Měli jsme strach, že nikdo nepřijde

Vydání: 2006/22 Financování cirkve, 30.5.2006, Autor: Ivana Jeništová

Ze silnice vede ke kostelu malá, neprošlapaná cesta. V Hynčině dnes žije jen dvě stě lidí z původních 1,5 tisíce, kteří zde žili před válkou). V bílém kostele obklopeném hřbitovem se koná závěrečná akce misie – Den otevřených dveří. Tiše tu rozjímá asi patnáct místních lidí. Někteří jsou tu poprvé...
Budoucí studenti bohosloví se na misie připravovali dva měsíce. „Posláním konviktu, tedy nultého ročníku semináře, je intelektuální, lidská, duchovní a pastorační formace,“ vysvětluje spirituál P. Jan Linhart. „Zatímco v minulých letech kluci pracovali v hospici a zažili misie ve městech, letos se vydali do vesnic, aby oslovili vlažné a nevěřící,“ doplňuje. Každá skupinka měla patronát nad jednou vesnicí, v níž - pokud to šlo - také bydlela. Ve škole připravili program pro děti, kde je mládež, uspořádali třeba volejbalový zápas či táborák. Vždy bylo dost příležitostí k rozhovoru o křesťanství. „V Hynčině škola není, tak jsme zvali hlavně rodiny s dětmi,“ říká jeden ze čtyř mladých misionářů, Filip Foltán. „Když jsme tu před týdnem začínali, byli jsme v kostele sami; přišli jen dva ‚lufťáci‘. Dnes zírám, kolik přišlo lidí!“ usmívá se Filip. Program misie byl rozložen do celého týdne. „Na cestu jsme dostali požehnání od otce arcibiskupa Graubnera. Misijní týden začal besedou na obecním úřadě, na kterou jsme osobně pozvali všechny obyvatele. Co může člověk lidem dát? Třeba jim říct, že je má někdo rád a to se myslím povedlo,“ říká Filip. Posezení v přírodě, besedy, osobní rozhovory - podobný program se konal také v okolních obcích. Ve školách pak diskuse se studenty či sportovní program. „Na začátku nevíte, do čeho jdete. Největší strach jsme měli z toho, že nikdo nepřijde,“ postesknul si další ze studentů Jakub Dominik Štefík. „Naštěstí nám ale pomohl zdejší starosta, takže všechno dobře dopadlo.“
Na konec týdenních misií zazněly z kůru hynčinského kostela spirituály a písně Taizé, podařilo se zprovoznit i varhany. Tak jako lidé, i tento hudební nástroj se symbolicky vrátil alespoň na chvíli ke službě Bohu. Nesměle, občas s falešnými tóny, ale nadějně.
Místní lidé tiše vycházejí z kostela a většina jich pak míří na závěrečné odpolední posezení. Opéká se selátko, točí se pivo, vaří kafe a obsluhují chlapci z misie. Místní ženy jsou spokojené: „Byl to úžasný týden!“ Jedna z nich dodává: „Tady byli lidé komunisty zaseklí, odvykli si chodit do kostela, takové akce by je možná probudily.“


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay