Vydání: 2010/7 Cizinci u nás, 9.2.2010, Autor: Alena Scheinostová

Letos 17. ledna si svět už po devadesáté šesté připomněl všechny, kdo opouštějí své domovy a vydávají se za hranice hledat pro sebe a své rodiny lepší výdělek, vzdělání či životní příležitosti, ale také prchají před pronásledováním, válkou nebo živelnými katastrofami. Migranti a uprchlíci – lidé, jejichž počet ve světě stoupá do stovek milionů a jejichž existenci označil papež Benedikt XVI. ve své poslední encyklice Caritas in Veritate za společenský fenomén epochální povahy, stavící před dramatické výzvy celou lidskou pospolitost.

V posledních dvou desetiletích zažívají masovou migraci také české země. V 90. letech 20. století se příliv cizinců pokoušel přes Česko dostat do západní Evropy, ale zároveň stále stoupal počet příchozích, pro které je Česká republika dlouhodobým cílem. V současnosti na území ČR legálně pobývá zhruba 435 tisíc cizích státních příslušníků; počet nelegálních imigrantů se odhaduje i na několik desítek, či dokonce stovek tisíc. Jen zlomek procenta z toho (v roce 2008 to bylo podle údajů MV ČR přibližně 0,7 %) tvoří žadatelé o mezinárodní ochranu (tzv. azyl). Získat azyl je v ČR totiž poměrně obtížné; kromě toho se Česko se vstupem do Evropské unie stalo součástí tzv. Dublinského systému, v jehož rámci jsou žádosti o azyl posuzovány pouze v tom státě EU, kterým žadatel na území Unie vstoupil – jako zemi ležící uprostřed Unie tak Česku slouží okolní státy EU jako jistá bariéra. Převážná většina cizinců sem tedy přichází za pracovními příležitostmi: Ukrajinci, Moldavané, Rusové, Vietnamci nebo například Mongolové; ale přirozeně také Poláci, Slováci a další sousedé z Evropské unie. „Drtivá většina imigrantů chce pracovat či podnikat v bezpečné zemi, vydělat si peníze, které posílají domů pro své rodiny nebo se tu i s nimi usazují a žijí život jako každý jiný občan,“ přibližuje ředitelka české pobočky Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Lucie Sládková.

PRAVIDLA POMOCI

Česká veřejnost, jak naposledy prokázal loňský výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), imigranty vnímá jednoznačně negativně jako zátěž, která znamená mimo jiné zvyšování nezaměstnanosti místních obyvatel. S tím však ostře nesouhlasí odborníci a poukazují na vysoký podíl zahraničních pracovníků na ekonomickém rozvoji hostitelských zemí, ale i zemí svého původu, kam často posílají své výdělky. Lucie Sládková navíc upozorňuje: „Tito lidé vyvažují nedostatek pracovní síly, s nímž se potýká česká ekonomika a jejž čeští občané nebyli schopni pokrýt.“ Imigranti totiž nezřídka vykonávají práce, které místní dělat odmítají: stavební a montážní dělníci, sanitářky, uklízečky… A zatímco české obchody obvykle zavřou úderem sobotního poledne, asijští maloobchodníci běžně pracují dále. Marina Luptáková z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, která se výzkumem migrace dlouhodobě zabývá, však upozorňuje, že nedostatek pracovníků se zdaleka netýká jen málo kvalifikovaných profesí – vzpomeňme stoupající počet polských kněží v českých farnostech. „Podle některých prognóz může v ČR v roce 2030 při současném nezvratném stárnutí populace chybět i milion a půl a více odborníků,“ říká Luptáková. Migraci tak vidí jako historickou šanci, jak napomoci řešení demografických a ekonomických problémů, kterým Evropa čelí – záleží jen na tom, jak nejlépe nastavit její pravidla. Lucie Sládková doplňuje: „Česko se bez práce cizinců neobejde. Jde o to, aby se prováděl výběr dle profesí, které potřebujeme, které chceme a které zaměstnavatelé garantují.“ Mimochodem, podle odhadů Ministerstva vnitra je v Česku už dnes životní prostor až pro milion přistěhovalců.

LIDÉ ZTRACENÍ V PŘEKLADU

Zaměstnávání cizinců v Česku ani jejich integrace do většinové společnosti neprobíhají bez problémů, ačkoliv stát v posledních letech učinil několik nových kroků (nejnověji tzv. zelené karty). Tato vcelku vstřícná opatření ovšem zhusta fungují jenom na papíře. „Realita je úplně jiná než popisy a statistiky,“ upozorňuje Marina Luptáková. „Stále platí, že pokud chce cizinec požádat o pracovní vízum nebo kupříkladu o jeho prodloužení, je vydán napospas imigračním úředníkům, kteří o jeho záležitosti rozhodují zcela podle své zvůle. A to je věc, která by měla být ošetřena zákonem.“ Dlouhé hodiny ve frontě na ambasádě, množství formulářů, z nichž každý stojí peníze, nejistota, zda pobyt bude, či nebude prodloužen… „Často nakonec zvolíte pokoutní cestu: úplatek, službu prostředníka a podobně,“ konstatuje Luptáková. Situaci cizincům ztěžuje také fakt, že čeští úředníci například na sociálních a bytových odborech či úřadech práce přistěhovalcům někdy odpírají služby, protože se z neznalosti zákonů domnívají, že na ně cizinci nemají nárok; své zákonné nároky nicméně nejednou neznají ani migranti sami, a proto se o ně nehlásí. Život v Česku cizincům neusnadňují ani postoje místních zaměstnavatelů. Příchozí například z Ukrajiny či Moldávie jsou navzdory své leckdy vysoké kvalifikaci ochotni pracovat za nízkou mzdu na nebezpečných a nedůstojných pozicích a zprostředkovatelé a místní zaměstnavatelé toho často zneužívají. Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek komentuje: „Pro zaměstnavatele se tak stávají snadno manipulovatelnou pracovní silou. Nerozumějí česky, neorientují se, nemají požadavky, jejich situace mu naprosto vyhovuje.“ Postavení těchto migrantů je ještě ohroženější, pokud v Česku pobývají či pracují nelegálně. Do této situace se přitom nemusejí dostat vlastní vinou – může jít o administrativní pochybení, chybu na straně úřadů anebo i úmyslné jednání zaměstnavatele nebo prostředníka. „Cizinci v nelegálním postavení se stávají velmi zranitelnými, závislými a mohou být ze strany zaměstnavatelů či různých zprostředkovatelů vystaveni téměř kriminálním praktikám, jako je vydírání, vykořisťování anebo nucení k otrocké práci,“ varuje Lucie Sládková. Přesto se zdá, že se česká společnost začíná „svým“ imigrantům otevírat. Napovídá tomu integrační snaha státu (v minulém roce například zahájila činnost hned čtyři Centra Ministerstva vnitra pro podporu integrace cizinců v ČR) i neutuchající činnost nevládních organizací navzdory kriticky se krátícím státním dotacím. Marina Luptáková poznamenává: „Česko není na přítomnost cizinců zvyklé, ale zvyknout si musí. Cizinci tu jsou a budou a je načase, aby byl tento fakt přinejmenším konstatován.“ Otázka migrace totiž podle ní není jen čistě pragmatická. Žijeme-li v homogenní společnosti, získáváme nesprávný pohled na svět – zatímco s cizinci vidíme minimálně to, že věci mohou být i jinak.