Ministrovat neznamená "jen v kostele panu faráři"

Vydání: 2009/33 Ministranti, 12.8.2009, Autor: Jiří Macháně

Ministrant. Encyklopedie praví, že jde o funkci u oltáře, název tento pochází z latinského ministrare – „sloužit“. Dále se dočteme, že je to zpravidla chlapec (kde že loňské sněhy jsou – pozn. red), který přisluhuje knězi při mši svaté nebo jiném náboženském obřadu. Toliko suchých školometských slov. Důvěrně je známe od oltářů našich kostelů. Holky, kluky, mladší i starší. Někde je jich, že by řeku zastavili, jinde mají jednoho, dva – nebo také žádného. Kdo jsou dnešní ministranti? A jaká je jejich služba? O tom jsme hovořili s šéfredaktorem ministrantského časopisu Tarsicius Štěpánem Pospíšilem.

Jací jsou dnešní ministranti?

Jsou to stejní kluci jako v každé době. Jen to většinou určitě lépe umí s počítači než pan farář, zato už tolik neběhají po lese jako jejich prapředci.

Kdyby se potkal ministrant „předkoncilní“ a dnešní. Který by byl v liturgice vzdělanější, víc toho uměl, znal?

Předkoncilní ministrování bylo náročnější na znalosti a dovednosti – latina, různé přesné úkony. Co se liturgiky týče, zdánlivě toho museli znát mnohem více. Dodnes se však někteří tehdejší ministranti smějí, že znali latinské básničky, jimž vůbec nerozuměli. Naopak dnešní ministrant může být liturgicky vzorný, že by strčil leckterého předkoncilního do kapsy svými znalostmi a vychytávkami.

O co jde v ministrování především?

Jak známo, slovo ministrant pochází z latinského „sloužit“. Pochopitelně je liturgická znalost pro ministranta nepostradatelná podobně jako pro závodníka formule 1 znalost trati a stroje, ale zúží-li se ministrantská služba na technologii mše svaté, může se z liturgie stát povrchní divadlo.

Ministrant je tudíž správným ministrantem, když slouží.

Ano, ale nejen v ministrantském oblečení. Každý kněz či vedoucí ministrantů učí ty malé rošťáky, že ministrovat neznamená jen v kostele panu faráři. Sloužit v Pánu Ježíši máme i učitelům ve škole, soupeřům na fotbale, doma rodičům a sourozencům. Autentické ministrování je pravdivým vyjádřením živého vztahu k Bohu. V klučičím věku je motivováno zajímavějším prožíváním mše svaté než v lavici, zájmem kněze a skvělou partou, která se v mnohých sakristiích utvoří.

V čem dalším je dnešní ministrování jiné a nové?

Stěžejní novinkou posledních desetiletí je, že každé dítě, které chodí do kostela, je ve svém nevěřícím okolí považováno za exotické. Chlapec, který kupříkladu ministruje na půlnoční, je před spolužáky ještě víc vidět a musí si to pak ve škole obhájit! Před desítkami let neprožívali ministranti tak silné konflikty životního stylu – životní hodnoty byly jasné. Dnes je pro ministranta nutné rozhodnout se pro odlišný životní přístup, často naprosto osamoceně, mnohdy i za cenu problémů ve vlastní rodině.

A co holky u oltáře? Mluvíte stále jen o klucích, jako by ministrantky neexistovaly…

V mnohých farnostech děvčata pomáhají službou u oltáře k tomu, aby si opuštěný kněz nemusel sám držet misál, nosit konvičky a uklízet oltář. Ovšem pravidlem (které nezpochybňuje výjimky) je, že ve farnosti, kde začne ministrovat jedna dívka, brzy přitáhne více kamarádek a stává se z nich parta, do níž žádný mladší kluk dobrovolně netouží proniknout. Pro kněze je tato situace zdánlivě jednodušší – děvčata jsou aktivnější, jde jim to mnohem lépe, nemusí se do ministrování nutit, rády se ukazují a často jim to v presbytáři sluší mnohem víc než klukům, kteří jsou schopni ze sakristie vylézt v notně neupraveném stavu. To vše však za cenu ztráty klučičí party v sakristii. Jako optimální řešení se v mnohých farnostech ukazuje založit dívčí schólu, která zkrášluje bohoslužbu zpěvem a v níž se formují aktivní dívky ve farnosti. V sakristii se pak přirozeně vytvoří klukovská parta, která může navázat bližší vztah s knězem. Tak mohou kluci poznávat kněžský život v praxi. Je pak přirozené, že ministrant ve svobodném hledání životního povolání uvažuje i o kněžství, které poznává skrze osobní vztah se svým pastýřem.

Věnují se kněží ministrantům dostatečně?

Všichni víme, co všechno mají kněží na starosti a co všechno by měli dělat dostatečně. Většinou se to řeší tak, že si kněží vytipují nejschopnějšího maxistranta (odrostlý ministrant) a tomu starost o „oltářní čeládku“ svěří. Tento model má nespočet výhod, z nichž největší je ta, že ministrantská parta se nerozpadne při přeložení kněze. Dostanou-li se však ministranti do osobnějšího kontaktu s knězem jen pár minut přede mší, pak se ideálem a hrdinou v jejich očích nestane kněz, nýbrž laik, který je vede. Při pravdivém hledání životního povolání jsou ochuzeni o vzor kněžského života. Sami kněží pak jsou na tom biti, když si nevytvoří vztah s mladšími kluky, z nichž nevyrostou schopní pomocníci ve farnosti.

Co říkáte tomu, že cesta ke kněžství vede často přes službu u oltáře?

Myslím, že to není podmínkou, nýbrž cestou přirozenou a osvědčenou. Profesor Polc kdysi vybádal, že za první republiky byly největší zdroje kněžského dorostu katoličtí skauti, katolické školy a ministranti. Pokud se nad těmito zdroji zamyslíme v dnešním kontextu, mají jednoznačně největší šanci ministranti. Klíčovou roli v otázce povolání ke kněžství má však právě blízkost kněze a přátelství s ním. Skrze tento kněžský vzor, jemuž důvěřuje, ministrant objevuje vztah s Bohem, kterému při mši slouží. A jakmile tento vztah uzraje, je spolehlivým vodítkem při volbě životního povolání. A to nemusí jít pouze o kněžství.

Existuje i v rámci české a moravské církve (diecézí) nějaká systematičtější formace ministrantů a těch, kteří je formují?

Ano, existuje. Na Moravě a ve Slezsku má každá diecéze určeného kněze, jenž se v rámci diecéze věnuje ministrantům. V děkanátech jsou také laici zodpovědní za ministranty. Scházejí se s biskupem a připravují ministrantské diecézní poutě a koordinují aktivity v diecézi – tábory, menší setkání aj. Aspoň doufám, že takhle pěkně stále fungují, protože díky těmto setkáním vlastně vznikl časopis Tarsicius. V roce 1997 jsme s P. Bratršovským vytiskli list A4 a pojmenovali jsme ho Ministrantský bulletin, v němž jsme pozvali starší ministranty litoměřické diecéze k vytvoření jakési ministrantské rady. Na naši výzvu se nikdo neozval, a tak jsme pochopili, že efektivnější bude pracovat přímo s jednotlivými ministranty prostřednictvím časopisu, který jsme od roku 1998 vydávali pod jménem patrona ministrantů sv. Tarsicia. Současně pracovala na Moravě skupina borců (P. Jiří Kaňa, jáhen Josef Janšta, Daniel Dehner a jiní), kteří vydávali šestkrát do roka instruktážní ministrantský časopis Pueri Domini. O pár let později jsme se s touto redakcí propojili a Tarsicius se rozšířil do všech diecézí.

Šéfujete časopis Tarsicius s podtitulem „pro kluky u oltáře“. To značí, že se s holkama nepočítá?

V roce 2002 jsme byli osloveni skupinou ministrantek, které se chtěly v časopise více angažovat s dívčími tématy. Při představě, že by naši desetiletí čtenáři četli v Tarsiciovi o tom, jaké kombinace barev oblečení se hodí k pleti a jak bojovat s akné, se zrodila myšlenka speciálního časopisu pro dívky. Tato myšlenka nabyla podoby po usilovných přípravách ve spolupráci se Sekcí pro mládež ČBK v roce 2005, od kdy vychází časopis IN! dívčí svět, určený dívkám. Tarsicius tedy zůstal klučičím časopisem. Můžete ho stručně představit? Ministranti jsou specifická skupina s velikým věkovým rozdílem, proto je Tarsicius rozdělen do tří částí – pro nejmladší, střední a nejstarší. Našim cílem je zaujmout běžného kluka a inspirovat ho ke službě v církvi. Není to jednoduché, když současní kluci téměř nečtou, ale podle stále se zvyšujícího zájmu usuzujeme, že tato práce má smysl. Rádi zašleme časopis každému, kdo o něj projeví zájem. Za jeho odebírání se nemusí platit předplatné, neb je financován z dobrovolných darů.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay