Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Před několika lety sledoval Radek Krbec (dnes strážník městské policie v Praze) v televizi zahraniční dokument o tom, jak kdesi zbudovali slepeckou dráhu pro lidi, kteří vidí. Nápad ho zaujal a zároveň si uvědomil, že na ulicích to mají těžké i vozíčkáři. A tak již třetím rokem - vždy v červnu - městská policie společně s tyflocentrem a vozíčkáři zve především mladé ze škol, aby si na pražském náměstí Míru vyzkoušeli, co to znamená nevidět nebo být odkázaný na vozíček.

'Běžný člověk často neví, jak těmto lidem pomoci. Navíc se bojí odmítnutí. Když se slepce zeptáte, zda chce převést, a on zrovna trasu zná, připadáte si divně a příště se postiženému třeba raději vyhnete. Anebo se mu vyhnete raději hned,' říká Krbec a pokračuje: 'Bylo by dobré, kdyby se mladí učili takto zdravotně postižené lidi nejen vnímat, ale také věděli, jak jim mohou pomoci. Nejlépe to pochopí, když vše zažijí na vlastní kůži.“

Zájem dětí o akci rok od roku stoupá. Někdy mladí přicházejí s kuriózními přáními. “Máte tu pejsky? Chtěla bych si je zkusit vodit. Mám doma taky pejska - Dakyho - a psy mám ráda,“ ptá se asi dvanáctiletá dívka. Mladší kluk si oblíbil trochu větší zvířata: “A kde jsou koně?“ Policisté, sedící po náročném dni u šálku kávy, se smějí: “Snažíme se dětem akci každý rok o něco zpestřit. V doprovodném programu si letos mohou udělat dětský řidičák na kolo. Absolvují regulérní dopravní testy a ,jízdu´ a dostanou od nás potvrzený dětský řidičák.“

VIDĚT NIC
Ke stolu s kávou doléhají hlasy ze slepecké dráhy: „Jdi trochu víc doleva. Pozor, je tam překážka, musíš ji obejít!“ napovídají dva mladí studenti svým kamarádům s páskou na očích, kteří mají problém s bariérou na cestě. Bílé hole sondují terén, dva chlapci jsou bezradní: „Ať se s holí pohnu kamkoli, pořád tam něco je. Kam mám jít, když vůbec nic nevidím!?“ stěžuje si jeden z nich. Kolem projíždí několik dětí na vozíčcích. Přes umělý můstek jim musí pomoci městští policisté nebo mladí lidé, kteří se pro tuto akci nabídli jako dobrovolní pomocníci. Přistaven je i autobus, ale ani do něho se „vozíčkáři“ sami nedostanou. Všude, kam se podíváte, jsou bariéry, s nimiž se běžně na ulici setkáváme, a ani je nevnímáme - zúžený terén, nerovnosti, schody...

„Pomáhám tady kvůli své kamarádce, která nejenže téměř nevidí, ale má navíc těžkou cukrovku,“ říká sympatická Iva Dolejšová (16 let). Sama absolvovala zdejší trasu s páskou na očích a se slepeckou holí: “Bála jsem se, protože jsem nevěděla, co mě čeká. Viděla jsem tmu, připadala jsem si, jako bych se dívala zády, byl to zvláštní pocit. Ale mnohem horší to má kámoška. Nevidí vůbec nic, a z toho nic mám strach. Uvědomuji si, co je to vidět, není to samozřejmost, stejně tak, jako není samozřejmé, že mám tak fajn rodiče - vždycky mohu počítat s jejich pomocí. Sama chci pomáhat jako zdravotní sestra, rozhodla jsem se pro to...“ dodává Iva. Pomoc je samozřejmá i pro třináctiletého Tomáše Kačerovského. Postával vedle a nyní se odhodlal: “Také mám zkušenosti s lidmi na vozíčku. Moje prababička na něm byla; vím, co to znamená. Mě nikdo nemusí nutit nikomu pomáhat, naučil jsem se to sám. Tady jsem si vyzkoušel vozíčkářskou i slepeckou dráhu, není to vůbec jednoduchý.“

POMÁHAT, ALE JAK?
Katka, studentka gymnázia, se zase svěřuje: “Horší je nevidět než být na vozíčku. Vozíčkáři vidí, kam jedou, orientují se, ale slepci ne. Mám strach pomáhat lidem, co nevidí. Ale ne, že bych nechtěla, fakt chci, jen se bojím, že jim spíš svojí snahou uškodím. Nevím totiž, co opravdu potřebují.“ Nejistotu lidí potvrzuje i pracovnice tyflocentra. Mladým na akci vysvětluje a ukazuje, jaké pomůcky postižení používají, a odpovídá na mnohé otázky příchozích: “Hodně lidí je bezradných, když je míjí člověk s bílou holí. Jak nejlépe pomoci? Když se zeptáte, zda nepotřebují převést. Mnozí z nich své trasy znají, ale ne vždy, a tehdy vaši pomoc ocení. Není dobré brát slepce rovnou za ruku. Musíte si uvědomit, že nevidí, a když je někdo takto kontaktuje, jsou zmateni. Pokud si přejí pomoc, chytnou se vás většinou za loket a vy můžete jít jeden krok před nimi a spolehlivě je převést přes neznámé či nebezpečné místo. Tím jim opravdu pomůžete. Podobně se dá hovořit i s vozíčkáři, kde je samozřejmou výhodou oční kontakt.“

Letos se dokonce na akci, která je v České republice ojedinělá, setkaly děti se zbytky zraku s dětmi, které vidí: “Ty s bílými holemi se dráhou pohybovaly s naprostou jistotou. Tím si okamžitě získaly u dětí, které vidí, naprostý respekt a obdiv a ony samy se pak snažily co nejlépe dráhu absolvovat, což pro ně bylo velmi problematické,“ potvrdil pan Šembera z ředitelství městské policie. Iniciátor akce Radek Krbec ještě dodává: “Denně se setkávám s bezohledností lidí. Povinně bych dráhu nařídil absolvovat všem, kteří parkují na místech pro invalidy!“