Vydání: 2018/40 Biskupové prosili za odpuštění, 2.10.2018, Autor: Jiří Gračka

„Tou nejopuštěnější periferií ze všech je místo, kde lidstvo potřebující Krista zůstává k víře netečné, anebo se dokonce k plnosti života v Bohu staví nepřátelsky. Každá hmotná i duchovní bída, každá podoba diskriminace našich bratří a sester je vždy důsledkem odmítání Boha a jeho lásky.“
Tato slova napsal ve svém letošním poselství ke Světovém dni misií (21. října) papež František a adresoval je zejména mladým lidem, jimž je v průběhu letošního října věnována biskupská synoda. Svatý otec také prohlašuje, že „pokud se křesťanská víra otevírá poslání, které nám Kristus svěřuje, zůstává vždy mladá.“
Dokladem této mladosti a z ní vyplývajícího růstu mohou být i čísla zaznamenávající misionářské úsilí ve světě. Zatímco před sto lety bylo v Africe pouhých 9 % křesťanů a z nich celých 80 % žilo jen ve čtyřech zemích (Etiopii, Jižní Africe, Egyptě a na Madagaskaru), v současnosti už křesťanskou víru vyznává takřka polovina kontinentu. V Asii se zase za pouhých čtyřicet let počet křesťanů zvýšil téměř na dvojnásobek, ze 4,5 % v roce 1970 na 8,2 % v roce 2010.
Právě v letošním a příštím roce se přitom nabízí vhodná příležitost ke zhodnocení toho, čeho se v oblasti misií za uplynulá desetiletí dosáhlo. Ke stému výročí vydání apoštolského listu Maximum illud papeže Benedikta XV. totiž současná hlava katolické církve vyhlásila na říjen příštího roku Mimořádný misijní měsíc, který má zvýšit povědomí o misiích a obnovit nadšení církve „se znovu pustit do misijní proměny života i pastorační činnosti“.
Výročí listu, který podle papeže Františka přispěl k tomu, že se misijní úsilí církve očistilo od „koloniálního nánosu“ i spojení s „nacionalistickými a expanzionistickými cíli“, přitom mají věřící slavit zejména čtverým způsobem: setkáváním s Kristem ve svátostech, Božím slově i modlitbě, vnímáním svědectví světců a dalších misionářů, duchovní formací k působení v prostředí, které Krista dosud nezná, a také milosrdnou láskou na pomoc potřebným.
V Amazonii i mezi českými paneláky
Příklady těch, kdo se pro misijní působení rozhodli, přitom dokládají, že právě pomoc v nouzi je při hlásání evangelia prvním krokem.
Ať už misionář působí v rozlehlých stepích Mongolska nebo v pralesích Amazonie, uprostřed bombardování v Sýrii nebo mezi paneláky nějakého českého města, jeho prvním zájmem je pomoc lidem v jejich nouzi. A tento osobní příklad je pak nejlepším dokladem poselství, které chce předávat, svědectvím o Boží lásce.
„Pro mnoho nemocných nebo zoufalých lidí je kněz první osobou, na kterou se v misiích obracejí. Při přírodních katastrofách jsou právě kněží a řeholníci útočištěm naděje, útěchy a jistoty. Jsou tam, kde s trpícími už nikdo jiný nezůstane. Skrze jejich působení mohou lidé nahlédnout záblesk Boží lásky k člověku,“ popisuje národní ředitel Papežských misijních děl v ČR (PMD) Leoš Halbrštát.
Jím vedená organizace přitom nechce žebrat a „vybírat peníze na chudáčky“. „Poskytujeme možnost něco aktivně udělat, aby svět byl lepší: nejen sytit strádající těla, ale také plnit srdce. Velkou výhodou celosvětového působení Papežských misijních děl je schopnost řešit problémy přímo v místě, kde vznikají, a to díky znalosti místních poměrů a aktivnímu zapojení příjemců podpory, kteří v dané oblasti trvale nebo dlouhodobě žijí,“ shrnuje.
Jen prostřednictvím PMD věřící z České republiky v současnosti pomáhají v 19 zemích světa: v řadě afrických států, jako je Malawi, Tanzanie, Uganda nebo Keňa, ale také ve válkou sužované Sýrii, v Pákistánu, Bangladéši, Indii, na Filipínách a Srí Lance anebo v jihoamerických státech Guyana, Paraguay a Surinam. „Finanční pomoc je rozdělena na tři oblasti: péče o děti, o bohoslovce a o světové misie,“ dodává Halbrštát.
I každý rodič je misionář
Misijní poslání ovšem není jen výsadou těch, kdo se kvůli hlásání Krista vydávají na jiné kontinenty. Svědectví z činnosti PMD nejlépe ukazuje, že misionářem lze úspěšně být i pro své nejbližší okolí. A podobně hovoří delegát České biskupské konference pro misie arcibiskup Jan Graubner: „Misionáři jsou rodiče, když předávají víru dětem. Stejně tak jsou misionáři ti, kdo dávají poznat Boží lásku spolužákům a pozvou je do kostela nebo do náboženství, anebo ti, kteří neschovávají víru před druhými a dovedou pozvat na farní akci sousedy i spolupracovníky a nevtíravě, ale otevřeně mluví s nadšením o Bohu a jeho církvi.“
Misie je podle něj podstatnou vlastností křesťanství. „Když jsme poznali Boha a to, jak nás miluje, musíme jeho lásku dávat dál dobrými skutky, protože ty jsou projevem Boží lásky v nás. Jestli ty druhé ale opravdu milujeme, přivádíme je ke stejnému poznání Boží lásky, k prameni štěstí. A kdo si toto bohatství nechá pro sebe, je sobec a nespolupracuje s Boží láskou, která chce zasáhnout všechny,“ upozorňuje olomoucký arcibiskup a dodává: „Každý misionář svou službou obohacuje i sám sebe. Kdo předává víru druhým, sám v ní roste.“