Méně může být i více

Vydání: 2004/21 Úcta k rodičům, 2.9.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

S psychologem Petrem Šmolkou o vztahu rodičů a potomků
Vztahy v rodině bychom s malou nadsázkou mohli přirovnat k pěkně složitému hlavolamu. Ne vždy je však možné ho zdárně vyřešit, a to i proto, že jsou ve hře tak silné zbraně jako emoce či láska. Právě ty sehrávají svou roli v momentě, kdy děti dospějí a rodiče zestárnou. Každý z nich má své potřeby, ale i povinnosti. Jaké jsou? Kam až sahají? Co nám přinášejí, ovšem i berou? I o tom jsme si povídali s psychologem Petrem Šmolkou.


Čas běží. Role se vyměnily. Nyní potřebují pomoci naši rodiče. Jak bychom se měli jako správní potomci chovat?
Jsou otázky, na něž je velice snadné odpovídat, pokud je budeme vnímat pouze jako problém čistě akademický. Pak se jistě shodneme i v tom, že ke stárnoucím rodičům je třeba se chovat s úctou a ohleduplností a zároveň se jim snažit jejich úděl co možná nejvíc ulehčit. Zvláště v nemoci, případně ve chvíli, kdy se jim už jaksi nedostává sil. Ze všeho nejvíc však potřebují mít z naší strany pocit zájmu a projevy lásky. Až potud sice pustá, nicméně pravdivá teorie.

Jenže...
Jenže nejen z lesů se ozývá tak, jak se do nich volá. Míti a moci pak nemusí být opravdu totéž. Mohu tisíckrát vědět, jak bych se měl ke svým rodičům chovat, pořád je však otázkou, zda skutečně mohu. Zda mé dětské zkušenosti s nimi, jakož i náš pozdější vzájemný vztah, vůbec něco takového umožňují. Přesto bych se však měl snažit alespoň o korektnost. A možná i o odpuštění skutečných či domnělých křivd, které si v sobě nesu. Pokud se mi tohle podaří, pak ani ony projevy zájmu, úcty a ohledů nemusí již být něčím nedosažitelným.

Kde jsou hranice úcty a lásky k rodičům? Jinak rečeno, jak moc se má potomek pro své rodiče „obětovat“?
Každé takové hranice se jen velice těžce vymezují. Navíc každý z nás zpravidla žije v řadě rolí a vztahů (manželských, rodinných, pracovních a dalších). Osobně se domnívám, že onou pomyslnou hranicí je právě pocit „oběti“. Jakmile začne převládat, jakmile mám dojem, že se musím obětovat, že vztahu s rodiči a k nim jsem nucen obětovat nějaký z jiných pro mne významných vztahů, pak bych se měl asi alespoň na chvilku zastavit. A klást si otázku, zda jsem s to takovou oběť podstoupit, aniž bych ji alespoň v duchu rodičům nezazlíval. Případně od nich nečekal až nepřiměřeně velký vděk. Někdy opravdu platí, že méně může být více. Včetně úcty, lásky, a především péče.

Na druhou stranu se ovšem stále častěji vyskytují i případy, kdy děti, byť dospělé, setrvávají pod rodičovskými křídly. Je za tím nezralost, pohodlnost, či nekonečná láska k rodičům?
Přílišné setrvávání pod rodičovskými křídly je především signálem problematické výchovy. Jak nezralost, tak pohodlnost bývají jedním z jejích plodů. V podtextu podobného jednání nebývá totiž zpravidla přílišná láska – ta se dá projevovat i jinak a „na distanc“. Průvodním znakem setrvávání u rodičů bývá spíše extrémní závislost – další z plodů ne vždy optimální výchovy. Tato závislost je častá tam, kde šlo o výchovu v neúplné rodině, případně v rodině, kde se rodič či rodiče neúměrně upnuli na vztah s dětmi a tak trochu rezignovali na vztah partnerský.

Jaké může mít toto soužití později pro mladé následky? Budou vůbec schopni založit si rodinu?
Problémem mladých nemusí být ani tak samotné založení vlastní rodiny, jako spíše její dostatečná autonomie. Těžko předpokládat, že by partner sdílel či alespoň bez problémů přijímal náš tak intenzivní vztah s rodiči, naši neschopnost vyvázat se z jejich vlivu a odpoutat se ze závislosti na nich. Koalice s manželským partnerem by přitom měla mít před koalicí s rodiči přednost. Jak již tedy bylo řečeno – problémem není založení vlastní rodiny, jako spíše to, zda naše vlastní rodina bude s to také patřičně prosperovat. Zda naši vazbu na rodiče unese, nebo jen trochu oslabí.

Existuje nějaká věková hranice, kdy je záhodno opustit rodné hnízdo a jít „na zkušenou“?
Ta hranice se historicky mění, nepochybně souvisí i se sociální zralostí. Jiná bude platit pro někoho, kdo má v 18 letech třeba vlastní řemeslo a pravidelné příjmy, jiná u toho, koho v tom věku čeká ještě sedm až osm let studia. Krátkodobá zkušenost s odpoutáním se od rodičů (v délce pár měsíců) může být zdravá už u adolescentů (adolescence = období mezi pubertou a dospělostí - pozn. red.). Dvouměsíční prázdninová brigáda, půlroční pobyt v zahraničí jako au pair, rok studia na zahraniční střední škole a podobně ještě nikomu neublížilo. Spíše naopak. Taková „zkušená“ může být významným pokrokem na cestě ke zralosti.

A co druhá strana? Může egoismus dětí nějak rodičům – původní rodině ublížit?
Rodiče dospívajících dětí jsou v dost obtížné roli. Na jednu stranu by už docela uvítali více klidu, na druhou se třeba tak trochu obávají, zda budou ještě umět žít zase pouze sami dva v páru. Navíc je mohou zneklidňovat i obavy z přerušení kontaktů s dětmi. Na život ve dvou by si však lépe zvykali v době, kdy alespoň jeden z nich ještě pracuje; přílišné odkládání odchodů dětí z domova tak může situaci rodičů nakonec spíše zkomplikovat (sil na přijetí změn totiž s věkem rapidně ubývá).

Jak se má člověk psychicky vyrovnat s tím, že není objektivně schopen (z jakéhokoliv důvodu) vyhovět „vydírajícím“ rodičům?
Člověk má poskytovat pouze tolik pomoci, kolik sám unese. Cítí-li se nucen a znásilňován, pak se tento pocit zákonitě negativně promítne do vztahu k tomu, kým se cítíme být znásilňováni. Včasné „ne“ je někdy pro vztah podstatně větším přínosem než se skřípěním zubů opakovaná „ano“.

Pro dospívajícího může být krátkodobě odpoutání se od rodičů, např. při studijním pobytu v zahraničí, dobrou zkušeností na cestě ke zralosti.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay