Mísa brambor jako štědrovečerní přijímání

Vydání: 2005/52 Vánoční dvojčíslo, 21.12.2005, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Detlev Cramer se narodil v roce 1926 v Německu. Datum a místo jeho narození určily do značné míry jeho další osud. Tak jako většina jeho vrstevníků se zprvu stal nadšeným mladým vojákem wehrmachtu. Bojoval jako člen protiletecké obrany, ale postupně, jak armády „Tisícileté říše“ ustupovaly, jeho iluze vyprchávaly. A tak se stal znovu tím mladým klukem, který těžce hledá jistotu ve složitém světě. Jednu jistotu pár týdnů před koncem války přece jen viděl: dostat se do zajetí Američanů. Byla to jistota, která ho měla ušetřit msty sovětských obyvatel a hrůz sibiřských gulagů. Kolik šokujících zkazek se o tom mezi německými vojáky vyprávělo...

Stalo se ovšem to, čeho se Deltev obával ve svých nejhorších snech: byl zajat Rudou armádou. Přes Československo a bývalé německé koncentrační tábory v Polsku byl transportován do země nepřítele, do Svazu sovětských socialistických republik. Každý další den byl bojem o holé přežití a každý den musel začínat tento boj od nuly. V krutých podmínkách a otrocké dřině tamních zajateckých táborů poznal ale i druhou tvář války: četné projevy lidskosti místních obyvatel - tedy těch lidí, od kterých Detlev čekal jen mstu a pohrdání. Přežil právě jen díky pomoci těch, kterým německý nacismus tolik ublížil.

Tato nečekaná zkušenost měla pro mladého Němce význam další jistoty, kterou bychom mohli tentokrát směle označit za životní: smíření je základem veškerého lidství, je to výzva, kterou lidem dal sám Hospodin. Detlev začal postupem času svou víru (byl pokřtěn v evangelické církvi) prohlubovat. Po třech letech strastiplného života se mohl vězeň vrátit do své vlasti. Hrůzy, které v sovětských lágrech zažil, přetavil do postoje, kterým se sám snažil druhým pomáhat: pracuje s postiženou mládeží, je propagátorem muzikoterapie, přednáší o svých válečných prožitcích mládeži. Ze svých vzpomínek sestavil dokonce knihu s názvem „Toho dne“; v letošním roce ji v českém překladu vydalo Karmelitánské nakladatelství. Při příležitosti uvedení knihy na trh navštívil Detlev Cramer krátce Českou republiku. Pro přílohu KT Doma zavzpomínal, jak v jednom lágru na Sibiři prožil Štědrý den.

 –pal-

 

Na Štědrý den večer, byla už noc, jsem zašel u nás v lágru do ruské kuchyně. Ptal jsem se, jestli by pro mě neměli nějakou práci, že bych jim rád za kousek jídla pomohl. Kuchař mi vrazil do rukou dvě těžká vědra a poslal mě po zledovatělém svahu dolů k řece, abych z díry vysekané v ledu nabral vodu a přinesl ji. Slíbil mi za to krajíček chleba a trochu polévky. Rád jsem šel.

Nedaleko díry v ledu stála na břehu polorozpadlá chatrč, svítilo se v ní, bylo vidět, že tu někdo žije. Z komína stoupal proužek kouře. Když jsem na řetězu, který rachotil o led, spouštěl vědro do vody, vyšel z domečku starý muž. Mohlo mu být snad 80 let. Pohlédl na mne a došel až ke mně – bylo to neobvyklé, musel přece vědět, že jsem německý válečný zajatec. Nešel ale s prázdnou, v ruce nesl mističku brambor. Ty brambory byly přešlé mrazem, nasládlé, možná trochu jedovaté, ale bylo to jídlo. Muž dobře věděl, že podle jeho ruského kalendáře ještě Vánoce nejsou, ale zároveň si uvědomil, že v Německu se jako Štědrý den slaví 24. prosinec. Pokřižoval se tedy a misku s kouřícími bramborami mi podal. Lámanou rusko-německou hatmatilkou mi řekl: „Kammerad, ja znaju: segodňja rodilsja in Deutschland Jesus Christos.“ Pokřižoval se a já v jeho přítomnosti brambory snědl. Jeho i můj dech se mísil s párou, která z brambor stoupala. Podal jsem mu prázdnou misku, on se vrátil domů a zhasnul světlo. Ani jsem ho neobjal, jak to děláme doma, když si dáváme dárky, ani jsem mu nepoděkoval. Uvědomil jsem si, že se domů s tou prázdnou miskou vrátil podobně jako kněz, který mi udělil svaté přijímání.

Od tohoto prožitku nemohu chodit k přijímání. Zlatý kalich, nádherné ornáty, rouška - to na mne, bývalého vězně, působí jako vnější atributy, které tak málo souzní s oním prapůvodním prožitkem. Účastním se večeře Páně a myslím přitom na onoho starého muže u díry v ledu a sám pro sebe si říkám, že snad žádný člen církve neměl možnost účastnit se večeře Páně takovým zásadním způsobem jako já v prosinci 1945 v ruském zajetí. Můj kněz můj příběh zná a ví, proč na Štědrý den zůstávám v kostele vždy sedět v lavici. Má pro bolest mých vzpomínek pochopení.

Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay