní k vlastnímu prospěchu, a proto je to civilizace věcí, nikoli lidí. Přiznejme si, že tento pohled na sexualitu je záležitostí mužů, protože ženy sexualitu takto nevidí. Celý svět sexuologů je typicky chlapská záležitost. Ženy jsou často tváří v tvář této situaci bezradné. Stalo se, že nejmenovaný známý muž popisoval v jedněch polských novinách svá sexuální dobrodružství z mládí. Redakce vzápětí otiskla dopis ženy, která mu psala, že se jen chlubil svou „sexuální svobodou“ a zda si položil otázku, co se stalo se ženami, které nechal někde ve vlaku, v hotelu a podobně. Je zajímavé, že i sexuologové se velice zřídka odvolávají na mínění, názory a pohledy na věc ze strany ženy.

Nebylo ze strany církve v minulosti trošku naivní tvářit se, že sexualita je něco, co má být skryto?
Sexualita vždycky byla, je a bude intimní oblastí člověka a pokus nějak ji odhalovat má většinou tragické plody. Když jedeme navštívit Pompeje a člověk tam prochází domy zasypané lávou, v některých příbytcích se nachází nádoby, na nichž se objevují velmi erotické motivy. Tyto kousky se však nikdy nevystavovaly veřejně, byla to kuriozita skrytá někde v koutku. A ta kultura byla velmi erotická, dalo by se mluvit o zpustlosti. Ale nikdy nevystavovali pornografické artefakty veřejně. Dnes se otevřeně propaguje myšlenka veřejného sexu, například při různých reality show. Sexuální akt před televizní kamerou je něco tak brutálního a vulgárního, že i dospělý člověk je stavěn do velmi svízelné situace. A teď si vezměte mladé lidi, kteří začínají sexuální život a jsou nepopsaným bílým listem: to, co vidí, přijímají jako normu, správné jednání. Je opravdu nebezpečné, když nepochopí, že se jejich sexualita neřídí instinkty – jako u zvířat – ale rozumem a svobodnou vůlí.

Proč je to tak nebezpečné?
Takový stav, který u mladých lidí přetrvává už delší dobu, dobře ilustruje smutný příběh, který se nedávno stal u nás v Polsku: Pět obyčejných vesnických kluků, nebyly to žádné „zkažené velkoměstské děti“, vysvléklo kamarádku ve třídě, ponižovali ji a vše si natáčeli na mobil. Ta holčina na druhý den spáchala sebevraždu. A oni před policisty říkali, že šlo o legraci. Reakce rodičů byla velmi zvláštní. Jeden otec tvrdil, že není souvislost mezi brutálním zacházením s tou dívkou a sebevraždou, další otec řekl, že jeho synovi ještě nic nedokázali. Pokud synové vyrůstali v prostředí takové nezodpovědnosti, co se od nich dalo čekat?

Jak má vypadat sexuální výchova ve škole?
Okamžitě se pozná, když vychovatel hovoří tak, aby sexualitu prezentoval jako součást lidské bytosti a mluví tak, že projevuje hlubokou úctu k člověku. Nebo když je jeho způsob vyjadřování podivný a on jakoby sám sebe erotizuje.
Když pozorujeme některé metody sexuální výchovy na školách, vidíme jednu prazvláštní věc: vychovatelé se dívají na mladé asi tak, jako kdyby to byli naprostí hlupáci, kterým je třeba ukazovat, jak se zapíná knoflíček na košili...

Patří tedy sexuální výchova na školy, nebo spíše do rodiny?
Druhý vatikánský koncil prohlašuje, že děti mají právo na sexuální výchovu, takže církev se proti ní nestaví, ale zároveň zdůrazňuje, že první, kdo nese zodpovědnost za dítě, jsou jeho rodiče. Sexuální výchova si nežádá žádné mimořádné vzdělání nebo schopnosti či obrovské pedagogické úsilí. Stačí dobrá kniha, pár rozhovorů s tátou nebo mámou, zkrátka dát mladému člověku možnost vyjasnit si otázky. Sexuální výchova by neměla nabízet jen informace, ale i ochotu odpovídat na otázky. Problém nastává, když nepanuje vzájemná důvěra mezi rodiči a dětmi. Dítě nikdy nepřijde s nějakou otázkou za mámou nebo za tátou, pokud se k němu nebudou rodiče chovat s tou nejvyšší úctou. Když otec kluka seřve, když ho poníží, jak potom má syn přijít později za svým otcem a ptát se ho na intimní věci? I proto je velice žádoucí sexuální výchova ve škole.

Co když učitelé používají nevhodné způsoby nebo učebnice? Co mají rodiče v takové situaci dělat?
To je velmi delikátní záležitost. Vyžaduje jednotný postup skupiny rodičů, kteří o tom musí nejprve hovořit mezi sebou. Řada rodičů má obavy, že budou vysmívaní, že jsou nemoderní, nebo že na ně někdo dokonce zaútočí či si pak vybije zlost na dítěti. Je však nutné, aby se nebáli a odvážně vyjadřovali svůj názor na věc. Každé dítě má právo na to, aby bylo chráněno jeho svědomí, a každé dítě má právo na ochranu vlastní citlivosti. Velice negativní stránkou sexuální výchovy ve škole je jedna míra na všechny. Předpokládá se, že všichni mají stejné potřeby ve stejném věku. Vzhledem k tomu, že sexualita je velice intimní záležitost, tak si ten který člověk prostě nemusí přát o ní mluvit. Pozoruji někdy až dotěrnost nesprávné sexuální výchovy.

Hovořil jste o odvaze rodičů, o spojování sil. Jenže v Čechách často žijeme v prostředí, že věřící rodina je jediná z celé třídy. Co s tím?
Především není dobré bojovat, protože kdo zachází mečem, ten mečem hyne. Rodiče musí položit základ této výchovy v rodině – musí s dítětem na dané téma hovořit. Pokud si dítě uchová důvěru k rodičům, ti pak mohou upravovat to, co slyší ve škole. Pokud by to zašlo tak daleko, že by učitel používal například příliš názorné příklady – zmiňované návody, jak zapínat knoflíček – můžeme se spolehnout i na jistou citlivost a instinkt nevěřících rodičů. Dokážou také odhadnout, co se ještě hodí a co už je nevkusné. Jestliže je nabídka ze strany školy či pedagoga nepřiměřená, postaví se proti tomu i nevěřící člověk. Neměli bychom tedy uvažovat tak, že když jsou rodiče nevěřící, že jim chybí vkus nebo jsou nemorální. Nemusíme se vžívat do role svatých katolíků. Určitá diskrétnost, vkus, respekt intimity člověka, respekt ke svobodě člověka a úcta k člověku jsou hodnoty, které jsou blízké i nevěřícím lidem. Rozhodně není třeba, aby se katoličtí rodiče v menšině cítili jako mučedníci. Mají možnost odvolat se na fakt, že nedostatek úcty v této oblasti ponižuje každého.



P. JÓZEF AUGUSTYN SJnarodil se 21. března 1950 v polských Olpinách. Je odborníkem v oblasti spirituality a psychologie. Vystudoval římskou Gregorianu, léta vede ignaciánské exercicie. V současnosti působí v Čenstochové v Centru pro mládež, kde vede kurzy a duchovní cvičení. Je odborným poradcem na polském ministerstvu školství pro učebnice Výchova k rodinnému životu a členem poradního týmu pro vyučovací předmět nauka o lidské sexualitě. Je také vysokoškolským učitelem a působí v redakcích dvou časopisů. Celkem vydal přes dvacet knih (řada jich vyšla v češtině) a stovku odborných či populárně-naučných článků.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou