Mír je dílem spravedlnosti

Vydání: 2015/47 Modli se za Paříž!, 16.11.2015, Autor: Aleš Palán

Jen jsem plnil rozkazy. A válka? Ta je přece legální! Tak by se dala shrnout obhajoba nejednoho nacistického pohlavára. Mnozí z těch, kdo takto mluvili, by možná vyvázli bez trestu. Nebýt Norimberského tribunálu, který se na otázku viny začal dívat jinak. Přelomový soudní proces byl zahájen právě před sedmdesáti lety. Věnujeme mu následující téma KT.
 
Místnost č. 600 – dějiště Norimberského procesu.Snímek archiv města Norimberka
 
Norimberský proces (20. 11. 1945 – 1. 10. 1946) nebyl první. Podobný pokus se uskutečnil už po první světové válce i v průběhu té druhé. V prosinci 1943 proběhl například soud s třemi důstojníky zajatými u Stalingradu. Během tří dnů byli uznáni vinnými a jejich popravě přihlíželo několik desítek tisíc Rusů. S velmi svébytnou představou spravedlnosti vstupovali po válce do jednání o potrestání nacistů právě Rusové. Rudá justice měla vlastní zkušenost s mnoha zmanipulovanými procesy, jejichž cílem nebylo hledat pravdu, nýbrž odsoudit člověka. Něco takového chtěli i od Norimberku.
 
Generální žalobce Američan Robert Jackson si byl vědom, že právní systém každé země je jiný. Proto byl zvolen princip přirozeného práva: některé věci (například vražda) se nedělají, i když je zákon umožňuje či rozkaz nařizuje. Ano, takový postup se blíží ustanovením Desatera…
 
Protestant Jackson se před procesem setkal i s papežem Piem XII. Podle soudcových zápisků Svatý otec řekl, že nikdy nesouhlasil s Hitlerem a konkordát s ním podepsal za Vatikán ještě jako státní sekretář proto, aby ochránil katolíky před pronásledováním. „Papežovým hlavním zájmem bylo, aby Němci nebyli obžalováni jako celek. Pokládal to za nefér a nerozumné, protože věděl o mnoha lidech, kteří se vystavovali velkému riziku svým opozičním postojem vůči nacistickému režimu,“ napsal Jackson o Piovi XII., jehož papežským heslem mimochodem bylo úsloví: Mír je dílem spravedlnosti.
 
V Norimberku bylo souzeno dvaadvacet lidí. Třináct z nich bylo protestanty, pět katolíky (von Papen byl osvobozen, Ley spáchal sebevraždu, Kaltenbrunner, Frank a Seyss-Inquart byli popraveni). Ostatní obžalovaní uvedli, že jsou bez vyznání.
 
Poslední bitva
 
Z hlediska právního purismu se děly v Norimberku nejednoznačné věci. Třeba někdejší Hitlerův zástupce Rudolf Hess se některých zvěrstev nemohl aktivně účastnit, protože od roku 1941 trávil čas v britském vězení. Navíc tu byla vážná pochybnost o Hessově psychickém zdraví. Přesto dostal doživotí – a ve vězení zemřel ve věku 93 roků.
 
Další závažný argument se dá shrnout do maximy: Dělali jste podobné věci. Platí to například o přesídlování civilního obyvatelstva, za které byli nacističtí pohlaváři souzeni zhruba v té době, kdy byly miliony Němců vyháněny z českého pohraničí a z území, jež nově získalo Polsko. Ani v brutálním chování k zajatcům si Rusové s Němci nezadali. S námitkou, že se Spojenci chovali také barbarsky, se vypořádal britský soudce Geoffrey Lawrence: „My tu nesoudíme, zda se porušení mezinárodního práva, zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů dopustily nějaké jiné mocnosti. My tu soudíme, zda se jich dopustili obžalovaní.“ Tomuto záměru učinil tribunál za dost: tři obžalované pro nedostatek důkazů dokonce osvobodil.
 
Vrcholem snahy o zmatení pravdy byla sovětská snaha obžalovat nacistické špičky z masakru v Katyňském lese. Ten přitom měli na svědomí naopak právě Rusové! Sovětský náhled na soud vyjadřuje vedoucí sovětské delegace Anatolij Poltorak. Jeho kniha Norimberský proces u nás vyšla za normalizace a autor v ní západní žalobce nazývá inkvizitory a rozvíjí teze o ideové blízkosti Američanů s nacisty.
 
Norimberský proces nemohl vnést čirou spravedlnost do světa poničeného nejhrůznější válkou dějin. Mohl jen na příkladu některých zločinců ukázat, že zlo zůstává zlem, i když je obaleno paragrafy, jež mají zrůdné chování chránit. Soud měl ambici odsoudit všechny budoucí války, či jim dokonce zamezit. To se samozřejmě stát nemohlo. Z Norimberského procesu si ale můžeme vzít poučení a aplikovat jeho závěry na současnost – jak to ostatně v reportáži z Norimberka zachycuje Kateřina Koubová.
 
Také české země měly na tribunálu svého zástupce. Historik Michal Pehr v příspěvku píše o účasti vedoucího čs. delegace Bohuslava Ečera. Jeden náš krajan ale seděl i na lavici obžalovaných. Pozdější spolkový kancléř Rakouska a komisař obsazeného Nizozemska Arthur Seyss-Inquart se narodil ve Stonařově u Jihlavy. Bylo mu čtyřiapadesát let, když byl v Norimberku popraven.
 
Ano, i Češi byli v roce 1945 v Norimberku. Odpovědět na otázku, zda dokážeme pojmenovat vlastní viny a jaké poučení jsme ochotni si z nich vzít, ovšem žádný tribunál nedokáže. Musíme to udělat sami.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 9 28. února – 6. března 2017

Jak mají křesťané reagovat na uprchlíky?

Jak zvládnout migrační krizi a dostát přitom svému křesťanskému přesvědčení a poslání? Nejen biskupové hledali odpovědi hned na dvou konferencích, a to v Bratislavě i v Římě.

celý článek


Mladí lidé chtějí mít zodpovědnost

Při bohoslužbách Celostátního fóra mládeže delegáti pozorně naslouchali slovům celebrujícího biskupa. Po většinu programu ale on naslouchal jim…

celý článek


Půst je příležitostí k proměně. Využijme ji

Čtyřicet dní do Velikonoc, které jsou před námi, nás zve k proměně. Nutně nemusí být způsobena jen askezí či sebezáporem. K postní době můžeme přistoupit také…

celý článek


I dobré manželství má problémy

Exhortace Radost z lásky (Amoris laetitia) je stále předmětem mnoha debat. Stranou pozornosti však zůstává to, co papež František uvádí jako jednu ze čtyř priorit: doprovázení…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay