Měli být převychováni prací

Vydání: 2005/38 55 let od vzniku PTP, 13.9.2005, Autor: Jan Paulas

Říkalo se jim „pétépáci“ nebo také „černí baroni“, protože jako vojáci nosili na ramenou černé výložky. Délka jejich vojenské služby byla nejistá a místo zbraně svírali lopaty či jiné pracovní náčiní. Jejich útvary měly oficiální název Pomocné technické prapory a jejich řadami prošlo i mnoho kněží. Podrobněji se jim věnujeme v rozhovoru s historikem Vojtěchem Vlčkem. 

 

Co bylo vůbec hlavním důvodem vzniku Pomocných technických praporů (PTP)?

PTP byly jednou z forem masové nezákonnosti 50. let, podobně jako tábory nucených prací či centralizační a internační tábory pro kněze. Komunistický režim v těchto zařízeních izoloval - bez odsouzení - „nespolehlivé“ jedince. Chtěl je takto převychovat a zároveň využít jako levnou pracovní sílu. K PTP byli povoláni nepoddajní úředníci, učitelé, živnostníci, zemědělci, neúspěšní emigranti, vyloučení studenti, příslušníci šlechty, příbuzní politických vězňů, ale i kněží, bohoslovci a řeholníci.

 

Vlivem Švandrlíkovy knihy Černí baroni je služba u PTP nahlížena jakousi švejkovskou optikou, jak to ilustroval i nedávný seriál Černí baroni. Jaká byla realita?

Švandrlíkova kniha je nesporně vynikajícím satirickým dílem, ale o PTP vypovídá asi tak jako Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka o jatkách, zrůdnostech a milionech mrtvých 1. světové války. PTP prošlo v období jejich existence v letech 1950-1954 asi 40 000 osob ve věku 17-60 let. Většina z nich tu strávila tři roky života, přičemž žili v naprosté nejistotě, dokdy zde budou drženi. Byli izolováni od svých rodin, podrobování dogmatickým politickým školením a mnohdy i hrubému šikanování ze strany velitelů. Po krátkém vojenském výcviku nastoupili na práci u jednotek lehkých (na stavbách, v zemědělství, v lese) nebo těžkých (doly a hutě na Ostravsku, Mostecku, Kladensku). Hlavně při práci v dolech, na niž nebyli řádně připraveni, docházelo k porušování bezpečnostních norem a stálému tlaku na zvyšování výkonu. V důsledku toho zahynulo při závalech a jiných důlních neštěstích desítky příslušníků PTP - jen v roce 1952 to bylo 40 úrazů smrtelných a 518 těžkých - a mnozí odsud odešli s podlomeným zdravím. Příslušníci PTP byli nasazováni například také na vyčištění minových polí na Dukle.

U PTP se často ocitli i kněží a bohoslovci. Byli tam začleňováni automaticky, nebo jenom někteří vybraní jedinci „za trest“? 

Právě katoličtí duchovní byli jedni z prvních občanů, kteří byli k PTP povoláni, protože „neměli kladný postoj k republice a jejímu lidovědemokratickému zřízení a měli být politickým školením a manuální prací převychováni“.K PTP museli nastoupit všichni bohoslovci, kteří odmítli po zrušení seminářů vstoupit do prorežimního Generálního semináře v Litoměřicích - což byla většina. Dále sem byli posíláni diecézní kněží, kteří odmítli spolupracovat s režimem, například přečetli - komunisty zakázané - pastýřské listy nebo nesouhlasili s proticírkevními zákony. K PTP byli povoláni také řeholníci z centralizačních středisek, kteří dosud nebyli na vojně. V letech 1950-1954 prošlo jednotkami PTP 350 řeholníků a kolem 600-700 diecézních kněží a bohoslovců, přičemž tu většinou strávili 30-40 měsíců.

Byla situace kněží u PTP něčím zvláštní? Bylo s nimi zacházeno jinak než s ostatními?

Kněží byli soustředěni v tzv. „farářských“ rotách, v nichž byli izolováni od ostatních pétépáků. Takových rot bylo sedm, každá po 150 mužích. Po svém příchodu obdrželi duchovní uniformy - často pozůstatky německé a americké výstroje, prodělali pouze týdenní výcvik beze zbraně a ihned byli odesláni na práci do lehkých i těžkých PTP. Pokud neplatil pro jednotku nějaký trest, měli kněží po práci denně vyhrazenu čtvrthodinu pro modlitbu breviáře, který u sebe mohli mít. Rovněž se mohli společně v neděli ráno zúčastnit mše svaté v blízkém kostele, ovšem bez přítomnosti jiných věřících.

 

Jak kněží či bohoslovci službu u PTP vůbec snášeli? Co bylo pro ně nejhorší? Byl na ně vyvíjen nátlak, aby odešli z kněžství či z bohosloví?

Kněží byli často vhodným objektem ponižování ze strany některých psychopatických velitelů. Trestali je například nekonečným „děláním rajonů“, odebíráním dovolenek, odepřením účasti na mši. Časté bylo verbální ponižování kněží a zesměšňování církve a papeže.

Nátlak na vzdání se úmyslu kněžství byl činěn hlavně na bohoslovce, kněží byli „lámáni“ ke vstřícnosti k režimu a byl jim nabízen okamžitý návrat na faru. Během politických školení přijížděli duchovním přednášet o zločinech církve a výhodách socialismu dělničtí „odborníci“, výjimečně přijel i nějaký bývalý bohoslovec nebo kolaborující kněz, například pater Románek. Ti samozřejmě intelektově na vzdělané kněze nestačili, a byli spíš zdrojem pobavení. Kněží a bohoslovci se u jednotek velmi stmelili. Kněží bohoslovce podporovali, sháněli jim teologickou literaturu a po práci jim pomáhali studovat. Řeholníci - například jezuité, kapucíni, premonstráti a dominikáni - vytvořili dokonce společné studium bohosloví. Během PTP pak bylo na dovolence tajně vysvěceno několik bohoslovců z řádu jezuitů a redemptoristů.

 

Nakolik mohli kněží vykonávat u PTP svou kněžskou činnost? Co se stalo, když je u toho chytili?

Mnozí kněží tajně denně sloužívali mši svatou na ubikaci, mnohdy celebrovali třeba na posteli nebo na kufru. Většinou se těchto mší zúčastňovali i bohoslovci. Velmi záleželo na veliteli roty, zda mše toleroval, nebo naopak za jejich sloužení kněze trestal. Ve farnostech samozřejmě kněží sloužit mše nesměli. Příznivá situace společného pobytu kněží a bohoslovců trvala do března 1951, kdy ministerstvo obrany označilo dosavadní převýchovu za neúčinnou a bohoslovci a kněží byli rozděleni a často zařazeni do jednotek s dalšími laiky. Pak už bylo sloužení mše u jednotky velmi riskantní.

Typické pro život kněží u PTP bylo časté přesouvání jejich jednotky z místa na místo po celé republice. Také tajné studium bohoslovců a pokračování v řeholním životě bylo později přísněji sledováno a asi 15 řeholníků za to bylo odsouzeno. Zajímavé byly aktivity bohoslovců např. u jednotky v Bochoři u Přerova - věnovali se katechezi místních dětí a v duchu francouzského jocismu se zaměřovali na dělnickou mládež. Za tuto činnost bylo v říjnu 1953 odsouzeno u vojenského soudu 16 bohoslovců v čele s Jiřím Pokorným a následovaly další podobné procesy.

 

Jaká situace čekala kněze a bohoslovce po návratu zpět do normálního života?

Byli na tom podobně jako kněží propuštění z vězení nebo z internačních táborů. V naprosté většině nemohli až do roku 1968 získat státní souhlas a museli vykonávat manuální zaměstnání. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay