Vydání: 2016/26 Papež František potěšil Moravu, 21.6.2016, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Rodiče to zažívají čas od času od svých nadřízených. Také ti hodnotí jejich práci. V lepších firmách je to součástí pracovního procesu: zaměstnanec se dozví, jak je jeho práce ceněna – nejen z výplatní pásky, ale i z úst šéfa. Podobnou výplatní pásku přinesou děti ze školy – budou na ní známky. A z úst milujících rodičů se mohou nad rámec školního hodnocení dozvědět, jak si vlastně stojí v jejich očích. Těm se nabízí jedinečná příležitost potomkům prospět, ale zároveň je tu velké riziko, že si tuto jedinečnou možnost ve výchovném procesu nechají utéct nebo ji prošustrují zbytečným křikem a spíláním.
Vidět, co je hodnotné
„Když se řekne hodnocení, slyším zejména slovo ,hodnota‘. To znamená: co vidím jako hodnotné. A právě k tomu se mám jako máma vyjádřit a tuto hodnotu tím posílit,“ zdůrazňuje pedagožka a psycholožka Marie Mesanyová, která se o další zásadní postřehy dělí v rozhovoru níže. Rozčíleným vyzdvihováním pokažených známek a všeho, co se nepodařilo, mohou totiž rodiče všechno povedené a hodnotné docela zašlapat a dítěti nejen pokazit prázdniny, ale dokonce uškodit na celý život.
„Důvod k razantní intervenci bývá málokdy,“ zrazuje od ukvapených reakcí učitelka ze středočeské Dobříše Markéta Svobodová. Nelze podle ní posuzovat děti podle čísel, která napíší učitelé na vysvědčení, nýbrž v kontextu jejich celkového přístupu k učení. „Jsou děti, kterým není tolik od Pána Boha dáno, a dělají, co mohou. Víc to zkrátka nejde. Je jen opravdu málo těch, které na školu vysloveně kašlou – a na ty rodičovská přísnost v den vysvědčení stejně neplatí,“ popisuje své postřehy.
Vysvědčení? Průběžné hodnocení
Překvapení nad vysvědčením se nemůže nikdy odehrát, když rodiče tvoří s učiteli a školou jeden vzdělávací tým. Pedagogové se shodují, že nejhorší rodičovskou strategií je půl roku se dětem nevěnovat a za vrchol rodičovské invence považovat podpis v žákovské knížce spojený s káráním. A pak řvát a trestat, když dítě (zcela očekávatelně) přinese mizerné vysvědčení.
Naopak – když jsou máma, táta a učitel i dítě v kontaktu, vysvědčení pro ně obvykle neznamená nic jiného než průběžné hodnocení. Také ho pak přijímají jako sdělení, že pokud se něco nedaří, je nejvyšší čas přemýšlet, kde se stala chyba a co se s tím dá dělat. Společně a s mírou. „Jsem zastáncem odpočinku o prázdninách. Děti si zaslouží po deseti měsících orazit. Už teď to vidím ve škole: potřebují ven a ne sedět v lavici. Pokud je to nutné, je dobré se s dítětem předem domluvit, jak se budeme škole věnovat, aby s tím počítalo a nebylo vystaveno hrozbě, že se bude celé prázdniny učit, až zčerná,“ upozorňuje Markéta Svobodová.
Dítě není dospělý. Zní to banálně, ale kolik pedagogů, maminek a tatínků na to právě při pohledu na vysvědčení zapomíná, že některá slova si děti neumějí přebrat v kontextu, který je pro dospělé běžný. „Hodně záleží už na tom, jak učitelka dítěti vysvědčení předá. Je-li to před celou třídou se studenou sprchou, co všechno nezvládlo, není divu, že odchází s pocitem úplného selhání. Rodiče musí zohlednit také povahu dítěte: úzkostné děti se hroutí z dvojky a jiným je fuk i čtyřka,“ přibližuje učitelskou zkušenost Markéta Svobodová.
Slovní hodnocení učitelů i rodičů
Při ocenění školních výsledků rodičům pomáhá i stále hojněji se rozšiřující slovní hodnocení. Věnuje-li mu učitel péči, přesněji vypovídá o tom, co už dítě umí a co mu naopak nejde. Toho se mohou rodiče držet a i z vlastní zkušenosti s dítětem takové hodnocení reflektovat.
Lépe se jim pakhledají slova, pokud se jim vlastních (z různých důvodů, nikoliv jen pro rozčarování) nedostává. Mohou například říci: „Tady píše paní učitelka, že tohle ještě moc neumíš a je potřeba na tom pracovat. Tak to spolu určitě zvládneme.“ Takto a podobně lze pak své hodnotící soudy formulovat, aby byly pro dítě srozumitelné v poloze výzvy, nikoliv katastrofy a „konečné stanice“. Slovní hodnocení má však i svá úskalí a rozhodně by jej měli rodiče číst pozorně a na rozdíl od dětí se nenechat uchlácholit jen tím dobrým. Nezřídka se totiž stává, že takové vysvědčení vede k pocitu, že je všechno v nejlepším pořádku a pro další pokrok a úspěch dítěte není zapotřebí něco dělat.
Od začátku roku provází církev papežem Františkem vyhlášený Rok milosrdenství: lidé putují ke Svatým branám, konají skutky tělesného i duchovního milosrdenství. A přitom nyní mají jedinečnou příležitost přímo doma na konci června.
Přišel konec školního roku a čas na velmi zevrubnou praxi milosrdenství v podání milujícího milosrdného rodiče napodobujícího svým konáním neomezeně milujícího a milosrdného Boha. „Je to příležitost s láskou přijímat naše děti takové, jaké jsou. Možná nemáme doma génia, ale jednou z něj bude šikovný a oblíbený zedník. Znýmky nejsou život. Sama se učím přijímat gymnaziálního synka a jeho čtyřky. Ale známky nejsou život. Jedničky jsou v něm vlastně k ničemu, když se nenaučíme skutečně důležité věci a nezhodnotíme svá nadání a dary. I při pohledu na hodnocení školních výsledků bychom měli pamatovat na podobenství o hřivnách,“ uzavírá Markéta Svobodová.